Terry Pratchett - Zajímavé časy

„ So říká? “

„ Celou tu dobu tlačím to blbý kolečkový křeslo a už toho mám plný zuby! “

„ Hned co z tohohle vylezem, si namočím nohy do teplý vody, to vám povídám. “

„ Tomuhle vy říkáte vstup do města? Tomuhle? Po pás ve vodě? Takhle jsme s Brucem Hurigánem do těch… zas… měst nikdy nevstupovali. Do těch… zas… louže… měst jsme vjížděli s tisíci jezdci na koních! Tak se obsazujou města! “

„ To je možný, ale do tohohle kanálu by se ti jezdci stejně nevešli. “

Zvuky byly duté a dunivé. Dva malí Wangové je jako v tranzu následoval. Přešel bezmyšlenkovitě po dokonale vyšlechtěném štěrku, což by mu od jeho tvůrce, milovníka míru a vyrovnanosti, vyneslo přinejmenším vytržení jazyka.

„ Nemohli bychom si pospíšit? Byl bych rád co nejdál odsud, až ten kotel vybuchne, a s doutnáky nemám nijak zvláštní zkušenosti. “

„ Hele, já tomu s tím kotlem pořád nějak nerozumím, Profi. “

„ Já doufám, že všechny ty bouchací kuličky prorážej díru do zdi. “

„ No dyť! A proč u toho nejsme? Proč jsme v tomhle blbým kanále?“

„ Protože všechny stráže se rozeběhnou podívat, co to vybuchlo. “

„ No dyť! Takže bysme měli bejt tam! “

„ Ne! My právě musíme být tady, Cohene. Tomu se říká vějička Takhle je to mnohem… civilizovanější. “

Dva malí Wangové přitiskl ucho k zemi.

„ Jakej jsi říkal, že je trest za vstup do Zakázaného města, Profi? “

„ Myslím, že je to něco jako současné pověšení, vytažení a rozčtvrcení. Takže jak vidíš, nebyl to tak docela špatný nápad, když jsme —“

Ozvalo se tiché šplouchnutí.

„ A jak je to s tím vytažením? “

„ Myslím, že ti rozpářou břicho, vytáhnou vnitřnosti a ukážou ti je. “

„ A proč? “

„ To vlastně ani nevím. Asi aby zjistili, jestli si je poznáš. “

„ To jako… myslíš… ‚hele, todle jsou mý ledviny a… no jasně todle je mý játro‘? “

„ A co to znamená, rozčtvrtit? To jako že nás rozdělej do různejch čtvrtí města, nebo jak? “

„ Podle souvislostí to pravděpodobně bude něco trochu jiného. “

Chvíli nebylo slyšet nic kromě šplouchání šesti párů nohou a podivné skvík-skvík něčeho, co znělo jako kola.

„ Tak jo, a jak tě pověsej? “

„ Prosím? “

„ Hur, hur, hu— promiň, promiň. “

Dva malí Wangové zakopl o dvě stě let starou bonsaj a upadl hlavou na kámen, který byl vybrán pro svou základní vyrovnanost. Když za několik vteřin znovu přišel k vědomí, byly hlasy pryč. Pokud tam vůbec nějaké byly.

Duchové. V těchto dnech bylo kolem hodně duchů. Dva malí Wangové zatoužil po několika bouchacích žabkách, které by rozházel kolem.

Být hlavním ohradníkem bylo ještě horší než hledat verš na „oranžový kvítek“.

Ulice Visovisu ozařovaly blikavé plameny pochodní. Mrakoplaš se štěbetající Rudou armádou v patách se pomalu došoural k hradbám Zakázaného města.

Nikdo nevěděl líp než on sám, že je neschopen jakékoliv elementární magie. Pokud se mu někdy něco takového podařilo, bylo to jen čirou náhodou.

Byl si proto jistý, že když mávne rukou a řekne při tom nějaká magická slova, maximálně dojde k tomu, že ve zdi bude méně děr než předtím.

Byla to ostuda, zklamat Lotosový květ s tělem, které Mrakoplašovi připomínalo talíř dozlatova vysmažených fritů, ale nadešel čas, kdy si musela uvědomit, že na mágy se spoléhat nedá.

A pak by měl vypadnout. Co mu může Motýl udělat, když to.zkusí a nepodaří se to? A ke svému úžasu si uvědomil, že touží, aby mohl.Dvě ohnivé byliny pořádně šťouchnout do oka. Nechápal, jak je možné, že ostatní nepoznali, co je Dvě ohnivé byliny zač. Tahle část hradby byla mezi dvěma branami. Život Visovisu ji olizoval jako špinavé moře, všude na jejím úpatí byly stánky a prodejní pulty. Mrakoplaš si vždycky myslel, že obyvatelé Ankh-Morporku žijí na ulici, ale ve srovnání s Visovisany to byli agorafobové. Průběžně se tam odehrávaly pohřby (i s doprovodnými ohňostroji), svatební i náboženské obřady, a to všechno se míchalo s obvyklým pouličním ruchem, jako byly výkřiky obchodníků, zabíjení dobytka a smlouvání na té nejvyšší úrovni.

Dvě ohnivé byliny ukázal na čistý kus hradeb obložený palivovým dřevem.

„Tak nejlíp tady, Velký mágu,“ řekl a ušklíbl se. „A nenamáhej se příliš, stačí docela malá díra, jen co by prošel člověk.“

„Ale tady všude jsou stovky lidí!“

„A to je pro tak mocného mága problém? Možná že to nedokážeš, když je kolem tolik lidí, co?“

„Nepochybuji, že nás Velký mág všechny překvapí,“ vskočila mu do řeči Motýl.

„Až lidé spatří moc Velkého mága, budou o ní hovořit navěky!“ Lotosový květ upírala pohled k nebesům.

„To věřím,“ zahuhlal Mrakoplaš pro sebe. Přítomní utichli, i když to bylo možné zjistit jen díky tomu, že se jim přestala pohybovat ústa. Prostor vytvořený jejich mlčením byl okamžitě vyplněn hlukem tržiště.

Mrakoplaš si vyhrnul rukávy. Nevzpomínal si dokonce ani na zaklínadlo, kterým se věci vyhazovaly do povětří… Nejistě mávl rukou.

„Na vašem místě bych hezky ustoupil,“ prohlásil Dvě ohnivé byliny a zlomyslně se zašklebil.

Quanti canicula illa in fenestre?“ [28] Pozn. překl.: Řeknu vám jenom tolik: canicula je pejsek. řekl Mrakoplaš. „Ehm…“

Upřel na zeď zoufalý pohled a díky oné zvýšené pozornosti, kterou bývají obdařeni lidé na pokraji propukající hrůzy, si všiml kotle, napůl ukrytého pode dřevem. Zdálo se, že k němu vede krátký kouřící provázek.

„Hm,“ začal opatrně, „támhle, jak se zdá, je —“

„Nějaké potíže?“ zašklebil se Dvě ohnivé byliny ještě ošklivěji.

Mrakoplaš se narovnal v ramenou.

„—“řekl.

Ozval se zvuk, jako když na plech dopadne kus měkkého želé, a před Mrakoplašem všechno zbělelo.

Pak se bílo změnilo v černě pruhované rudo, a strašlivý rachot mu přiklopil jeho vlastní dlaně na uši.

O klobouk mu zavadilo něco jako lesklý střep tvaru půlměsíce a zarazilo se do stěny nedaleké budovy, která okamžitě vzplála.

Ve vzduchu byl cítit silný zápach spáleného obočí.

Když se trosky a prach usadily, uviděl před sebou Mrakoplaš poměrně velký otvor ve zdi. Cihly v jeho okrajích, které se změnily v keramiku, začaly pomalu chladnout a vydávaly při tom tiché cinkavé glinka-glinka.

Sklopil pohled k dlaním černým od sazí.

„Ty bláho,“ vypravil ze sebe.

Pak se vzpamatoval a prohlásil: „Tak prosím! “

Otočil se a chtěl říci „Co tomu říkáte?“, ale hlas ho opustil, když viděl, že všichni leží na břiše s obličeji zabořenými do země.

Z jedné klece ho podezřívavě pozorovala kachna. Díky slabé ochraně mříží na sobě měla pruhy obyčejného a přižehnutého peří.

Vždycky toužil dělat takovouhle magii. Vždycky si to uměl dokonale představit. Až na to, že to nikdy nedokázal…

V otvoru se objevila skupina strážných. Ten s nejdivočejším výrazem na přilbici, což naznačovalo, že je velitelem, si prohlédl ožehnutý otvor a pak upřel oči na Mrakoplaše.