„Ne, to je jenom… to ostatní. Skutečná historie začíná okamžikem, kdy císař Odraz jednoho slunce založil říši. První císař. A jeho služebník Velký mág. Je to samozřejmě jen pověst. Jenže je to také jedna z těch věcí, na které obyčejní lidé tolik věří. Dívají se na Velkou zeď a říkají, že něco tak úžasného mohlo být postaveno jen za pomoci kouzel… A Rudá armáda… to ve skutečnosti jistě byla jen skupina dokonale vycvičených válečníků. Ta opravdu první Rudá armáda, chápeš? Předtím to všechno byly jen zdivočelé, neukázněné davy. Tak nějak to všechno muselo být. Žádná magie. Velký mág přece nemohl doopravdy… To, na co lidé věří, je hloupost…“
„Hele a na co vlastně věří?“
„Říkají, že Velký mág oživil zem. Když se všechny armády země postavily proti Odrazu jednoho slunce, Velký mág… pouštěl draka.“
„To mi připadá rozumný,“ přikývl na své straně zdi Mrakoplaš. „Když kolem zuří válka, udělej si hezkej den volna, to je moje heslo.“
„Ne, ty tomu pořád nerozumíš. Tohle byl zvláštní drak. Chytal blesky na obloze a Velký mág si je ukládal do lahví a pak vzal cihlářskou hlínu a… upekl ji tím bleskem a udělal z ní celou armádu.“
„Nikdy jsem neslyšel, že by byly zaříkadla na něco takovýho.“
„Taky mají komické představy o převtělování…“
Mrakoplaš připustil, že to je pravděpodobně možné. Asi si tím vymýšlením krátili ty nekonečné hodiny s vodními buvoly. „Hej, až umřu, tak doufám, že se vrátím na svět jako… muž pohánějící vodního buvola, ale že se pak budu dívat opačným směrem.“
„Hm… to ne,“ odpověděl Dvoukvítek. „Oni si vůbec nemyslí, že se vrátí. Hm… já to asi nevysvětluju dost jasně, že?…Ve vašem jazyce mi to tak nejde… oni věří na preinkarnaci. To je jako reinkarnace, ale pozpátku. Oni věří, že se narodíš dřív, než zemřeš.“
„Ale? Vážně?“ ušklíbl se Mrakoplaš, který soustředěně pracoval stéblem. „Úžasné! Nejdřív se narodí a pak umřou? Život před smrtí? Tak tohle až se lidi doslechnou, budou z toho celí pryč.“
„No, to není přesně to, co… hm. Víš, všechno je to spojeno s předky. Každý by měl ctít své předky protože každý z nás se jednoho dne pravděpodobně stane předkem a… posloucháš mě?“
Ze stěny vypadl malý kousek malty. Na desetiminutovou práci to není špatné, pomyslel si Mrakoplaš. Než nastane příští doba ledová, budeme venku…
Pak mu došlo, že pracuje na stěně do Dvoukvítkovy cely. Spotřebovat několik tisíc let na to, aby se člověk proboural do vedlejší cely, to je přinejmenším plýtvání časem.
Začal na protější stěně. Škrab… Škrab…
Odněkud zazněl hrozný výkřik.
Škrabškrabškrab…
Zdá se, že se císař probudil,“ ozval se Dvoukvítkův hlas z díry ve stěně.
„To je něco jako mučení za časného rána, jo?“ zajímal se Mrakoplaš. Začal bušit do kamenných kvádrů úlomkem kamene.
„Ona to snad ani není jeho vina. On prostě vůbec nerozumí lidem.“
„Jak to?“
„Víš, jak většina dětí projde tím stadiem, kdy zašlapuje brouky a trhá mouchám křidélka?“
„ Já to nikdy nedělal,“ oznámil mu Mrakoplaš. „Hmyzům se nedá věřit. Možná vypadají maličký, ale dovedou bejt pěknej prevít.“
„Já myslel děti všeobecně.“
„Aha. No a?“
„ On je císař. Nikdo se mu neodvážil říct, že to není správné. Je to otázka toho, že to s ním prostě vyrostlo. Všech pět rodů mezi sebou bojuje o císařský trůn. Aby se mohl stát císařem, musel zabít svého synovce. Nikdo mu nedokázal říct, že to není správné, zabíjet lidi jen Pro legraci. Rozhodně nikdo, kdo ze sebe vypravil alespoň první větu. A Hongové, Tangové, Sungové a McSweeneyové se navzájem zabíjejí celá staletí. To je součástí šlechtické slávy.“
„McSweeneyové?“
„Velmi starý rod.“
Mrakoplaš zachmuřeně přikývl. Bylo to pravděpodobně jako s chovem koní. Když žijete v systému, kdy většinou vyhrávají zrádní vrazi, nezbude vám nic jiného než vychovávat extra zrádné vrahy. Nakonec se ocitnete v situaci, kdy bude nebezpečné sklonit se nad kolébku.
Další výkřik.
Mrakoplaš začal kopat do zdi.
V zámku se otočil klíč.
„Oh,“ řekl Dvoukvítek.
Ale dveře se neotvíraly.
Nakonec se Mrakoplaš vypravil ke dveřím a uchopil velký železný kruh.
Dveře se pootevřely ven, ale ne příliš, protože za nimi leželo tělo nehybného strážného, které sloužilo jako nezvyklá, ale velmi účinná dveřní zarážka.
Ve dveřích byl zasunut klíč navlečený na velkém kovovém kruhu a na kruhu byl celý chomáč dalších klíčů.
Nezkušený vězeň by se dal prostě a jednoduše na útěk. Ale Mrakoplaš měl v oboru přežití postgraduál a věděl, že v podobných situacích je nejlepší osvobodit nejdříve všechny ostatní vězně, každého krátce Poplácat po zádech, říci: „Rychle! Přijdou pro tebe během pár minut!“ a pak si hezky nenápadně sednout někam do koutka a počkat, až zvuky pronásledovatelů utichnou v dálce.
Nejdřív otevřel dveře do Dvoukvítkovy cely.
Mužíček byl mnohem vyhublejší a špinavější, než jak ho naposled viděl, měl řídký vous, ale zůstávala mu jedna charakteristická věc, kterou si Mrakoplaš tak dobře pamatoval — široký, upřímný a důvěřivý úsměv naznačující, že cokoliv ošklivého, co se mu právě děje, je zaviněno nějakou směšnou chybou a bude už brzo vyřešeno někým rozumným k všeobecné spokojenosti.
„Mrakoplaši! Jsi to ty! Vážně už jsem nevěřil, že tě ještě někdy uvidím!“ řekl človíček.
„Jo, já taky doufal v něco podobnýho,“ přikývl Mrakoplaš.
Dvoukvítek vrhl pohled na ležícího strážného.
„Je mrtvý?“ zeptal se. Mluvil o muži, kterému ze zad pod levou lopatkou trčela polovina meče.
„Je to velmi pravděpodobné.“
„To jsi udělal ty?“
„Já byl v cele!“
„Úžasné! To je skvělý trik!“
Mrakoplaš si vzpomněl, že navzdory dlouhodobému působení onoho očividného faktu, Dvoukvítek odmítl vzít na vědomí, že jeho společník nemá větší magické schopnosti než obyčejná kuchyňská moucha. Bylo zbytečné ho přesvědčovat. Znamenalo by to jen, že na seznam jeho neexistujících vlastností by přibyla ještě skromnost.
Postupně zkoušel ostatní klíče v zámcích okolních cel. Z vězení se vynořovali další ubožáci a mžourali v silnějším světle chodby. Jeden z nich, který se musel mírně natočit, aby prošel úzkými dveřmi cely, byl Tři buvoli v chomoutu. Vypadal, jako kdyby ho někdo zbil, ale na druhé straně to mohl být jen pokus onoho člověka přilákat pozornost Tří buvolů v chomoutu.
„Tohle je Mrakoplaš,“ představil svého společníka pyšně Dvoukvítek. „Velký mág. Víš, že zabil ze své cely přes zeď strážného?“
Uctivě prozkoumali mrtvého.
„Já to nebyl,“ zkusil to Mrakoplaš.
„A jak je skromný!“
„ ‚Dlouhý život lidskému snažení!‘ “ prohlásil Tři buvoli v chomoutu opuchlými rty.
„ ‚A já si dám tuplák!‘ “ přidal se Mrakoplaš. „Tady klíče ten velký chlap, ony od dveže, tak vy pusť člověk ven, čopčop, ať se mlska!“
Jeden z vězňů se dobelhal na konec chodby.
„Tam je taky mrtvý strážný,“ oznámil, když se vrátil.
Читать дальше