Terry Pratchett - Zajímavé časy

„To je možné, ale já měl velmi pevné a silné dveře a —“

„A shodou okolností vím , že tady tou dobou byl například starší pAsák, protože —“

„Přes ty tlusté zelené vycpávky není téměř nic slyšet, takže ani —“

„Šlofíka si hodit čas je že, myslím,“ usmál se kvestor.

„ Žádám všechny, aby okamžitě zmlkli! “ Výsměšek si změřil členy rady čistým a nevinným pohledem někoho, kdo nebyl při narození obdařen ani tou nejmenší špetkou obrazotvornosti, a kdo byl naopak zcela nepochybně v době magické války, v tom velmi ostudném čase univerzitní historie, na stovky kilometrů daleko.

„Dobrá,“ řekl, když se přítomní utišili. „Tenhle Mrakoplaš. Tak trochu blbeček, co? Vy mluvte, děkane. Všichni ostatní drží zobáky.“

Děkan se zatvářil nejistě.

„Víte, hm…, jak bych vám to… ono to nedává smysl, arcikancléři. On neumí provozovat skutečnou magii. K čemu by ho mohl někdo potřebovat? Kromě toho…, kamkoliv se Mrakoplaš pohnul —“ teď děkan dramaticky ztišil hlas, „ měl v patách nesnáze. “

Výsměšek si všiml, že se mágové při těch slovech nejistě přitiskli k sobě.

„Mně se to zdá v pořádku,“ zabručel arcikancléř. „To je nejlepší věc, nechávat trable za sebou. Rozhodně. Kdo by je chtěl mít před sebou?“

„Ale vy tomu nerozumíte, arcikancléři,“ pokračoval děkan. „Chodily za ním na tisíci malých nožiček.“

Arcikancléřův úsměv zůstal tam, kde byl, ale zbytek jeho obličeje za ním ztvrdl.

„Vy berete ty samé pilulky jako kvestor, děkane?“

„Ujišťuju vás, Vzoromile, že —“

„Tak přestaňte vykládat pitomosti.“

„No dobrá, arcikancléři. Ale uvědomujete si, doufám, že to může trvat celé roky, než ho najdeme?“

„Hm,“ ozval se zase Rozšafín Ctibum, „kdyby se nám podařilo vypracovat jeho thaumaturgickou charakteristiku, dokázal by to Hex během jednoho dne…“

Děkan na něj vrhl pohled plný pohrdání.

„To není magie!“ vyštěkl, „to je prostě… prachsprostá technika!“

Mrakoplaš se šploucháním přebrodil mělkou vodou ke břehu a ostrým kamenem urazil špičku kokosového ořechu, který si chladil v malém jezírku, zastíněném obrovským kamenem. Pak ořech přiložil ke rtům.

Najednou na něj padl stín.

A řekl: „Ehm, dobrý den.“

Bylo to tak. Když jste vydrželi mluvit na arcikancléře dost dlouho a několikrát věci zopakovat, některé skutečnosti se mu nakonec protlačily do hlavy.

„Takže vy se mi tady snažíte říct,“ zabručel Výsměšek, „že tohohle chlápka Mrakoplaše pronásledovala skoro každá armáda na světě, kutálel se životem jako hrachové zrno v bubnu a pravděpodobně je to jediný mág, který něco ví o Achátové říši, a to díky tomu, že se přechodně přátelil —“ Výsměšek nahlédl do svých poznámek, „,s podivným malým mužíkem v brýlích‘, který odtamtud přijel a dal mu tu legrační věc na nožičkách, na kterou všichni děláte ty ošklivé narážky. A umí mluvit jejich jazykem. Doufám, že jsem to zatím pochopil jasně?“

„Přesně, arcikancléři. Možná jsem skutečně imbecilní,“ pokračoval děkan, „ale já ani za mák nechápu, proč by někdo měl chtít právě jeho. “

Výsměšek se znovu zadíval do svých poznámek.

„Takže jste se nakonec rozhodl, že přece jen pojedete sám?“

„Ne, jistěže ne, ale —“

„Je tady jedna věc, které jste si pravděpodobně nevšiml, děkane,“ řekl Výsměšek a na tváři se mu objevil odhodlaně veselý úsměv, „a to ta, kterou bych já nazval společným jmenovatelem. Ten chlapík dokáže zůstat naživu. Tomu říkám talent. Najděte ho. Přiveďte ho sem. Ať je kde je. Ubožák, vždyť by mohl právě teď stát tváří v tvář něčemu strašlivému .“

Kokosový ořech zůstal, kde byl, ale Mrakoplašovy oči zmateně pobíhaly z koutku do koutku.

Do zorného pole mu vstoupily tři osoby. Byly nepopiratelně ženské. Až přehojně ženské. Neměly na sobě příliš mnoho zbytečných textilií a na osoby, které připádlovaly v těžké válečné kánoi, vypadaly, jako kdyby právě přišly od holiče, což ovšem bývá u překrásných Amazonek celkem přirozené.

Mrakoplašovi začal po vousech stékat pramének kokosového mléka.

První z žen si odhrnula z očí dlouhé světlé vlasy a zářivě se na něj usmála.

„Vím, že to zní trochu nepravděpodobně,“ řekla, „ale já a mé sestry tady takto reprezentujeme jeden dosud neobjevený kmen, jehož mužští příslušníci nedávno vymřeli na krátkou, ale smrtelnou chorobu, která ženám neškodí. Teď prohledáváme okolní ostrovy, abychom našly muže, jenž by nám umožnil zachování rodu.“

„ Kolik myslíte, že tak asi váží? “

Mrakoplaš pozvedl obočí. Žena stydlivě sklopila zrak.

„Mohl byste si říci, že je divné, že jsme světlovlasé a bílé, když všude kolem žijí jen lidé černé pleti,“ pokračovala, „ale jak se zdá, souvisí to nějak s genetikou.“

„ Asi padesát pět. Možná o nějaké kilo víc. Přihoďte na tu hromadu ještě pár krámů. Dokážete zaměřit… no, však víte… TO? “

„ Celé se to zvrtne, pane Ctibume, cítím to. “

„ Je odsud jenom tisíc kilometrů a my dobře víme, kde jsme my, i to, že on je na pravé polovině Zeměplochy. Každopádně jsem to všechno propočítal na Hexíkovi, takže se nic nemůže zvrtnout. “

„ No dobrá, ale nevidíte náhodou někdo… tu… to… no s těma nohama? “

Mrakoplašovo obočí se zazmítalo. Z krku se mu vydral zdušený výkřik.

„ Nevidím to. Přestal byste mi laskavě prskat na mou křišťálovou kouli? “

„A samozřejmě, pokud se rozhodnete jet s námi, slibujeme vám… nadpozemské slasti a omamující zážitky smyslů, jaké si jen dokážete představit, cokoliv, o čem jste snil…“

„ Tak jo. Někdo počítejte do tří- “

Kokosový ořech dopadl na zem. Mrakoplaš polkl. V očích se mu objevil nenasytný, roztoužený pohled.

„A můžu je mít i mačkaný s máslem?“ vyrazil ze sebe.

„ TEĎ! “

Nejdřív to byl pocit tlaku. Pak se před Mrakoplašem objevil svět a vsál ho do sebe. Svět se vzápětí roztáhl do neuvěřitelně tenké blanky a udělal brnk.

Oslepující rychlostí kolem něj proletěla mračna. Když se nakonec odvážil otevřít oči, uviděl v dáli před sebou malou temnou tečku.

Tečka rostla.

Brzy rozpoznal, že je to něco jako obláček složený z množství věcí. Byly tam dvě těžké pánve, velký mosazný svícen, židle a obrovská pudinková forma ve tvaru hradu.

Předměty narážely do Mrakoplaše jeden po druhém — pudinková forma, potom co ho udeřila do hlavy, navíc silně zazvonila — a roztočené mu mizely za zády.

Další, co před sebou spatřil, byl osmiúhelník nakreslený křídou.

Narazil přímo do něj.

Výsměšek upíral oči k zemi. „O chlup míň než 57 kilo, řekl bych. Ale i tak… dobrá práce, pánové.“

Potrhaný strašák uprostřed kruhu se pracně zvedl na nohy a rukama utloukl dva tři požáry na místech, kde mu doutnaly šaty. Pak se zmateně rozhlédl kolem a řekl: „Hehehe?“

„Možná je trochu dezorientovaný,“ pokračoval arcikancléř. „Více než tisíc kilometrů za dvě vteřiny, to se není čemu divit. Snažte se, aby z toho neměl ošklivý šok.“