Terry Pratchett - Zajímavé časy

„To jsou nindžové,“ oznámil jim pyšně Šest blahodárných větrů, když se dvojice mužů vydala ke dveřím a zavřela je. „Nejlepší válečníci na světě! Okamžitě se vzdejte.“

„To je zajímavý,“ řekl Cohen. „Hej, ty tam, v tom černým pyžamu… to jsi zrovna vylezl z postele? Kdo je tady z vás nejlepší?“

Jeden z mužů upřel na Cohena pohled a rukou udeřil do blízké stěny. Zůstal v ní dolík.

Pak se podíval na výběrčího daní a řekl: „Co jste nám to přivedl za staré hlupáky?“

„Myslím, že jsou to barbarští nájezdníci,“ odpověděl výběrčí.

„A jak to — hele, jak to ví? Dyť nosíme tyhle kousavý kalhoty, jíme vidličkou a vůbec všecko…“

Náčelník nindžů se ušklíbl. „Hrdinští eunuši? Pár dědoušků?“

„Komu říkáš eunuchu?“ zavrčel na něj Cohen.

„Mám mu předvést, co jsem nacvičil se svým kusem týku?“ nabízel se Caleb a revmaticky poskakoval z nohy na nohu.

Nindža se podíval na fošnu.

„Do toho neuděláš ani dolík, starče,“ prohlásil.

„Tak pozoruj,“ odsekl mu Caleb. Držel fošnu na délku paže před sebou. Pak zvedl druhou ruku, a když míjel dlaní rameno, bolestivě zasykl.

„Pozoruješ tu ruku? Pozoruješ tu ruku?“

„Pozoruju,“ přikývl nindža a stěží zadržoval smích.

„Výborně,“ řekl Caleb. Pak kopl muže mezi nohy, a když ten se sehnul bolestí, udeřil ho fošnou přes hlavu. „Ale byla to chyba,“ poučil nindžu, „protože jsi měl pozorovat tuhle nohu.“

A to by bylo bývalo všechno, kdyby tam ovšem byl jen jeden nindža. Teď se ozvaly nárazy odhazovaných bambusových holí a tichý šustot vytahovaných dlouhých zakřivených mečů.

Horda se semkla. Bláznivý Humoš odhodil deku a odkryl tak jejich zbrojnici, i když sbírka zubatých čepelí vypadala na první pohled mnohem domáčtěji než ty štíhlé lesklé hračky, kterými vládli nepřátelé Stříbrné hordy.

„Profi, proč neodvedeš pana výběrčího někam za roh, aby se mu náhodou něco nestalo?“ řekl Čingis.

„To je šílenství!“ vykřikl Šest blahodárných větrů. „Jsou to nejlepší válečníci na světě a vy jste jenom staří lidé! Vzdejte se a já se pokusím získat pro vás nějaké úlevy!“

„Uklidněte se, uklidněte se,“ naklonil se k němu pan Čabajka. „Nikomu se nic nestane, tedy alespoň metaforicky.“

Čingis Cohen několikrát zkusmo máchl mečem.

„Prima, hoši,“ prohlásil nakonec, „tak sem s tím vaším nejlepším nýmandžem!“

Šest blahodárných větrů s hrůzou přihlížel, jak se horda sevřela a zaujala čtvercovou formaci.

„Ale to přece bude strašlivý masakr!“ zvolal.

„Obávám se, že ano,“ přikývl pan Čabajka. Sáhl do kapsy pro balíček peprmintových bonbonů.

„Kdo jsou ti staří muži? Co vlastně dělají?“

„Zabývají se většinou barbarským hrdinováním,“ odpověděl mu pan Čabajka. „Zachraňují princezny, vykrádají chrámy, bojují s obludami, plení města, zkoumají prastaré, hrůzou opředené zříceniny… takové ty věcičky.“

„Ale vždyť vypadají dost staře na to, aby mohli být mrtví! Proč to všechno dělají?“

„Pan Čabajka pokrčil rameny. „Oni nikdy nic jiného nedělali.“

Napříč místností proletěl v sérii salt a s bojovým křikem na rtech nindža s mečem v každé ruce. Cohen jej čekal v postavení, které se spíše podobalo pozici odpalovače v baseballu.

„Napadlo mě,“ nadhodil po chvilce pan Čabajka, „jestli jste někdy slyšel slovo ‚evoluce‘?“

Dvojice válečníků se srazila. Ve vzduchu se něco krátce zamíhalo.

„Nebo ‚přežití schopnějších, přirozený výběr‘?“ pokračoval pan Čabajka.

Křik neustával, ale už nebyl bojový.

„Nestačil jsem pohledem sledovat jeho čepel,“ vydechl užasle Šest blahodárných větrů.

„Ano. To se lidem často stává.“

„Ale… jsou tak staří! Musí jim být mnoho let!“

„Jistě,“ souhlasil učitel a zesílil hlas, aby přehlušil okolní hluk. „Víte, to je právě ono, jsou barbarskými hrdiny hrozně moc let.“

Výběrčí mlčky zíral.

„Nechcete cukrátko?“ nabídl mu pan Čabajka, když kolem produnělo křeslo Bláznivého Humoše, před nímž prchal muž se zlomeným mečem a neodbytnou touhou zůstat naživu. „Přišel byste na to, že pokud se nějakou chvíli zdržujete s hordou, pomáhá to.“

Aroma z nabízeného papírového sáčku dýchlo na Šest blahodárných větrů jako závan z plamenometu.

„Jak vám může fungovat čich, když sníte něco takového?“

„Ten vám právě nefunguje,“ odpověděl pan Čabajka spokojeně.

Výběrčí daní pozoroval okolní scénu. Boj byl rychlý a zuřivý, ale poměrně jednostranný. Horda bojovala přesně tak, jak se to dalo od lidí jejího věku čekat — pomalu a opatrně. Veškerá aktivita byla na straně nindžů, ale bez ohledu na to, jak dovedně byla vržena bojová hvězdice nebo jak rychle byl veden kop či rána, nakonec se ukázalo, že cíl — bez jakékoliv viditelné námahy — nebyl na místě, kam útok směřoval.

„Když už máme tu chvilku a můžeme si popovi, dat,“ začal pan Čabajka právě ve chvíli, kdy se do stěny nad hlavou výběrčího daní zarazilo něco s mnoha čepelemi, „napadlo mě: nemohl byste mi říci něco o tom velkém kopci nad městem? Je to velmi zvláštní útvar.“

„Cože to?“ zeptal se Šest blahodárných větrů nepřítomně.

„Ten velký kopec za městem.“

„Vy byste chtěl slyšet něco o tom kopci? Teď? “

„Zeměpis je můj koníček.“

Něčí ucho udeřilo Šest blahodárných větrů do ucha.

„Eh. No. My mu říkáme Velký kopec… podívejte, co dělá s tím svým…“

„Je takový výjimečně pravidelný. Myslíte, že je to přírodní útvar?“

„Cože? Že je to… Och… já nevím, říká se, že vznikl před tisíci lety. Během strašlivé bouře. Když zemřel první císař. Teď ho má! Teď ho zabije! Určitě ho… Jak to udělal?“

Šest blahodárných větrů si najednou vzpomněl, jak jako malý chlapec hrával se svým dědečkem Su Dah Mord-san. Stařec vždycky vyhrál. Bylo jedno, jak pečlivě si hoch připravoval svou strategii, zjistil, že dědeček se zcela nevinným výrazem položil svou kostku přímo na klíčové pole, a to těsně předtím, než hoch udělal tak dlouho připravovaný velký tah. Předek strávil hraním Su Dah celý život. A boj probíhal přesně tak.

„No tohle,“ vydechl Šest blahodárných větrů.

„Správně,“ přikývl pan Čabajka. „Oni mají celoživotní zkušenost s tím, jak neumírat. Jsou v tom vážně moc dobří.“

„Ale… proč tady? Proč sem vlastně vůbec přišli?“

„My tady chceme spáchat loupež,“ vysvětloval mu pan Čabajka.

Šest blahodárných větrů s pochopením přikývl, poklady Zakázaného města byly příslovečné. Slyšel o nich pravděpodobně i ten nejposlednější z duchů živících se lidskou krví.

„Mluvící váza císaře P’gi Tai?“ řekl.

„Ne.“

„Nefritová hlava Sung Chc’Te Li?“

„Také ne. Chyba. Obávám se, že to neuhodnete.“

„A co tajemství výroby hedvábí?“

„Dobrý bože, to je přece produkt bourců morušových. To ví každý. Ne. Něco mnohem dražšího.“

To na Šest blahodárných větrů udělalo i proti jeho vůli skutečně dojem. Kromě jiného, teď už ze všech nindžů stálo na nohou jen sedm a s jedním z nich bojoval Cohen. Šermoval jednou rukou a druhou si při tom balil cigaretu.