Terry Pratchett - Zajímavé časy

„Myslím, že jsou pro ty ostatní lidi,“ odbyl ho Cohen. „Kudy do trůnního sálu?“

„So to?“

„To je to jeho laterální myšlení,“ vysvětloval pan Čabajka, když se vydali za Cohenem. „Čingis je v jistém druhu laterálního myšlení velmi dobrý.“

„Co je to laterální?“

„Ehm. Já si myslím, že je to jako svaly.“

„Myslet svaly… Ano. Jasné,“ přikývl Šest blahodárných větrů.

Mrakoplaš se pomalu vsunul do prostoru mezi stěnou a sochou neobyčejně veselého psa, kterému visel jazyk z tlamy.

„Co teď?“ zeptala se Motýl.

„Jak velká je Rudá armáda?“

„Naše počty jdou do tisíců,“ odpověděla váhavě.

„Ve Visovisu?“

„Ne. V každém městě máme kádr.“

„A jseš si jistá? Už ses s nima setkala?“

„To by bylo nebezpečné. Jen Dvě ohnivé byliny ví, jak se s nimi spojit a…“

„Moc pěkné. No, víš, co si myslím já? Já si myslím, že někdo chce, aby byla revoluce. A vy všichni jste tak zatraceně poctiví a slušní, že mu to dá setsakra práci, aby ji zorganizoval. Ale jakmile máš jednou nějaké rebely, tak dokážeš cokoliv. “

„To nemůže být pravda…“

„Takže i v mnoha ostatních městech jsou rebelové a konají tam statečné činy, co?“

„Dostáváme o tom průběžně hlášení!“

„Od našeho přítele Dvě byliny?“

Motýl se zamračila.

„Ano…“

„Začala jsi přemejšlet, co?“ ušklíbl se Mrakoplaš. Starý dobrý šedý buňky se nám konečně začaly zahřívat, co? Výborně. Přesvědčil jsem tě?“

„Já… já nevím.“

„Tak a teď se vraťme.“

„Ne. Teď musím zjistit, jestli je to, co naznačuješ, pravda.“

„A třeba při tom zemřít, jo? Dobrej bože, vy mě, lidi, občas přivádíte k zuřivosti. Hele, podívej se na tohle…“

Mrakoplaš došel ke konci chodby. Tam byly velké dveře“ střežené dvěma nefritovými draky.

Rozrazil je dokořán.

Místnost za dveřmi byla poměrně nízká, ale velmi rozlehlá. Ve středu bylo velké lůžko pod baldachýnem. Bylo dost těžké rozeznat postavu, která v posteli ležela; ale zachovávala onu klidnou nehybnost, která naznačuje, že probuzení už je tady dost nepravděpodobné.

„Vidíš?“ řekl. „Už… ho… zabili.“

Tucet vojáků v místnosti obrátilo k Mrakoplašovi užaslé pohledy.

Za sebou uslyšel zaskřípění podlahy a pak několikeré zasvištění následované zvukem, jako když tluče vlhkou kůží o kámen.

Mrakoplaš se podíval na nejbližšího vojáka. Muž měl v ruce meč.

Po čepeli stékala jediná kapka krve, která se pak s dokonalým smyslem pro efekt na okamžik zastavila na špičce zbraně a spadla na zem.

Mrakoplaš se rozhlédl a pozvedl klobouk.

„Omlouvám se,“ řekl. „Není to náhodou místnost DMS20?“

A dal se na útěk.

Podlaha pod ním hlasitě zaskřípala a za zády někdo vykřikl jeho další přezdívku, která zněla: „Nenechte ho utéct!“

Nechtě mě utéct, modlil se Mrakoplaš, prosím nechtě mě utéct!

Když zahýbal za roh, uklouzl, proletěl papírovou stěnou a ocitl se v ozdobném rybníčku plném zlatých rybiček. Jenže Mrakoplaš na útěku měl kočičí, téměř samovykupitelské schopnosti. Voda se pod jeho nohama sotva zčeřila, jak se odrazil od hladiny a prchal dál.

Proběhl další stěnou a ocitl se v původní chodbě.

Za ním někdo těžce dopadl mezi cenné lekníny.

Mrakoplaš znovu vyrazil.

Od. To byla nejdůležitější věc v celém tom podvědomém úprku. Vždycky jste museli utíkat od. K se muselo postarat samo o sebe.

Seběhl dlouhé kamenné schodiště, dole se překulil a pak se namátkou rozeběhl jedním směrem chodbou.

Nohy už měl dokonale utříděné. Nejdříve ten bláznivě rychlý start, aby se dostal z okamžitého nebezpečí, a pak pravidelný dlouhý krok, aby mezi sebe a to položil co největší vzdálenost. V tom byl celý ten trik.

Historie mluví o běžci, který po bitvě urazil bůhvíkolik kilometrů, aby těm doma ohlásil vítězství. Byl tradičně považován za největšího běžce všech dob, ale kdyby domů běžel ohlásit zprávu o prohrané bitvě, byl by ho jistě předeběhl Mrakoplaš.

A přesto teď Mrakoplaše něco dohánělo.

Stěnou trůnního sálu tiše projel nůž a vyřízl do ní otvor velký zhruba tak, aby jím prolezl muž nebo projelo kolečkové křeslo.

Mezi muži hordy se ozvalo tiché mumlání.

„Bruče Hurigán nikdy nechodil zadem.“

„Buď zticha!“

„Bruče Hurigán fakticky nikdy nehledal zadní dvířka!“

„Drž hubu!“

„Když Bruče Hurigán zaútočil na AI Káli, zaměřil útok přímo na hlavní strážní věž a vrhl se na ni v čele tisíců ječících mužů na velmi malých koních.“

„To je pravda, ale… když jsem Bruce Hurigána viděl naposled, měl hlavu nabodnutou na kůlu.“

„To jo, to jo, jasně. Ale bylo to alespoň nad hlavní bránou! Chápeš, takže se musel dostat dovnitř.“

„Spíš jeho hlava.“

„No tohle…“

Pan Čabajka byl více než vděčný. Pokoj, do kterého vstoupili, dokázal umlčet i hordu, přestože jen nakrátko. Byl samozřejmě obrovský, ale to nebyla jeho jediná pamětihodnost. Když Odraz jednoho slunce kdysi začal sjednocovat kmeny, země a malé ostrovní národy chtěl, aby byl postaven sál, který by řekl náčelníkům a vyslancům: tohle je největší místnost, ve které jste kdy byli, je nádhernější,,než cokoliv jste si dokázali představit, a my tady takových místností máme víc.

Chtěl udělat dojem. Chtěl, aby to barbary zastrašilo natolik, že by se okamžitě a na místě podrobili. Nechť jsou tam obrovské sochy, řekl. A rozlehlé dekorační závěsy. Nechť jsou tam pilíře a reliéfy. Z té vznešenosti musí každý návštěvník ztratit řeč Nechť tato místnost každému říká: „Tohle je civilizace a ty se k ní buď přidáš, nebo zemřeš. Teď padni na kolena, nebo tě zkrátíme jinak.“

Horda vzdala místnosti hold tím, že ji poctila krátkou prohlídkou.

Nakonec Bleskový Podrs řekl: „No, není to špatný, ale kam se to hrabe na dloubej dům našeho náčelníka ve Skundu. Dyť se podívejte, tady ani uprostřed nehoří oheň.“

„Na můj vkus je to hrozně výstřední.“

„So říká?“

„Typicky cizozemský.“

„Já bych toho většinu vyházel, na zem bych pořádně nastlal čistou slámu a na stěny pověsil pár štítů.“

„So říká?“

„Hele, stačilo by sem postavit pár stovek stolů a dal by se tady uspořádat skvělej mejdan!“

Cohen přešel ten velký kus k trůnu, který stál pod rozměrným, bohatě zdobeným baldachýnem.

„Koukněte se, postavili to pod deštník.“

„Asi jim sem teče střechou. Těm taškám se nedá věřit. Dobrej rákosovej došek, a budeš mít nohy čtyřicet let v suchu.“

Trůn byl z lakovaného dřeva, ale posázen spoustou drahokamů. Cohen si sedl.

„To je ono?“ řekl. „Dokázali jsme to, Profi?“

„Jistě. Ale teď nám to ještě musí projít,“ přikývl pan Čabajka.

„Promiňte,“ nechápal Šest blahodárných větrů, „ale co jste dokázali?“

„Víte, co jsme to sem skutečně přišli uloupit?“ Obrátil se k němu učitel. „Ne, co?“

„Říši.“

Výraz na tváři výběrčího daní se nějakou chvíli nezměnil, ale pak bleskově přešel do zděšené grimasy.

„Myslím, že než budeme pokračovat, neuškodila by malá snídaně,“ řekl pan Čabajka. „Pane Větry, možná, že byste měl někoho zavolat?“