Terry Pratchett - Zajímavé časy

„To jsou… civilizované kletby,“ vysvětloval pan Čabajka.

„No, tak ty si můžeš vzít a —“

„Jak?“ zeptal se pan Čabajka a pozvedl prst.

„Můžeš si je nacpat do —“

„Jak?“

„Klidně si je —“

„Jak?“

Podrs zavřel oči a zaťal pěsti. „Do háje, sakva, i s Čermákem!“ zařval.

„Výborně,“ pochválil ho pan Čabajka. „To bylo mnohem lepší.“

Pak se otočil ke Cohenovi, který se šťastně pásl na páně Podrsových nesnázích.

„Cohene,“ řekl pan Čabajka, „támhle je stánek s jablky. Nedal by sis jablko?“

„Jo, docela jo,“ připustil Cohen opatrně jako člověk, který podává iluzionistovi své hodinky a velmi přesně si při tom uvědomuje, že se ten chlap usmívá —“ v ruce drží velké kladivo.

„Výborně. Takže teď, chla — tedy chtěl jsem říci gentlemani, pozor! Čingis by si dal jablko. Támhle je stánek, kde prodávají oříšky a ovoce. Copak udělá?“ Pan Čabajka se s nadějí zadíval na své muže. „Ví to někdo? No, prosím?“

„To je jednoduchý. Zabiješ toho mrňavýho —“ ozvalo se rychlé zašustění rozkládaného papíru, „ človíčka, co stojí za stánkem a —“

„Ne, pane Podrsi. Někdo jiný?“

„Proč to říká? Víme, že je línej!“

„Tak ten stánek podpálím a —“

„Ne, pane Vincente. Ještě někdo…?“

„Tak ho nejdřív znás-“

„Ne, pane Rozparovači,“ zavrtěl hlavou pan Čabajka. „Vezmeme nějaké pe-no? pe-?“ a v očekávání se na ně zadíval.

„— pe-ní-ze —“ dopověděla Stříbrná horda sborem.

„ — a dá… no? Co uděláme? No tak, opakovali jsme si to přece tolikrát. My mu ty peníze —“

Tohle pro ně bylo trochu těžké. Tváře členů hordy se poskládaly do soustředěných vrásek a bylo vidět, jak zoufale se jeden vedle druhého snaží vyprostit své myšlení z těžkých záhybů železné košile.

„ — dá —?“ začal Cohen velmi váhavě. Pan Čabajka se na něj široce usmál, a aby mu dodal odvahu, několikrát souhlasně přikývl.

„Dáme?…je…tomu —“ Cohenovy rty s námahou obemkly slovo „muži?“

„Ták! Skvělá práce. Výměnou za to jablko. Promluvíme s ním o té výměně a později, když to bude vhodné, řekněme slovo ‚děkuji‘. Tak a teď, Cohene, tady je mince. Dej se do toho.“

Cohen si utřel čelo. Začínal se potit.

„A co kdybych ho jenom trochu propíchnul —“

„Ne! Tohle je civilizace. “

Cohen s obtížemi přikývl. Narovnal se v ramenou a vykročil ke stánku. Došel na místo a obchodník, který skupinku už chvíli podezřívavě pozoroval, mu kývl na pozdrav.

Cohenovy oči nabyly mírně skelný lesk a jeho rty cosi nehlasně ševelily, jako by si v duchu přeříkával nějakou nazpaměť naučenou úlohu.

„Ho, tlustý obchodníku, dej mi všechn… jedno své jablko… a já ti za něj dám… tuhle minci…“

Ohlédl se. Pan Čabajka mu ukázal ruku se vztyčeným palcem.

„Takže vy chcete jablko, san, ano?“ ujišťoval se tlustý zelinář.

„Jo.“

Zelinář vybral jeden plod. Cohenův meč byl sice ukryt v kolečkovém křesle, ale stánkař, zřejmě v odpověď na jakési dávno zasuté dědičné vědomosti, dával pozor, aby to bylo opravdu pěkné jablko. Pak se natáhl pro minci. To se ukázalo být poněkud obtížné, protože jak se zdálo, její majitel se s ní nějak nemohl rozloučit.

„No tak, dejte mi ji, ó satrapo,“ řekl.

Uplynulo několik rušných vteřin.

Když pak už byli všichni v bezpečí za několika rohy, řekl pan Čabajka: „A teď se zeptám všech: Kdo vás mi dokáže říci, kde udělal Čingis chybu?“

„Že neřekl ‚prosím‘?“

„So? So zprasí?“

„Ne.“

„Že neřekl ‚děkuju vám‘?“

„So? Kolik jich má?“

„Ne.“

„Že praštil toho chlapa do hlavy melounem, strčil mu ksicht do jahod, nakopl ho do vajec, zapálil mu boudu a sbalil všechny peníze?“

„So? Sožeto?“

„Správně!“ Pan Čabajka si smutně povzdechl. „Až do té chvíle sis ale, Čingisi, vedl skvěle.“

„Tak mi neměl říct to, co mi řekl“

„Ale ‚satrapa‘ je titul vysokých správních úředníků, Čingisi.“

„Cože? Och. Vážně?“

„Ano.“

„No-ó… nechal jsem mu ty peníze za jabko.“

„Ano, ale podívej, mám dojem, že jsi mu vzal všechny ostatní peníze.“

„Ale za to jabko jsem mu zaplatil, bránil se Cohen opatrně.

Pan Čabajka si povzdechl. „Čingisi, začínám mít dojem, že těch několik tisíc let, během nichž se pomalu a trpělivě vyvíjely ekonomicky tržní vztahy, tě naprosto minulo.“

„Co jsi to říkal?“

„Čingisi, bylo by dobře, kdybys pochopil, že občas je možné, aby peníze docela legálně patřily i jiným lidem,“ vysvětloval pan Čabajka trpělivě.

Horda se na chvíli zastavila, aby se její členové pokusili vstřebat tuhle komplikovanou informaci. Samozřejmě věděli, že je to teoreticky pravda. Obchodníci často mívali peníze. Ale zdálo se nepřirozené říkat si, že jim ty peníze patří; peníze přece patří tomu, kdo je těm kupcům sebral. Peníze ve skutečnosti obchodníkům vůbec nepatřily, obchodníci je jen ošetřovali, dokud je někdo nepotřeboval.

„Tak, támhle je taková starší paní a prodává kachny,“ řekl pan Čabajka. „Myslím si, že v dalším stadiu — pane Vildo, tam mě neuvidíte, věřím, že ať už pozorujete cokoliv, je to nadmíru zajímavé, ale byl „bych rád, kdybyste věnoval pozornost mně — bychom si měli vybrousit společenský styk.“

„Hur, hur, hur,“ rozveselil se Caleb Rozparovač.

„Tím jsem chtěl říci, pane Rozparovači, že byste měl jít a zjistit, kolik by jedna taková kachna stála,“ zarazil ho pan Čabajka.

„Hur, hur — co?“

„A ne abyste z ní strhal všechny šaty, to je velmi necivilizované. “

Caleb se poškrábal za uchem a na límec se mu snesl vodopád lupů.

„No jo, ale co mám teda dělat?“

„Ehm… navázat s ní rozhovor.“

„Co? A o čem se má člověk bavit s ženskou? “

Pan Čabajka znovu zaváhal. Tohle totiž byla do jisté míry terra incognita i pro něj. Zkušenosti s ženami se při pobytu na jeho poslední škole omezily na občasný rozhovor se školnicí a jednou mu hospodyně dovolila, aby jí položil ruku na koleno. Bylo mu čtyřicet, když zjistil, že orální sex neznamená, že se o tom mluví. Ženy pro něj vždycky představovaly podivná, vzdálená a úžasná stvoření spíše než — jak do posledního věřili muži hordy — něco pro ukrácení dlouhé chvíle. Maličko tápal.

„Co o počasí?“ odvážil se. Paměť mu přisunula vzpomínky na běžná témata rozhovoru jeho staropanenské tety, která ho vychovala. „Její zdraví? Potíže s dnešními mladými lidmi?“

„ A pak z ní strhám ty šaty?“

„Možná. Třeba. Když si to bude přát. Rád bych obrátil vaši pozornost k tomu rozhovoru, který jsme měli včera a týkal se koupelí — nebo alespoň jediné koupele, dodal sám pro sebe —, péče o nehty, vlasy a vousy a pravidelné výměny prádla i oděvu.“

„Tohle je kůže,“ podíval se na něj Caleb. „Tu nemusíš měnit, ta vydrží celý roky.“

Pan Čabajka znovu přehodnotil svá stanoviska. Myslel si, že může civilizaci nanést na hordu zvenčí jako nátěr. Mýlil se.

Ale byla tady jedna komická věc. Zatímco horda pozorovala Calebovy bolestivé pokusy navázat konverzaci se zástupkyní půvabnější poloviny lidstva, pan Čabajka si uvědomil, že přestože jsou tihle muži nesmírně vzdálení onomu druhu lidí, se kterými se skoro celý život stýkal ve sborovnách, nebo snad právě proto, že tomu tak je, jemu se opravdu zamlouvali. Jeden každý z nich považoval knihu buď za nezbytnou toaletní potřebu, nebo sadu přenosných podpalovačů a myslel si, že hygiena je nějaký pozdrav. Přitom však byli počestní (svým zvláštním, svérázným způsobem), jemní (svým zvláštním, svérázným způsobem) a viděli svět velmi jednoduše. Brali bohatým kupcům, chrámům a králům. Chudé lidi neokrádali, ne snad proto, že by k nim měli nějaký jiný, čistý vztah, ale jednoduše proto, že chudí lidé neměli žádné peníze.