Terry Pratchett - Zajímavé časy

„Cože?“ řekl lord Hong pohroužený v myšlenkách.

„To tělo, lorde Hongu?“

„Jaké tělo? Och. Ano. Zařiď to.“

Stěny byly překrásně zdobeny. Všiml si toho dokonce i Mrakoplaš, přestože je minuli velmi rychle Některé byly pomalovány překrásnými ptáky, jiné horskými krajinami, květinovými motivy, každý květ, každé poupě vyvedené do poslední podrobnosti jen několika jednoduchými tahy štětce.

Na mramorových podstavcích se týčili porcelánoví lvi. Chodby lemovaly vázy větší než Mrakoplaš.

Před strážnými se otevíraly vyřezávané dveře. Mrakoplaš stačil letmo zahlédnout ozdobné a prázdné místnosti po obou stranách chodby.

Nakonec prošli několika zvláště zdobnými dveřmi a byli hozeni na podlahu ze vzácného dřeva.

Už dávno zjistil, že za takových okolností je lepší nezvedat hlavu.

Nakonec se ozval velmi úřední hlas, který řekl: „Co můžete říci na svou obranu, vy mizerná chátro?“

„No, já —“

„Ticho!“

Aha. Takže to bude tenhle druh rozhovoru.

Zazněl jiný hlas, popraskaný, tichý a mnohem starší, a zeptal se: „Kde je Nejvyšší… vezír?“

„Odebral se do svých komnat, ó Mocný. Řekl, že ho bolí hlava.“

„Zavolejte ho… okamžitě.“

„Jistě, ó Mocný.“

Mrakoplaš s nosem přitisknutým těsně k podlaze v duchu provedl základní odhad situace. Nejvyšší vezír, to bylo vždycky špatné znamení, všeobecně to znamenalo, že lidé teď budou mít cosi společného se čtyřmi koňmi, nebo doruda rozpálenými řetězy. A když se někomu říkalo tímhle tónem ó Mocný, pak bylo pravděpodobné, že už se není kam odvolat.

„Tak tohle je vzbouřenec, ano?“ Tu větu mluvčí spíš vysípal než řekl.

„Jistěže, ó Mocný.“

„Myslím, že bych se na něj rád podíval z… blízka.“ Kolem se ozval tichý šepot, naznačující, že nesmírně žasne větší počet lidí, a pak zvuky přesunovaného nábytku.

Mrakoplaš měl dojem, že na okraji svého zorného pole zahlédl přikrývku. Někdo po podlaze posunoval postel…

„Tak už… zastavte.“ Zabublání v pauze mezi slovy znělo, jako když v odpadu vany mizí poslední voda. V tom zvuku bylo sání vlny ubíhající od pobřeží.

Mrakoplaše znovu kopla něčí noha do ledvin a tak vyjádřila známý povel v esperantu krutosti. Vstal.

Byla to postel, a mnohem větší, než jakou kdy Mrakoplaš viděl. V ní, zabalen v drahocenném brokátu a ve vysoké hromadě polštářů, ležel stařec. Mrakoplaš v životě neviděl nikoho, kdo by vypadal tak nemocně. Tvář měl bledou s odstínem do zelena a pod kůží rukou mu vystupovaly žíly jako červi v lahvi s kořalkou.

Císař měl kompletní kvalifikaci pro mrtvolu s jedinou výjimkou a ta, jak každý chápal, byla životně důležitá.

„Tak… tohle je nový Velký mág, o… kterém jsme tolik četli… ano?“

Když císař mluvil, všichni přítomní napjatě čekali na poslední zachrčení uprostřed věty.

„No, já zase —“ začal Mrakoplaš.

„Ticho!“ nařídil mu komoří.

Mrakoplaš pokrčil rameny.

Nevěděl, jak si má představit císaře, ale ve svých představách si nechával dost místa pro obrovského tlustého muže se spoustou prstenů. Hovořit s tímhle císařem, to znamenalo pohybovat se na hranicích nekromancie.

„Můžeš nám ukázat ještě… nějaká kouzla, Velký mágu?“

Mrakoplaš se podíval na komořího.

„Já —“

„Ticho!“

Císař neurčitě mávl rukou, zabublal námahou a vrhl na Mrakoplaše další tázavý pohled. Mrakoplaš došel k názoru, že je třeba věci změnit.

„Mám jedno,“ přikývl. „Je to trik, při němž zmizím.“

„A můžeš… nám ho… předvést teď?“

„Jen když se otevřou všechny dveře a každý se otočí zády.“

Císařův výraz se nezměnil. Dvůr utichl. Pak se ozval zvuk, jako když někdo postupně škrtí větší počet malých králíčků.

Císař se smál. Jakmile se tohle ujasnilo, rozesmáli se všichni. S nikým se člověk nezasměje tak jako s osobou, pro niž je mnohem snazší dát vás popravit než si dojít na záchod.

„Co s tebou máme… dělat?“ řekl císař. „Kde je… Nejvyšší… vezír?“

Zástup se rozdělil.

Mrakoplaš riskoval pohled koutkem oka. Jak se jednou ocitnete v rukou Nejvyššího vezíra, jste mrtví. Nejvyšší vezíři kují pikle a jsou to bez rozdílu lstiví megalomani. Měli to pravděpodobně v popisu práce: Ach, tak vy jste nevyzpytatelný, lstivý a nespolehlivý muž? Výborně, pak se můžete stát jedním z mých nejdůvěryhodnějších ministrů.

„Ach, lorde… Hongu,“ zabublal stařičký císař.

„Milost?“ navrhl Mrakoplaš.

„Ticho!“ vykřikl kancléř.

„Řekněte mi, lorde… Hongu,“ skládal pracně slova císař, Jaký trest by byl vhodný pro cizince…, který vnikl do… Zakázaného města?“

„Useknutí všech končetin, uříznutí uší, vyloupnutí očí a pak svoboda,“ řekl lord Hong.

Mrakoplaš zvedl hlavu.

„Není polehčující okolnost, že je to moje první provinění?“

„Ticho!“

„My tady u nás většinou žádné druhé provinění neznáme,“ prohlásil lord Hong. „Kdo je tato osoba?“

„Líbí se mi,“ řekl najednou císař. „Myslím…, že si ho… nechám. On mě… rozesmál.“

Mrakoplaš otevřel ústa.

„Ticho!“ zařval kancléř, což bylo vzhledem k všeobecnému vývoji situace poněkud neprozíravé.

„Ehm… nemohl byste to nějak udělat, aby na mě nekřičel to svoje ‚ticho!‘ pokaždé, když se pokusím promluvit?“ odvážil se Mrakoplaš.

„Ale jistě… Velký mágu,“ přivřel oči císař. Kývl na dva vojáky. „Odveďte kancléře… pryč a uřízněte mu… rty.“

„Ó Mocný, já —“

„A uši… taky.“

Stráže odvlekly zničeného muže pryč. Vyřezávané dveře s bouchnutím zapadly. Dvořané začali nadšeně tleskat.

„Chtěl by ses… podívat, jak je… bude pojídat?“ zeptal se císař Mrakoplaše. „Bývá to… velká legrace.“

„Ahahaha!“ pospíšil si Mrakoplaš.

„Skvělé rozhodnutí, můj pane,“ řekl lord Hong. Obrátil tvář k Mrakoplašovi.

A k mágovu nesmírnému překvapení a nemenší hrůze na něj mrkl.

„Ó Mocný…“ ozval se najednou jakýsi tlustý dvořan, padl na kolena, sklonil hlavu k zemi a pomalu a nervózně se připlazil k císaři. „V mých myšlenkách tkví otázka, zda není trochu nebezpečné být tak nesmírně milosrdný k tomuhle cizímu ďáb—“

Císař sklopil pohled. Mrakoplaš by byl přísahal, že se z císaře práší.

V davu zavládl těžko postižitelný pohyb. Nikdo se zdánlivě nepohnul, a přesto se kolem klečícího muže najednou začal rozšiřovat kruh volného prostoru.

Císař se usmál.

„Tvůj zájem… a tvé obavy jsou… nám milé,“ řekl. Dvořan riskoval úlevný úsměv. Císař pak dodal: „Ale tvé narážky na naše milosrdenství nikoliv. Zabte… ho pomalu… ať to… trvá několik… dní.“

„Ááááhh!“

„No ano… po… chopitelně! Spoustu vařícího… oleje!“

„Skvělý nápad, můj pane,“ ozval se lord Hong.

Císař se obrátil k Mrakoplašovi zády.

„Jsem si jistý,“ zabublal, „že Velký mág je naším přítelem.“

„Ahahaha,“ vypravil ze sebe Mrakoplaš.

Císař znovu mávl neurčitě rukou směrem ke dvořanům.

„Teď budu odpočívat,“ řekl. Nastal všeobecný pohyb a sborové zívání. Bylo jasné, že tady chodí všichni spát s císařem.