Terry Pratchett - Zajímavé časy

A o zeď stál opřený svazek mečů. A k němu byl připevněn pergamenový svitek.

„Velký mág nás nevede ani celé dvě minuty a už máme tak výjimečné štěstí,“ upozorňovala ostatní Lotosový květ.

„Nedotýkejte se těch mečů,“ řekl Mrakoplaš.

„Ale co když narazíme na další strážné? Neměli bychom jim vzdorovat do poslední kapky krve?“ pozvedla Motýl obočí.

Mrakoplaš se zatvářil nechápavě. „Ne. Dát se na útěk.“

„Ach ano,“ usmál se Dvoukvítek. „A žít, abychom mohli bojovat s dalším dnem. To je ankh-morporské rčení.“

Mrakoplaš si ovšem vždycky myslel, že smysl toho, že člověk dneska uteče, spočívá především v tom, aby mohl utíkat i zítra.

„Řeknu jen tolik,“ přikývl, „že lidi většinou nebejvají tajemně osvobození z vězení, natož aby za nejbližším rohem našli připravenej balík mečů a všechny strážný vyřazený z akce. Tohle vás nikoho nenapadlo?“

„A ještě s mapou!“ přikývla Motýl.

Oči jí zářily. Pozvedla svitek pergamenu.

„To je mapa cesty ven?“ hádal Mrakoplaš.

„Ne! To je mapa cesty do komnat císaře! Podívej, jak je tady pečlivě vyznačená! To je to, o čem tolikrát mluvil Dvě ohnivé byliny! Musí být v paláci! Měli bychom zabít císaře!“

„Více štěstí,“ zabručel Dvoukvítek. „Ale víte, co vám řeknu? Myslím si, že kdybychom s ním rozumně promluvili —“

„Copak jste neposlouchali? My nepůjdeme navštívit císaře!“ zasyčel Mrakoplaš. „Nenapadlo vás, že stráže se navzájem nezabíjejí? Že se cely samy neodemykají? Že se po chodbách nepovalují svazky mečů, natož pergameny s mapou, která říká ‚Tudy, lidičky, jen do toho!‘? A kromě toho nemůžete mluvit s někým, kdo z jídla pro dva nezvládne už ani předkrm z ty svý poloviny!“

„Ne,“ zavrtěla hlavou Motýl. „Z téhle příležitosti musíme vytěžit maximum.“

„Všude bude množství stráží!“

„Dobrá, Velký mágu, budeš mít mnoho příležitostí!“

„A to si jako myslíš, že takhle lusknu prstama a strážnej padne k zemi? Pch! To bych si taky přál!“

„Tak tihle dva už to udělali,“ ohlásila Lotosový květ od východu z podzemí. Zatím ji Mrakoplaš uváděl do neomezeného úžasu. Teď z něho začínala mít skutečně strach.

„Náhoda!“

„Buďme vážní,“ ozvala se Půvabný motýl. „Zdá se, že máme v paláci tajné spojence. Pravděpodobně jsou to lidé, kteří každou minutu riskují své životy! Víme, že na naší straně je dokonce pár eunuchů.“

„Předpokládám, že ti opravdu nemají co ztratit.“

„Máš nějaký lepší nápad, Velký mágu?“

„Jo. Vrátit se do cel.“

„Cože?“

„Tohle fakticky smrdí. Copak byste opravdu, ale tím myslím opravdu, zabili císaře?“ Motýl zaváhala.

„Často jsme o tom mluvili. Dvě ohnivé byliny říkal, že kdybychom zabili císaře, zažehli bychom tím pochodeň svobody…“

„No, to by se vám líbilo. Podpalovat. Podívejte, vraťte se zpět do cel. Je to nejbezpečnější místo. Já vás tam zase pěkně zamknu a dám se na — vydám se na průzkum.“

„Velmi odvážný návrh,“ přikývl Dvoukvítek. „To je pro něj typické,“ nafoukl se pyšně.

Motýl vrhla na Mrakoplaše pohled, kterého se už naučil obávat.

„To je vážně dobrý nápad,“ souhlasila. „A já tě doprovodím.“

„Ale, myslím, že to bude velmi… nebezpečné,“ pospíšil si s námitkou Mrakoplaš.

„No nevím, co by se mi mohlo stát, když budu s Velkým mágem,“ usmála se Motýl.

„To je pravda,“ liboval si Dvoukvítek, „svatá pravda. Mně se s ním taky nikdy nic nestalo.“

„Kromě toho,“ pokračovala Dvoukvítkova dcera, „mám mapu. A bylo by strašné, kdybys náhodou zabloudil a omylem vyšel ze Zakázaného města, že?“

Mrakoplaš se vzdal. Napadlo ho, že Dvoukvítkova bývalá choť musela být výjimečně inteligentní žena.

„No tak dobrá,“ souhlasil. „Ale nebudeš se mi plést do cesty. A budeš dělat, co ti řeknu, jasný?“

Motýl se uklonila.

„Veď mě, ó Velký mágu!“

„Já to věděl! “ prohlásil dramaticky Bleskový Podrs. „Je to jed!“

„Ne ne! To se nejí. Tím si třete kůži,“ vysvětloval pan Čabajka. „Dívejte se. A budete to, čemu se v civilizaci říká čistí. “

Většina hordy stála po pás v teplé vodě, každý muž paže stydlivě ovinuty kolem vlastního hrudníku. Bláznivý Humoš odmítl opustit bezpečí svého kolečkového křesla, a proto mu z vody vyčnívala jen hlava.

„Ono to dělá bublinky,“ hlásil Cohen, „a olupujou se mi kusy kůže a rozpouštěj se.“

„To není kůže,“ uklidňoval ho pan Čabajka. „Copak z vás opravdu ještě ani jeden neviděl lázně?“

„Já jo,“ hlásil se Cucák Vilda. „Já v jedny zabil Šílenýho biskupa z Pseudopolisu. Jsou tam —“ nakrčil obočí, „bublinky a takový věci. A patnáct nahatejch panen.“

„So řiká?“

„Na tom trvám. Patnáct. Dobře si to pamatuju.“

„Jo, to by se mi líbilo víc. Jediný, čím se tady může člověk zabavit, je mejdlo, Co si šmydlá po kůži,“ stěžoval si Caleb Rozparovač.

Císaře podle rituálu do koupele doprovází dvaadvacet lazebnic,“ pochlubil se Šest blahodárných větrů. „Mohl bych skočit do harému a nařídit eunuchům, aby dámy vzbudili, jestli chcete. Myslím, že bychom to mohli zařadit pod reprezentaci.“

Výběrčí daní se začal rozehřívat pro své nové zaměstnání. Usoudil, že i když barbarští hrdinové jako jednotlivci získali během své kariéry obrovské sumy, přišli téměř o všechno díky svým vedlejším činnostem (v duchu je zařadil do oblasti public relations) ‚ bez nichž by prakticky jejich zaměstnání nebylo možné, a proto mají nárok na opravdu vysoký rabat.

Skutečnost, že nebyli registrováni u žádné [30] Pozn. autora: S výjimkou těch institucí, které dávaly vylepovat plakáty s nápisy „tolik a tolik za hlavu toho a toho, živého, ale raději mrtvého“. instituce zabývající se poplatky, byla zcela podřadná. Tady šlo o princip. A o zájmy klienta, samozřejmě.

„Ne, žádné mladé dámy,“ zamračil se pan Čabajka. „Na tom musím trvat. „Teď se koupou kvůli tomu, aby byli čistí. Na mladé dámy bude spousta času potom.“

„Až tady skončíme, mám rande,“ ozval se poněkud stydlivě Caleb Rozparovač a toužebně si vzpomněl na těch několik málo žen, se kterými si mohl v životě popovídat. „Má vlastní farmu a možná že bych se tam měl líp než ty kachny.“

„Vsadím se, že tohle se Profimu nelíbí,“ přetrhl jeho úvahy Cucák Vilda. „Vsadím se, že řekne, že se to jmenuje vodní drůbež, a já říkám, aby sis dal pozor, aby tě nakonec jako kachnu taky nepodřízla.“

„Hur, hur, hur!“

„So řiká?“

Šest blahodárných větrů se nenápadně přesunul k učiteli, zatímco horda zkoumala olej do koupele, a to hlavně tak, že ho jeden po druhém ochutnávali.

„Už jsem přišel na to, co chcete uloupit,“ řekl.

„Ale? Vážně?“ řekl pan Čabajka se zájmem. Pozoroval právě Caleba, který zřejmě došel k názoru, že jeho přístup k životu možná nebyl až dosud tak úplně správný, a z toho důvodu si teď pokoušel udělat svým mečem manikúru.

„Je to legendární diamantová rakev, v níž byl pohřben Hu’š Ven!“ triumfoval Šest blahodárných větrů.