Terry Pratchett - Zajímavé časy

„Císaři,“ zeptal se lord Hong unaveným hlasem, „co máme udělat s tím vaším Velkým mágem?“

„Zavřete ho do zvláštního… vězení…“ zabublal císař, „prozatím.“

„Dobrá, císaři,“ přikývl lord Hong. Pokynul dvěma strážným.

Když Mrakoplaše táhli pryč, vrhl rychlý pohled přes rameno. Císař ležel na obrovské posteli, a jak se zdálo, na něj už docela zapomněl.

„Je šílenej nebo co?“ řekl Mrakoplaš jen tak pro sebe.

„Ticho!“

Mrakoplaš upřel pohled na strážného, který to vykřikl.

„Takovýhle slova tady můžou dostat člověka do pěknýho maléru,“ upozornil ho.

Současný stav lidstva uváděl lorda Honga do silné deprese. Měl pocit, že všichni kolem něj jsou defektní. Nikdo se nedokázal soustředit. Vezměte si třeba Rudou armádu. Kdyby byl on vzbouřencem, byl by už císař zavražděn před mnoha měsíci a země by dávno vzplála, snad s výjimkou těch míst, která byla příliš vlhká na to, aby hořela. Ale ti? Navzdory jeho úsilí se jejich představa revoluce omezovala na vylepování plakátů, které hlásaly věci jako: „V nezbytném případě hodně nepříjemnosti našim utlačovatelům!“

Pokusili se zapálit strážnice. To bylo dobré. To byla správná revoluční činnost, až na to, že se se strážnými nejprve chtěli sejít k pohovoru. Lordu Hongovi dalo skutečně mnoho práce zařídit, aby Rudá armáda alespoň tu a tam dosáhla nějakého drobného vítězství.

Dobrá, dal jim Velkého mága, ve kterého tak upřímně věřili. Teď už se nemají na co vymlouvat. A podle toho, jak vypadá, je ta troska přesně tak zbabělá a hloupá, jak lord Hong doufal. Každá armáda, kterou povede, se buď dá na útěk, nebo bude zmasakrována a otevře tak cestu kontrarevoluci.

Kontrarevoluce ovšem nebude zdaleka tak nevýkonná. Na to už lord Hong dohlédne.

Ale to všechno se musí provést postupně, krok za krokem. Nepřátelé číhají všude. Podezřívající nepřátelé. Pěšina ambiciózního muže je stezička nad propastí. Stačí jeden chybný krok, a sbohem naděje. Jaká ostuda, že se až pozdě zjistí, jak dobrý je Velký mág v otvírání zámků. Dnes v ‚noci střeží vězení muži lorda Tanga. Pak ovšem, až Rudá armáda uprchne, kdo by hledal nějakou souvislost mezi útěkem a lordem Hongem…?

Lord Hong si cestou do svých komnat dovolil slabý spokojený úsměv. Důkaz, to je ta věc. Nikdy nesmí zbýt žádný důkaz. Ale dlouho už na tom záležet nebude. Neexistovalo nic, co by sjednotilo lidi tak jako strašlivá válka, a skutečnost, že Velký mág — přesněji řečeno onen proslulý vůdce děsivé vzbouřenecké armády — byl cizí ďábel, který přišel zasít neklid a chaos do císařovy mírumilovné země, byla přesně ta správná jiskra, která zapálí celý ohňostroj.

Apak… Ankh-Morpork (močící pes).

Visovis byl starý. Jeho kultura byla založena na zvycích, trávicím a vylučovacím traktu vodního buvola a jednoduché zradě. Lord Hong ani proti jednomu nic neměl, ale ani jedno nemohlo dopomoci k ovládnutí světa. A právě k této metě lord Hong hodlal směřovat, samozřejmě za předpokladu, že vládcem světa bude on sám.

Kdybych byl tradiční Nejvyšší vezír, napadlo lorda Honga, když usedl k čajovému stolku, v tomto okamžiku už bych se ďábelsky pochechtával.

Místo ďábelského smíchu se tiše usmál sám pro sebe.

Je čas? Ne. Některé věci jsou mnohem lepší, když se na ně může člověk těšit.

Skřípění kolečkového křesla Bláznivého Humoše sice způsobilo, že se za nimi tu a tam obrátila nějaká ta hlava, ale prakticky si jich nikdo pořádně nevšiml. Nezdravá zvědavost nepatřila ve Visovisu k základním předpokladům přežití. Oni prostě a jednoduše vykonávali svou práci, která, jak to vypadalo, sestávala z toho, že donekonečna přenášeli dlouhými chodbami štosy papírů.

Cohen se podíval na to, co svíral v rukou. V minulých desetiletích bojoval s různými zbraněmi — meči, pochopitelně, luky a oštěpy, a válečnými palicemi, noži a… no, když o tom tak přemýšlel, tak prakticky čímkoliv.

S výjimkou tohohle.

„Mně se to pořád nelíbí,“ ozval se Podrs. „Proč furt nosíme nějaký kusy papíru?“

„Protože když na takovém místě, jako je tohle, neseš kus papíru, nikdo si tě nevšimne,“ vysvětlil mu pan Čabajka.

„Proč?“

„So říká?“

„Je to… taková magie.“

„No, já bych byl radši, kdyby to byla pořádná zbraň.“

„Abych vám řekl pravdu, tak tohle může být největší zbraň ze všech.“

„Může mít pravdu,“ ozval se Cucák Vilda. „Zrovna jsem se o to pořezal,“ dodal a vstrčil si prst do úst.

„So říká?“

„Podívejte se na to takhle, gentlemani,“ obrátil se ke svým svěřencům pan Čabajka. „Jsme tady, prakticky uprostřed Zakázaného města, a nikdo není mrtev!“

„No právě, to je přesně to, co nás tak se… sebralo,“ přikývl Bleskový Podrs.

Pan Čabajka si povzdechl. Bleskový Podrs měl zvláštní způsob, jakým používal slova. Nezáleželo příliš na tom, co právě řekl, vy jste stejně nějakým nepochopitelným způsobem slyšeli, co chtěl říci. Stačilo, aby řekl třeba jen „ponožky“, a vzduchem se rozšířil zřetelný zápach.

Dveře za Mrakoplašem s třeskem zapadly a bylo slyšet, jak se zasouvají závory.

Císařská vězení byla skoro stejná jako ta doma. Když chcete uvěznit tak vynalézavého tvora, jakým je průměrný člověk, máte sklony spoléhat na staré dobré kovové mříže a velké množství kamene. Zdálo se, jako kdyby tady byl ten jednoduchý vzor využíván neobyčejně dlouho.

Dobrá, u císaře každopádně zabodoval. Z jakéhosi důvodu to však Mrakoplašovi příliš jistoty nedodalo. Ten muž totiž v mágovi vzbudil dojem člověka, který je přinejmenším stejně nebezpečný jak svým přátelům, tak nepřátelům.

Vzpomněl si na dny, kdy byl velice mladý student, a na Ječila Kebuli. Každý chtěl být Ječilovým kamarádem, ale nějakým podivným způsobem, jakmile jste se dostali do jeho party, zjistili jste, že po vás najednou dupe Městská stráž, nebo vás alespoň pronásleduje, nebo vás někdo tluče ve rvačce, kterou jste nezačali, zatímco Kebule stál někde opodál a srdečně se bavil.

Kromě toho císař nejenže stál na Smrťově prahu, on už byl v předsíni, prohlížel si koberec a kritizoval věšák na klobouky. Člověk nemusel být politický génius na to, aby věděl, že jakmile takový vládce zemře, začnou se vyřizovat vzájemné účty dříve, než vychladne. Každý, koho alespoň jednou na veřejnosti nazval přítelem, bude mít od té chvíle předpokládanou životnost hmyzu, který se při západu slunce vznáší nízko nad hladinou pstruhového potoka.

Mrakoplaš poodešel od lebky, která se válela na dlažbě, a sedl si. Předpokládal, že by tady byla jistá možnost záchrany, ale jistě bude těžké přesvědčit Rudou armádu, že je třeba zachránit gumovou kachničku před utopením. A to by ho navíc opět uvrhlo do rukou Půvabného Motýla, a ta ho dokázala vyděsit skoro stejně jako císař.

Zbývalo mu jen věřit, že po všech těch dobrodružstvích bohové nemají v úmyslu nechat Mrakoplaše shnít ve vězení.

Ne, pomyslel si trpce, ti mají v úmyslu něco mnohem vynalézavějšího.

Ta trocha světla, která osvětlovala vězení, sem pronikala nevelkou mřížkou a měla vzhled zboží z druhé ruky. Nábytek se skládal z hromady něčeho, co patrně kdysi bývalo senem. A pak…