Terry Pratchett - Zajímavé časy

„ Já myslel mnohem normálnější normální chování. “

,,Ale tomu říkám normální já! “

Jeden ze starců přistoupil k oněmělému úředníkovi a široce se na něj usmál.

„Omluvte nás, vaše nejvyšší…, ale sakra jak je to slovo?… vozová plachto?… obrovský kameni?… jo, už to… vznešenosti, ale zdá se, že jsme se tak trochu ztratili.“

Dva staříci se došourali za Šest blahodárných větrů a četli mu přes rameno, nebo spíš snažili se mu přes rameno přečíst, na čem právě pracuje. Někdo mu vytáhl z ruky poslední, ještě nedopsaný list.

„ Co se tady píše, Profi? “

„Ukaž to… ‚První podzimní větry zachvějí květy lotosu. Sedm šťastných polen má zaplatit jedno prase a tři (tohle vypadá jako tři velké bedny na kolech) pod trestem, že mu bude (tady je nějaká hodně stylizovaná půlkulatá věc, nevím, co to je) vyplaceno větší množství ran. Z příkazu Šesti blahodárných větrů, výběrčího císařských požitků, Langtang‘.“

Mezi starými muži se najednou něco jako by změnilo. Teď už se usmívali všichni, ale způsobem, ze kterého bylo Šesti blahodárným větrům poněkud horko. Jeden z nich, se zuby zářícími jako démanty, se k němu naklonil a řekl špatnou achátštinou: „Tak ty jsi výběrčí daní, pane Kloboukovej knoflíku?“

Šest blahodárných větrů zapřemýšlel, zda by se mu podařilo přivolat stráž. Na těch starých mužích bylo něco děsivého. Oni nějak vůbec nebyli ctihodní. Vyzařovala z nich hrozba, a i když neviděl, že by měli nějaké zbraně, byl si najednou dokonale jistý, že kdyby se rozhodl volat o pomoc, nestačil by ze sebe vypravit ani jednu slabiku a byl by mrtev. Kromě toho, v krku cítil sucho a v kalhotách mokro.

„Na tom není nic špatného, být výběrčím daní,“ vypravil ze sebe.

„To my jsme přece neřekli,“ přikývl Všechny diamantové zuby. „Naopak, nikoho jsme tak rádi neviděli jako výběrčí daní.“

„Naši nejoblíbenější, tihle výběrčí daní,“ přidal se další starý muž.

„Ušetřili nám spoustu práce a času,“ pokračoval Všechny diamantové zuby.

„No jasně,“ přikývl třetí starý muž. „Tak například to znamená, že se člověk nemusí trmácet od domu k domu a všechny pozabíjet, aby dostal těch pár cenností, prostě si jenom počká a zabije —“

„Gentlemani, mohu si vzít slovo?“ Mluvčí měl mírně kozlí tvář, která nevypadala tak hrozně jako tváře všech ostatních. Ti děsiví muži se kolem něj shlukli a Šest blahodárných větrů slyšel ostré slabiky podivného a hrubého cizího jazyka.

„ Cože? Ale dyť je to výběrčí daní! Na to přece výběrčí daní jsou! “

„ So říká? “

„ Pevný daňový systém je součástí a základem zdravé vlády, gentlemani. Prosím, věřte mi. “

„ Já tomu rozumím, až na ten ‚pevný daňový systém‘! “

„ No, prostě a jednoduše. Kdybychom zabili tohoto těžce pracujícího výběrčího daní, nepřineslo by nám to žádný užitek. “

„ Byl by mrtvej! Tomu já říkám užitečnej! “

Hovor ještě chvíli pokračoval v podobném duchu. Šest blahodárných větrů vyděšeně poposedl, když se skupinka najednou rozevřela a muž s kozlí tváří se na něj usmál.

„Moji oddaní přátelé jsou přešťastní z vaší… různé ryngle… malý nůž na sekání mořských řas… přítomnosti, vznešený pane,“ řekl Profi, zatímco za zády mu stál Bleskový Podrs a gesty znevažoval každé jeho slovo.

„ A co kdyby sme z něj uřízli jenom kousek? “

„So říká? “

„Jak jste se sem dostali?“ zeptal se Šest blahodárných větrů. „Vždyť všude stojí mnoho ostražitých vojáků?“

„Já věděl, že jsme něco minuli,“ prohlásil Všechny diamantové zuby.

„Byli bychom moc rádi, kdybyste nás provedl po Zakázaném městě,“ řekl Kozlí tvář. „Já se jmenuji… é… pan Vycpané střevo… myslím, že tak nějak byste to nazvali. Ano. Vycpané střevo, jsem si skoro jistý —“

Šest blahodárných větrů vrhl letmý pohled ke dveřím.

„— a jsme tady především proto, abychom se dozvěděli co nejvíce o vaší… hoře… různých bambusech… zvuku bublající vody v podvečeru… civilizaci!“

Zatímco hovořil, předváděl za jeho zády Bleskový Podrs velmi výmluvnou pantomimou, co oni s Brucem Hurigánem a jeho Kostnatými jezdci kdysi udělali jednomu výběrčímu daní. Byla to především rozmáchlá gesta rukou, co přitáhlo pozornost Šesti blahodárných větrů. Neslyšel žádná slova, ale to kupodivu v tomto případě jaksi ani nebylo potřeba.

„ Proč s ním takhle mluvíš? “

„ Čingisi, já jsem se ztratil. Mapy Zakázaného města neexistují. Potřebujeme průvodce. “

Kozlí tvář se obrátil zpět k výběrčímu. „Možná že byste se dal přesvědčit a šel s námi?“

Vyjdeme ven, pomyslel si Šest blahodárných větrů. Ano! Tam jistě budou nějaké stráže!

„Ještě okamžik,“ prohlásil Všechny diamantové zuby, když výběrčí přikývl. „Vezmi si štětec a napiš, co ti budu diktovat.“

O minutu později byla kancelář prázdná. Všechno, co zůstalo v kanceláři Šesti blahodárných větrů, byl onen zmíněný kus papíru, na němž stálo:

„Růže jsou růžové a fialky fialové. Sedm šťastných polen nechť dostane jedno prase a tolik rýže, kolik unese, protože jeho jméno je teď Jeden šťastný venkovan. Z příkazu Šesti blahodárných větrů, výběrčího císařských požitků, Langtang. Pomoc. Pomoc. Tomu, kdo to bude číst! Jsem zajatcem zlého eunucha. Pomoc.“

Mrakoplaš a Dvoukvítek leželi ve svých oddělených celách a mluvili o starých dobrých časech. Alespoň Dvoukvítek mluvil o starých dobrých časech. Mrakoplaš rozšiřoval puklinu ve stěně stéblem slámy, protože nic jiného neměl. Bude to trvat několik tisíc let, než se dobere viditelného pokroku, ale byl rozhodnutý se nevzdávat.

„A dávají tady lidem taky najíst?“ přerušil prozaickým dotazem neutuchající proud vzpomínek.

„Hm, někdy. Ale to víš, není to jako to skvělé jídlo v Ankh-Morporku.“

„Vážně?“ zamumlal Mrakoplaš a pokračoval ve své práci. Měl dojem, že se začíná hýbat malý kousek malty.

„Chuť uzenek pana Kolíka nikdy nezapomenu.“

„To většina lidí.“

„Je to zážitek na celý život.“

„Spíš následky.“ Stéblo se zlomilo.

„Čert aby do toho!“ Mrakoplaš se opřel o stěnu. „Co je tak důležitého na Rudé armádě?“ zeptal se. „Podívej, vždyť je to jenom tlupa dětí. Obyčejná nepříjemnost!“

„Ano. Obávám se, že se tady věci tak trochu pomotaly,“ odpověděl mu Dvoukvítek. „Hm, slyšel jsi někdy tu teorii, že historie se pohybuje v kruzích?“

„Viděl jsem nějaký obrázky v jednom ze zápisníků Leonarda de Quirm —“ nakousl Mrakoplaš odpověď a pustil se do práce dalším stéblem.

„To ne, víš, já myslím, že je jako kolo, co se otáčí. Kdybys stál na jednom místě, všechno se to kolem tebe za nějaký čas odehraje znovu?“

„Jo tohle. K sakru!“

„No, tak tady na to věří mnoho lidí. Myslí si, že historie začíná každé tři tisíce let znovu.“

„To je možný,“ zabručel Mrakoplaš, který právě hledal další vhodné stéblo a Dvoukvítka moc neposlouchal. Pak mu došel význam slov. „Tři tisíce let? To je nějak málo, ne? Všecko? Začátek světa, oceány a inteligentní život vyvíjející se z absolventů uměleckých škol a všechny tyhle věci?“