Terry Pratchett - Zajímavé časy

„To znamená něco jako ‚nenažranec tancuje‘, a ne, jak si ty myslíš, ‚ahoj, námořníku‘, což se řekne ‚ heus nauta‘, “ prohlásil. „A eunuši to stejně neříkají. Rozhodně ne běžně. Podívejte se, v Zakázaném městě je čest být eunuchem. Mnoho z nich zastává vysoké úřady v —“

„Ty se ale teď připrav na úřad nejvyšší, učiteli!“ vykřikl Bleskový Podrs.

Cohen mu vyrazil meč z ruky.

„No tak, nic takovýho. Mně se to taky nelíbí,“ pokračoval, „ale je to jenom přestrojení. To by přece pro chlapa, kterej kdysi ukousnul medvědovi hlavu, nemělo vůbec nic znamenat, ne?“

„No, to ne… to jo…, ale hele… není to… teda, když jsme šli tam kolem těch mladejch dam, tak se tak podivně chichotaly…“

„No, třeba nám zbude chvilka času, abysme je později našli a opravdu je rozesmáli,“ navrhoval Cohen. „Ale měl jsi nám to říct, Profi.“

„Omlouvám se.“

„So? So říká?“

„On řekl, že jsi EUNUCH!“ zařval Cucák Vilda Bláznivému Humošovi do ucha.

„Jasňaška!“ nafoukl se pyšně Bláznivý Humoš.

„Cože? Co říkáš?“

„To sem já. V sely svý podobě!“

„Ale on řekl, že —“

„So? So říkáš?“

„Zapomeň na to. Tobě to může bejt stejně jedno, Humoši.“

Pan Čabajka přeletěl pohledem zničenou tělocvičnu. „Kolik asi může být hodin?“ nadhodil.

„Ach,“ zabublal Šest blahodárných větrů, který byl rád, že může alespoň částečně přispět k uvolnění situace. „My tady máme, považte, úžasné věcičky poháněné malými démonky a taková věcička vám řekne, kolik je hodin, i když slunce není —“

„Hodinky,“ přikývl pan Čabajka. „Ty máme v Ankh-Morporku taky. Jenže ti démonci se za nějaký čas vypaří, takže naše hodiny teď fungují na —“ odmlčel se. „Zajímavé. Ve vaší řeči pro to nemáte slovo. Hm. Tvarovaný kov, který pracuje? Zubatá kola?“

Výběrčí daní se poněkud vyděsil. „Kola, která mají tesáky?“

„Jak říkáte tomu, co mele zrní?“

„Venkovani?“

„Ano, ale čím melou to obilí?“

„To nevím. Proč bych to měl vědět? To musí vědět především oni. “

„Ano, řekl bych, že to říká vše,“ přikývl smutně pan Čabajka.

„Od východu slunce už uběhlo kolik hodin,“ ozval se Bleskový Podrs. „Proč nejdeme a nezabijeme každého, koho ještě najdeme v posteli?“

„Ne ne ne!“ zarazil ho pan Čabajka. „Pořád vám říkám, že to musíme udělat správně. “

„Mohl bych vám ukázat císařskou pokladnici,“ řekl Šest blahodárných větrů snaživě.

„Když dáte opici klíč od banánové plantáže, vždycky to špatně dopadne,“ zavrtěl hlavou pan Čabajka. „Nenapadá vás nic jiného, čím bychom je tak na hodinku zabavili?“

Hluboko v podzemí zatím stál muž a hovořil o vládě. Tím nejhlasitějším křikem, kterého byl schopen.

„Nemůžete bojovat jen pro ideu! Idea je jen věc!“

„Pak bojujeme za všechny chudé,“ řekla Motýl. O něco ustoupila. Z Mrakoplaše zlost tryskala jako pára.

„Jo? A potkala ses s nima někdy?“

„Já… viděla jsem je.“

„Jo bezvadný. A čeho vlastně přesně chceš dosáhnout? “

„Chci lepší život pro lidi,“ odpověděla Motýl odměřeně.

„A ty si myslíš, že nějaké povstání a pár pověšených lidí k tomu stačí? No jo pocházím z Ankh-Morporku a u nás bylo bůhví kolik revolucí a kupa občanskejch válek, víc než vy máte… vlažnejch kačeních nohou, a víš co? Vládci tomu pořád vládnou! To oni vždycky!“ o Uctivě, nervózně a nechápavě se na něj usmívali. „Podívej se,“ pokračoval a promnul si čelo. „Všichni ti lidé na polích, ti od vodních buvolů… Když bude revoluce, tak pro ně bude všechno lepší, že?“

„Samozřejmě,“ přikývla energicky Motýl. „Už dále nebudou předmětem krutých a svévolných vrtochů Zakázaného města.“

„Jo, to zní hezky,“ prohlásil Mrakoplaš. „Potom si budou tak nějak poroučet sami, že?“

„Přesně tak!“ přikývla Lotosový květ.

„Podle vůle Výboru lidu,“ dodala k tomu Půvabný motýl.

Mrakoplaš si oběma rukama sevřel hlavu. „Přísahám,“ řekl, „že nevím, jak je to možné, ale mám tuhle prorockou předtuchu!“

Zdálo se, že to na všechny udělalo velký dojem. „Mám náhle neodbytný pocit,“ pokračoval, „že v tom vašem Výboru lidu moc poháněčů vodních buvolů nebude… slyším něco jako… vnitřní hlas, který mi říká — opravte mě, jestli se mýlím —, že větší část Výboru lidu právě teď stojí přede mnou, nebo se mýlím?“

„.Pro začátek, samozřejmě,“ připustila Půvabný motýl. „Vždyť venkovani většinou neumějí ani číst, ani psát.“

„A dalo by se čekat, že neumějí ani pořádně hospodařit,“ přikývl s vzácnou jasnozřivostí Mrakoplaš. „Vždyť to dělají teprve nějakých pár tisíc let.“

„Myslíme si, to je pravda, že je mnoho vylepšení která by se dala udělat,“ souhlasila Motýl. „Pokud budeme jednat společně.“

„Vsadil bych se, že budou moc rádi, když jim ukážete, jak na to,“ podotkl Mrakoplaš.

Upřel zachmuřený pohled na zem. Zaměstnání poháněče vodních buvolů se mu docela zamlouvalo. Bylo skoro tak dobré jako zaměstnání trosečníka. Toužil po tom způsobu života, kdy by se mohl opravdu soustředit na čvachtání bahna pod nohama a snít o tom, co představují oblaka putující po nebi, po životě, kdy jste mohli dovolit vlastním myšlenkám, aby dohonily vaše tělo, a nechat svůj mozek celé hodiny uvažovat o tom, kdy vodní buvol příště obohatí pole. Ale to asi bylo dost obtížné i bez toho, aby se to ještě někdo pokoušel vylepšit…

Chtěl říci: Jak můžeš být tak půvabná, a přitom tak nechápavá? To nejlepší, co můžeš pro venkovany udělat, je nechat je na pokoji. Ať v klidu pracují dál. Když začnou lidé, kteří umějí číst a psát, bojovat za ty, kteří to neumějí, skončí to pravidelně další velkou hloupostí. Jestli jim chcete vážně pomoci, postavte jim někde velkou knihovnu a nechtě otevřené dveře.

Jenže tohle je Visovis. Takhle ve Visovisu myslet nemůžete. Tady se lidi naučili dělat to, co se jim řekne. Na to přišla už horda.

Říše měla něco horšího než bič. Měla poslušnost. Bič v duši. Lidé poslouchali každého, kdo jim říkal, co mají dělat. Svoboda pro ně jednoduše znamenala to že jim někdo jiný říkal, co mají dělat. Budete všichni zabiti.

Jsem zbabělec. A i já vím o bojích víc než vy. Už jsem utekl z několika opravdu velkých.

„No, víte co? Měli bysme odsud vypadnout,“ řekl. Neohrabaně sebral meč jednomu z mrtvých strážných a už na druhý pokus se mu ho podařilo správně uchopit. Chvilku ho vážil v ruce, ale pak zavrtěl hlavou a odhodil ho stranou. Kádr vypadal o něco šťastněji. „Ale já vás nevedu,“ upozornil je Mrakoplaš. „Já vám jen ukazuju cestu, rozumíte? A mluvím o cestě ven je to jasný?“

Stáli a měli pomačkaný vzhled lidí, které někdo delší dobu ošklivě plísnil. Nikdo si netroufl promluvit, až se nakonec ozval Dvoukvítek, který tiše zašeptal:

„Tohle mívá často, víte. Ale pak většinou udělá něco strašlivě odvážného.“ Mrakoplaš si odfrkl.

Na vrcholku schodiště ležel další mrtvý strážce. Jak se zdálo, byla tady rychlá smrt nakažlivá.