Terry Pratchett - Zajímavé časy

„Tos udělal ty?“ zeptal se.

„Ustupte!“ vykřikl Mrakoplaš, opilý mocí, dramatickým hlasem. „Jsem Velký mág, rozumíte? Vidíte tenhle prst? Nenuťte mě, abych ho použil!“

Důstojník kývl na dva své muže.

„Chyťte ho.“

Mrakoplaš o krok ustoupil. „Varuju vás! Jestli na mě někdo jen položí ruku, bude po celý zbytek života lovit mouchy a poskakovat!“

Oba vojáci postupovali kupředu s odhodlaností lidí, kteří byli ochotní riskovat raději nejistou magii v boji s nepřítelem než jistý trest za neuposlechnutí rozkazu.

„Ustupte! Mohlo by to spustit! Dobrá, protože vidím, že mě k tomu chcete —“

Mávl rukou. Několikrát luskl prsty.

„Ehm —“

Vojáci si nejdřív ověřili, že nezměnili podobu, a pak ho každý chytil za jednu ruku.

Mohlo by dojít k opožděné reakci,“ pokusil se je zastrašit, když zesílili stisk.

„No dobrá, takže nechtěli byste pro změnu slyšet jedno velmi poučné rčení?“ zajímal se. Zvedli ho tak, že měl nohy třicet centimetrů nad zemí. „Hm, asi ne“

Oba vojáci přinesli Mrakoplaše, který podvědomě mrskal nohama ve vzduchu, jako kdyby už prchal, před důstojníka.

„Na kolena, povstalče!“ řekl důstojník.

„Já bych rád, jenže —“

„Viděl jsem, cos udělal kapitánovi Čtyřem bílým liškám!“

„Cože? Kdo je to?“

„Odveďte… ho… k… císaři!“

Když ho vlekli pryč, stačil si Mrakoplaš všimnout, jak se vojáci stahují kolem Rudé armády a jak zableskly tasené meče…

Kovový plát se chvilku třásl a pak dopadl na podlahu.

„Opatrně!“

„Já nejsem zvyklej bejt opatrněji Bruce Hurigán nebyl nikdy —“

„Nacpi si už konečně toho svýho Chuligána do bot!“

„A ty mně taky můžeš!“

„So řiká?“

Cohen vystrčil hlavu z rozměrného potrubí. Místnost byla temná, vlhká a plná trubek a tekoucí vody. Voda pádila na všechny strany, aby napojila fontány a kašny.

„Ne,“ řekl zklamaně.

„Dobrá, všichni vylezte z ty trubky ven.“

Ozvala se ozvěna několika nadávek a zaskřípění kovu, když bylo do nízké místnosti vmanévrováno kolečkové křeslo Bláznivého Humoše.

Pan Čabajka zapálil sirku, horda se rozdělila a zkoumala své okolí.

„Gratuluji, getlemani,“ řekl pan Čabajka „myslím, že jsme v paláci.“

„Jo,“ přikývl Bleskový Podrs, „dobyli jsme jednu po— pomilováníhodnou kanálovou trubku. K čemu je to dobrý?“

„Můžeme ji znásilnit,“ nadhodil Caleb s nadějí v hlase.

„Hele, tahle kulatá věc se otáčí…“

„Jak vypadá pomilováníhodná trubka?“

„So řiká?“

„Co kdybysme našli dveře, vyrazili ven a. všechny pobili?“

Pan Čabajka zavřel oči. Připadalo mu, že na téhle situaci je něco velmi povědomého, a nakonec přišel na to, co. Kdysi vzal svou třídu na exkurzi do městské zbrojnice. Když se měnilo počasí, stále ještě jej pobolívala pravá noha.

„Ne ne, ne! “ zvolal. „K čemu by to bylo dobré? Pane Cucáku! Netahejte za tu páku, prosím!“

„No tak především,“ odpověděl mu Cohen, „cejtil bych se mnohem líp. Už celej den jsem nikoho až na toho strážnýho nezabil a strážnej se nepočítá.“

Pamatujte, že jsme tady, abychom loupili, ne vraždili,“ upozorňoval je pan Čabajka. „Tak a teď rychle dolů s tou mokrou kůží, a šup do svých nových, suchých šatů!“

„Tahle část se mi ani trochu nelíbí,“ vrčel Cohen natahoval si hábit. „Jsem rád, když lidi na první pohled viděj, s kým mají tu čest.“

„To se ví,“ přidal se Cucák Vilda. „Bez naší kůže a kroužkový zbroje si budou lidi myslet, že jsme jenom pár starejch chlapů.“

„Přesně,“ přikývl spokojeně pan Čabajka. „To je část našeho lstivého plánu.“

„To je něco jako taktickýho?“ zajímal se Cohen.

„Ano.“

„No dobře, ale mně se to stejně nelíbí,“ bručel Hrbatý Vinca. „Co když zvítězíme? Jaký písně pak asi bude ta pakáž minstrelská zpívat o lidech, který zaútočili na město kanálem od toho…, ale, do toho…“

„No snad písně s ozvěnou,“ ušklíbl se Cucák Vilda.

„Nic takovýho zpívat nebudou,“ zarazil je Cohen pevně. „Když minstrelovi pořádně zaplatíte, bude zpívat, co budete chtít.“

Ke dveřím vedly dlouhé vlhké schody. Pan Čabajka už stál nahoře a napjatě naslouchal.

„No jo, máš pravdu,“ přikývl Caleb. „Říká se, že kdo ti píseň zpívá, ten ti sežere chleba.“

„Ale, gentlemani,“ obrátil se k nim shora pan Čabajka a oči mu zářily, „text píše ten, kdo drží nůž na krku zpěváka.“

Vrah se opatrně přesouval komnatami lorda Honga.

Byl jedním z nejlepších členů visoviského, sice malého, ale velmi vybraného cechu a v žádném případě nebyl rebel. Rebely neměl rád. Byli to ve většině případů velmi chudí lidé, a tedy nepravděpodobní zákazníci.

Pohyboval se velmi nezvykle a opatrně. Vyhýbal se podlaze; bylo známo, že lord Hong si svoji podlahu osobně ladí. Využíval nábytku, ozdobných paravanů a občas stropu.

Vrah v tom byl skutečně velmi dobrý. Když vzdálenými dveřmi vstoupil spěšný posel, vrah na okamžik ztuhl, ale pak se s dokonale načasovaným rytmem vydal ke svému cíli, zatímco poslovy hlasité kroky maskovaly zvuk jeho vlastních pohybů.

Lord Hong vyráběl další meč. Složité spojení několika vrstev kovu, všechny ty běžné, ale nezbytně nutné úkony kolem dalšího žhaveni a kování byly jak zjistil, velmi vhodným pozadím pro jasné myšlení. Příliš mnoho jednostranného používání mozku kalilo čisté myšlení. Lord Hong občas rád používal i ruce.

Vsunul meč zpět do výhně a několikrát zapumpoval měchy.

„Ano?“ řekl. Posel na něj pohlédl ze své uctivé polohy nízko u země.

„Dobré noviny, ó pane. Zajali jsme Rudou armádu!“

„No, tak to je opravdu dobrá zpráva,“ přikývl lord Hong a pozorně sledoval čepel, aby neminul onu důležitou změnu zabarvení. „Včetně toho, kterému říkají Velký Mág?“

„Pochopitelně! Ale on zase není tak velký, ó pane!“ prohlásil posel.

Jeho veselí rychle opadlo, když viděl, jak lord Hong pozvedl obočí.

„Skutečně? Naopak. Já ho podezřívám z toho, že vládne mocnými a nebezpečnými silami.“

„Jistě, ó pane! Nechtěl jsem tím —“

„Dohlédněte na to, aby byli všichni uvězněni. A pošlete zprávu kapitánovi Pěti Hongovým mužům, aby vykonal příkazy, které jsem mu dal dnes ráno.“

„Rozumím, ó pane.“

„A teď vstaň!“

Posel vstal a třásl se jako osikový list. Lord Hong si natáhl silnou rukavici a vztáhl dlaň k rukojeti meče. Výheň hučela.

„Bradu vzhůru, člověče!“

„Můj pane!“

„A oči otevřít dokořán!“

Tenhle rozkaz byl zbytečný. Lord Hong se zadíval do té masky hrůzy, v široce otevřených očích zachytil náznak pohybu, přikývl a pak jedním, téměř baletním pohybem vytáhl syčící čepel z výhně, obrátil se a bodl…

Zazněl kratičký výkřik a dlouhé zasyčení. Lord Hong nechal vraha sklouznout k zemi. Pak vytáhl z těla meč a prozkoumal kouřící čepel. „Hmm,“ prohlásil. „Zajímavé…“ Zachytil pohledem posla. „Ty jsi tady ještě?“

„Ne, můj pane!“

„Máš štěstí.“

Lord Hong naklonil meč tak, aby se na jeho čepeli odrazilo světlo, a zblízka zkoumal ostří.

„A… ehm… nemám poslat nějaké služebnictvo, aby odklidilo tělo?“