Terry Pratchett - Zajímavé časy

„Pro Velkého mága ne,“ ozval se znovu hlas Motýla.

„ Mlč! “ zasyčel Mrakoplaš.

„ Chtěl bys vědět, jak velký je ten sekáček na maso, který drží Dvě ohnivé byliny v ruce? “ zašeptala Půvabný motýl.

„ Ne! “

„ Obrovský! “

„ Řekl, že vniknout do Zakázaného města znamená jistou smrt! “

„ Nejenom pravděpodobnou smrt. Ale věř, že jestli mně ještě jednou utečeš, bude to jistá smrt! “ Někdo mu stáhl pytel z hlavy. První tvář, kterou před sebou spatřil, patřila Lotosovému květu. Člověk mohl spatřit na sklonku svého života mnohem horší věci než její obličej, který v něm vyvolával touhu po smetaně, spoustě másla a přesně té správné špetce soli [26] Pozn. autora: Mnohem později musel Mrakoplaš absolvovat léčebnou terapii. Ta zahrnovala půvabnou mladou ženu, velký talíř brambor a velkou hůl s hřebem na, konci. .

Jedna z věcí, které například také viděl, byla tvář Dvou ohnivých bylin. Nebyla to přátelská tvář. Plochá, kulatá a místo zornic měla něco jako špendlíkové hlavičky. Ten obličej vypadal jako živé svědectví o tom, že i když utiskovateli lidí většinou bývají králové, vládci nebo mandaríni, je to věc, kterou dokáže stejně dobře provozovat i chlápek odvedle.

„Velký mág? Pch!“ řekl právě Dvě ohnivé byliny.

„Dokáže to!“ řekla Lotosový květ (a smetanový sýr, pomyslel si Mrakoplaš a možná trochu zelného salátu, jen tak na oživení). „On je Velký mág, který se mezi nás vrátil! Cožpak neprovedl Mistra zemí duchů a krvežíznivých upírů?“

„No, já bych neřekl —“ začal Mrakoplaš.

„Tak Velký mág a dovolí, aby ho sem přivedli s hlavou v pytli?“ zašklebil se jízlivě Dvě ohnivé byliny. „Tak ať nám předvede nějaký ze svých —“

„Skutečně velký mág se nebude snižovat k předvádění nějaké varietní magie!“ odsekla mu Lotosový květ.

„Bodejť, to je pravda,“ přikývl“ Mrakoplaš, „se nebudu snižovat!“

„Je ostuda, že Dvě ohnivé byliny vůbec něco taxového může navrhnout!

„Jo, hanba je to,“ přikyvoval horlivě Mrakoplaš.

„A kromě toho bude potřebovat všechny své síly k tomu, aby pronikl do Zakázaného města,“ přidala se i Půvabný motýl. Mrakoplaš se přistihl, že nenávidí tón jejího hlasu.

„Zakázané město,“ zamumlal.

„Každý ví, že jsou tam strašlivě nebezpečné léčky, důmyslné pasti a spousta, velká spousta stráží.“

„Léčky, pasti…“

„Pomyslete, kdyby jeho magie selhala, protože by kvůli Dvěma ohnivým bylinám dělal nějaké hloupé triky, v tu ránu by se ocitl v nejhlubší hladomorně a umíral by centimetr po centimetru.“

„Centimetr po… hm… jsou nějaké centimetry které máte na mysli konkrétně? “

„Hanba nechť padne na hlavu Dvou ohnivých bylin!“

Mrakoplaš na ni vrhl úsměv člověka, kterému je špatně od žaludku.

„Víte,“ začal opatrně, „ve skutečnosti nejsem tak velikej. Já jsem jenom trochu velikej,“ dodal rychle, když se Půvabný motýl začala mračit, „ale neřekl bych, že strašně velikej —“

„Mistrův spis říká, že jsi porazil množství mocných zaklínačů a snadno vyvázl z těch nejobtížnějších situací.“

Mrakoplaš zachmuřeně přisvědčil. To byla více méně pravda. Jenže většinou nic takového neměl v úmyslu. Zatímco Zakázané město vypadalo… zakázaně. Netvářilo se příliš pohostinně. Nezdálo se, že by to bylo místo, kde by se prodávaly pohlednice. Jediný suvenýr, který jste tam pravděpodobně mohli dostat, byly vaše vlastní zuby. V sáčku.

„Ehm… předpokládám, že ten…Voli… mládenec je v nějakém hodně hlubokém vězení, že?“

„V tom nejhlubším,“ přikývl Dvě ohnivé byliny.

„A… už jste je znovu nikdy neviděli… myslím ty, co je uvěznili?“

„Viděli jsme z nich pak už jen kousky ,“ řekla Lotosový květ.

„Obvykle jejich hlavy,“ vysvětloval Dvě ohnivé byliny. „Na kůlech nad branami.“

„Ale hlava Tří buvolů v chomoutu tam nebude,“ řekla Lotosový květ pevně. „Velký mág promluvil.“

„Heleďte, nevím o tom, že bych řek, že —“

„Promluvil jsi,“ přerušila ho Půvabný motýl. Jak si Mrakoplaš postupně zvykal na okolní šero, uvědomil si, že je v nějakém skladišti nebo sklepě, protože tlumený hluk města sem pronikal malými zamřížovanými okénky těsně pod stropem. Místnost byla napůl plná sudů a pytlů a na každém z nich někdo seděl. Prostor byl přeplněný.

Lidé ho pozorovali s výrazy napjaté pozornosti, ale to nebyla jediná věc, kterou měli všichni společnou. Mrakoplaš se otočil.

„Kde se tady vzaly všechny ty děti?“ zeptal se.

„To je visoviský kádr Rudé armády,“ odpověděla mu Lotosový květ.

Dvě ohnivé byliny si odfrkl. „Proč jsi mu to říkala?“ zaškaredil se. „Teď ho možná budeme muset zabít.“

„Ale vždyť jsou skoro všechny tak mladé!“

„Možná že se jim na věku trochu nedostává,“ řekl Dvě ohnivé byliny, „ale co se týče odvahy a cti jsou dospělí.“

„A zkušení v boji?“ zeptal se Mrakoplaš dychtivě. „Ti vojáci, se kterými jsem se setkal, nevypadají jako moc hodní lidé. A máte vůbec nějaké zbraně?“

„Zbraně vyrveme z rukou svých nepřátel!“ prohlásil pyšně Dvě ohnivé byliny. Zazněl všeobecný jásot.

„Vážně? A jak je přinutíte, aby je pustili?“ zajímal se Mrakoplaš. Ukázal na jednu maličkou holčičku, která před jeho prstem uskočila, jako kdyby si myslela, že je to nabitá zbraň. Vypadala na sedm a v rukou svírala hračku — plyšového králíčka.

„Jak se jmenuješ?“

„Jedna oblíbená perla, Velký mágu.“

„A co děláš v Rudé armádě?“

„Zatím jsem dostala vyznamenání za vylepování plakátů, Velký mágu!“

„Cože? To jako za takový ty… ‚Nechť se mírně ošklivé věci stanou našim nepřátelům‘? Za takové věci?“

„No…“ zaváhala holčička a tázavě se zadívala na Motýla.

„Vzpoura pro nás není jednoduchá,“ dopověděla za ni starší dívka. „Nemáme žádné… zkušenosti.“

„Pak vám musím říct, že se vám to nepodaří zpěvem písní, vylepováním plakátů a tím, že se postavíte svejm nepřátelům s holejma rukama,“ oznámil jim Mrakoplaš. „Ne, když stojíte proti skutečnejm lidem se skutečnejma zbraněma. Vy musíte…“ hlas se mu vytratil, když si uvědomil, že na jeho rtech visí sto párů očí a napjatě mu naslouchá dvě stě uší.

Přehrál si v duchu svá poslední slova. Pak pokračoval: „Jsem tady, abych vám řekl…“

Rozhodil ruce a zoufale jimi zamával.

„…teda, jak bych to…, že.to není moje věc, vůbec něco vám říkat,“ dokončil.

„To je správné, “ přikývl Dvě ohnivé byliny. „My zvítězíme, protože historie je na naší straně.“

„My zvítězíme,“ zasyčela ostře Motýl, „protože je na naší straně Velký mág!“

„Tak jednu věc vám řeknu!“ vykřikl Mrakoplaš. „Já osobně bych vždycky věřil spíš sobě než historii. Ale do prkenný vohrady, co to žvaním!?“

„Takže pomůžeš Třem buvolům v chomoutu,“ usmála se Motýl.

Prosím!“ přidala se Lotosový květ.

Mrakoplaš se podíval na ni, na slzy, jež měla v koutcích očí, a na chumel nezletilých dětí, které skutečně věřily, že dokážou porazit armádu zpěvem vzbouřeneckých písní.