Terry Pratchett - Zajímavé časy

A i když se nerozhodli rozdávat peníze chudým, stejně to dělali (pokud jste ochotni připustit, že mezi chudé patří i hospodští, dámy pochybné pověsti, kapsáři, hráči a další příživníci všeobecně) ‚ protože když dokázali urazit velké vzdálenosti, aby mohli nějaké peníze uloupit, dokázali je pak udržet pohromadě asi jako člověk, který se pokouší pást stádo goček. Peníze byly od toho, aby je člověk utratil nebo o ně přišel. Udržovali peníze v oběhu, což je touhou prakticky každé společnosti.

Nikdy si nelámali hlavu tím, co si myslí jiní lidé. Pan Čabajka strávil prakticky celý život v obavách z toho, co si myslí ti druzí. Díky tomu ho ve služebním postupu vždycky někdo přeskočil a všeobecně se k němu chovali jako k součásti inventáře, proto mu teď chování Stříbrné hordy připadalo až nezdravě přitažlivé. Její muži si nikdy s ničím příliš nelámali hlavu ani nepřemýšleli o tom, zda je to, co dělají, správné. A všechno, co dělali, si nesmírně užívali. Měli jistý druh cti. Měl je rád. Nepatřili k jeho druhu lidí.

Caleb se vrátil a vypadal neobvykle zamyšleně.

„Gratuluji, pane Rozparovači!“ řekl pan Čabajka, který věřil v sílu a příznivý vliv pochvaly. „Jak se zdá, její oblečení neutrpělo žádnou úhonu.“

„Jo, co říkala?“ zeptal se Cucák Vilda.

„Ona se na mě usmála,“ odpověděl Caleb. Pak se nejistě probral zacuchaným plnovousem. „Teda aspoň trochu,“ dodal.

„Výborně,“ přikývl spokojeně pan Čabajka.

„Ona, ehm… ona řekla, že…, že by nebyla proti tomu sejít se… se mnou později…“

„Skvělá práce!“

„Ehm… Profi? Co to je, oholit se? “

Čabajka mu to vysvětlil.

Caleb pozorně naslouchal a tu a tam udělal nespokojený obličej. Občas se při tom přes rameno ohlížel na prodavačku kachen, která mu přátelsky zamávala.

„Zatr…“ řekl nakonec. „Ehm. No já nevím…“ znovu se ohlédl. „Nikdy předtím jsem se vlastně nesešel s ženskou, která by neutíkala.“

„Ohó, ženský jsou jak laně,“ prohlásil Cohen se znaleckým výrazem. „Nemůžeš na ně zaútočit rovnou, musíš se plížit po jejich stopách a —“

„Hur, hur, h — omlouvám se,“ zarazil se Caleb, když zachytil přísný pohled pana Čabajky.

„Myslím, že tady bychom mohli praktické lekce skončit,“ řekl pan Čabajka. „Nechceme zase být příliš civilizovaní, že ne? Navrhuji, abychom si udělali malou procházku kolem Zakázaného města, co říkáte?“

Všichni ho viděli. Bylo dominantou středu Visovisu. Jeho zdi byly dvanáct metrů vysoké.

„A brány hlídá spousta vojáků,“ upozorňoval Cohen.

„To je taky jejich povinnost. Uvnitř se nacházejí nesmírné poklady,“ přikývl pan Čabajka. Za celou dobu, co obcházeli hradby Zakázaného města, nezvedl oči. Velmi pečlivě prohlížel zem, jako by něco ztratil.

„Proč nezaútočíme a nepobijeme všechny strážné?“ dotazoval se Caleb. Pořád ještě se cítil mírně otřesený.

„So řiká?“

„Tak neblbni,“ odpověděl mu Cohen. „Vždyť by nám to trvalo celej den. A kromě toho,“ dodal a proti své vůli pocítil záchvěv pýchy, „tuhle Profi nás tam dostane na neviditelný kavce, žejo, Profi?“ Pan Čabajka se zastavil. „Aha. Heuréka,“ řekl.

„To je efebsky, rozumíte,“ oznámil Cohen hordě. Znamená to ‚podejte mi ručník‘.“

„Jo?“ zajímal se Caleb, který si během cesty pokoušel prsty rozčesat vousy. „Kdy tys byl v Efebe?“

„Kdysi jsem tam honil jednoho chlápka, co na něj byla vypsaná slušná odměna.“

„A koho?“

„Myslím, že tebe.“

„Pch! A našels mě?“

„Nevím! Kejvni hlavou a uvidíme, jestli ti upadne.“

„Ale, no tak, gentlemani… zadržte…“ Páně Čabajkův ortopedický sandál strkal do ozdobného kovového čtverce zasazeného do dlažby.

„ Zadržte co?“

„So to?“

„Měli bychom se podívat po dalších,“ usmál se pan Čabajka. „Ale myslím, že to máme. Teď už jen musíme počkat do tmy.“

Někdo se tam hádal. Mrakoplaš slyšel jen hlasy, protože přes hlavu měl znovu přetažený pytel a sám byl připoután ke sloupu.

„Copak aspoň vypadá jako Velký mág?“

„No to ne, ale má to napsané v jazyce duchů na svém klobouku —“

„To říkáš ty!“

„A co svědectví Čtyř velkých sandálů, no?“

„Byl omámený těmi vysokými daněmi! Mohlo se mu to všechno jenom zdát.“

„To tedy ne! Objevil se najednou z ničeho nic ve vzduchu a letěl jako drak! Pět vojáků srazil k zemi! A Tři nejvyšší štěstí to taky viděl. A další. A pak osvobodil toho prastarého muže a přeměnil ho v mocného válečníka.“

„A mluví naším jazykem, zrovna jak se říká v knize.“

„Dobrá, takže předpokládejme, že to je Velký mág. Pak bychom ho měli okamžitě zabít!“

V temnotě pytle Mrakoplaš zuřivě vrtěl hlavou.

„Proč?“

„Protože se postaví na stranu císaře.“

„Ale legendy říkají, že Velký mág vedl Rudou armádu!“

„Ano, ale za císaře Odrazu jednoho slunce. Zahubilo to mnoho lidí.“

„Ne, zahubil všechny zlé náčelníky banditů. Pak vybudovali říši!“

„Tak? Takže říše je podle tebe tak velká? ‚Neodkladné odstoupení sil útlaku!‘.“

„Ale teď je Rudá armáda na straně lidu! ‚Co největší postup s Velkým mágem v čele!‘.“

„Velký mág je nepřítel lidu!“

„Říkám ti, že jsem ho viděl! Když proletěl kolem, vítr, který vyvolal, porazil celý oddíl vojáků!“

Větry, které by mohl vyvolat, začínaly dělat starosti i Mrakoplašovi. To vždycky, když se začínal bát.

„Jestliže je tak velký mág, tak proč je pořád ještě svázaný? Proč si neodčaruje svá pouta v obláčku zeleného dýmu?“

„Možná si šetří magii na nějaká mnohem větší kouzla. Nebude tady nějakým pozemským červům dělat ohňostroj.“

„Pch!“

„A má naši Knihu! Hledal nás! Je mu osudem předurčeno vést Rudou armádu!“

Vrť sem, vrť tam, vrť sem, vrť tam.

„Můžeme se vést sami!“

Kýv, kýv, kýv.

„Nepotřebujeme žádného podezřelého Velkého mága z míst, která neexistují!“

Kýv, kýv, kýv.

„Takže ho zabijeme hned!“

Kýv, k-vrťsemvrťtamvrťsemvrťtam.

„Pch! On se vám zlomyslně směje! Zatím čeká, ale nakonec vám roztrhne hlavu ohnivými hady.“

Vrť sem, vrť tam, vrť sem, vrť tam.

„Víte, že zatímco my se tady dohadujeme, Tři buvoli v chomoutu je mučen?“

„Lidová armáda, to je něco víc než pouhý jednotlivec, Lotosový květe!“

Mrakoplaš se ve svém páchnoucím pytli ušklíbl. Už pomalu začínal nenávidět prvního mluvčího, jak bývá přirozené, když se setkáte s člověkem, který trvá na tom, abyste byli neodkladně usmrceni. Ale když takováhle osoba začne mluvit o věcech, které jsou důležitější než lidé, víte, že jste ve skutečně obrovském maléru.

„Jsem si jistá, že Velký mág dokáže Tři buvoly v chomoutu zachránit,“ řekl hned vedle jeho ucha hlas. Patřil Motýlovi.

„Ano, on jistě snadno dokáže zachránit Tři buvoly v chomoutu!“ zvolala s nadějí v hlase Lotosový květ.

„Pch! To si vážně myslíš? Myslíš, že se dokáže dostat do Zakázaného města? Nemožné! Je to jistá smrt.“

Kýv, kýv, kýv.