Terry Pratchett - Zajímavé časy

A pan Čabajka viděl, jak se v očích tlustého výběrčího daní postupně objevuje poznání.

S ním to bylo taky tak.

Cohen se objevoval mezi lidmi jako potulná planeta v mírumilovné sluneční soustavě a vy jste cítili, jak vás bere do vleku, jednoduše proto, že jste si byli jistí, že nic podobného už se vám v životě nepřihodí.

Během školních prázdnin byl na poklidné výpravě za fosiliemi, když náhodou vklopýtal do tábora těchhle živoucích zkamenělin, které si říkaly horda. Byli celkem přátelští, přestože neměl ani zbraně, ani peníze. A přijali ho mezi sebe, protože znal věci o nichž oni neměli ani ponětí. A bylo to.

Rozhodl se hned a na místě. Muselo to snad být něco ve vzduchu. Najednou se mu před očima rozvinul celý jeho minulý život a on nenašel ani jediný den, který by byl veselý a zábavný. A pochopil, že buď se může přidat k hordě, nebo se vrátit do školy a zanedlouho — ochablé potřesení rukou, vlahý potlesk kolegů a penze.

V Cohenovi něco bylo. Možná to, čemu se říká charisma. Přehlušilo to dokonce i jeho obvyklý zápach kozla, který se přejedl chřestového kari. Všechno dělal špatně. Nadával lidem a vůči cizincům používal to, čemu pan Čabajka říkal velmi agresivní jazyk. Vykřikoval výrazy, které by každému jinému už dávno posloužily jako volná poukázka na krk podříznutý celou škálou etnicky zajímavých zbraní a prošlo mu to. Snad zčásti proto, že lidé vycítili, že v jeho slovech není bezprostřední výhrůžka, ale především proto, že to byl Cohen — určitý druh přírodní síly chodící po dvou.

Tak to zabíralo na všechno. Když například nebojoval s trolly, vycházel s nimi mnohem lépe než ostatní lidé, kteří si mysleli, že trollové mají stejná práva jako všichni ostatní. Tomu názoru propadli dokonce i někteří členové hordy, přestože jinak byli jeden krvežíznivější než druhý.

Jenže pan Čabajka viděl i tu bezcílnost jejich životů a jedné noci stočil hovor na možnosti, které se nabízejí v Aurientě.

Tvář Šesti blahodárných větrů jako by najednou ozářilo světlo poznání.

„Máte účetního?“ zeptal se.

„Abych řekl pravdu, tak ne.“

„Bude tahle loupež vykázána jako zisk, nebo jako základní kapitál?“

„Nad tím jsem nepřemýšlel. Horda neplatí daně.“

„Cože? Nikomu? “

„Ne. Zdá se to být komické, ale jim nikdy jejich peníze nezůstanou dlouho. Velmi rychle se rozplynou v alkoholu, ženách a rozmařilém životě. Předpokládám, že z hlediska barbarského hrdiny by se právě tohle dalo považovat za daně.“

Ozvalo se tiché „pop“, když Šest blahodárných větrů odzátkoval malou lahvičku inkoustu a olízl si psací štětec.

„Jenže tyhle věci by se pravděpodobně daly zahrnout do povolených nákladů barbarského hrdiny,“ prohlásil. „Jsou součástí výrobního procesu a image. Pak tady samozřejmě máme náklady na opotřebování zbraní a ochranných oděvů… Rozhodně by mohli nárokovat přinejmenším jednu novou bederní roušku ročně —“

„Já se obávám, že si během toho století nenárokovali ani jedinou.“

„A pak tady máme, samozřejmě, penzi.“

„Ach. Tohle slovo neužívejte. Oni si myslí, že je sprosté. Ale svým způsobem to je právě to, proč jsou tady. Tohle je jejich poslední dobrodružství.“

„To znamená, až ukradnou tu nesmírně cennou věc, o které mi nechcete nic říci, tak končí?“

„Správně. Rádi vás přijmeme mezi sebe. Mohl byste být barbarský… postrkovat fazole… kus provazu s uvázanými uzly… aha… účetní. Už jste někoho zabil?“

„Ne, já… nezabil. Ale vždycky jsem si myslel, že se dá pěkný masakr napáchat s dobře načasovanou poslední směnkou.“

Pan Čabajka se rozzářil. „Ach ano, civilizace.“

Poslední nindža se sice stále ještě držel vzpřímeně, ale namáhavě balancoval jen na jedné noze, protože druhou mu přejel svým masivním křeslem Bláznivý Humoš. Pan Čabajka poklepal výběrčího po rameni. „Omluvte mě na okamžik,“ řekl. „Vité, občas musím v tomhle stadiu zasáhnout.“

Přešel k poslednímu nindžovi, který se zoufale rozhlížel. Krk mu svíraly čepele šesti mečů, jako kdyby byl hlavní postavou jakéhosi symbolického folklorního tance.

„Dobrý den,“ řekl pan Čabajka. „Rád bych vás upozornil, že tady Čingis, navzdory svému vzhledu, je skutečně velmi poctivý muž. Nechápe velká prohlášení a prázdná slova. Pokud vám mohu poradit, na vašem místě bych se vyhýbal větám typu ‚Raději zemřu, než bych zradil svého císaře‘ nebo ‚Jen do toho, tak už to se mnou skončete‘, pokud to nemyslíte opravdu vážně. Měl byste žádat o milost, stačí jednoduché gesto rukou. Také bych vám radil, abyste raději nekýval hlavou.“

Mladý válečník vrhl koutkem oka pohled na Cohena, který mu úsměvem dodával odvahu. Nindža pak rychle mávl rukou. Meče se přestaly dotýkat jeho krku a zbraně mizely v pochvách. Bleskový Podrs ho udeřil obuškem do hlavy.

„To je dobrý,“ komentoval svůj čin, „nemusíte o tom mluvit, já ho nezabil.“

„Au!“ Cucák Vilda experimentoval s bambusovým nunčaku a udeřil se při tom za ucho [29] Pozn. překl.: Nunčaku, též nunčaka, je japonská úderná zbraň, složená ze dvou (něco jako cep se stejně dlouhou rukojetí a tloukem) nebo tří (něco jako nekompletní dřevěný metr) stejně dlouhých kusů dřeva, spojených spojkou z kůže, žíní, řetězu nebo jiného materiálu. Je velmi záludná a zvláště v rukou nezkušeného borce nesmírně nebezpečná, především jemu samému. . „Jak můžou, proboha, bojovat takovejma krámama?“

„So říká?“

„Ale tyhle věcičky, co vypadají jako ozdoby ke Dni prasečí hlídky, by se možná hodily,“ zabručel Hrbatý Vinca a natáhl se pro jednu vrhací hvězdici. „Jauvajs!“ Vstrčil si pořezané prsty do úst. „Mizerný cizozemský zboží!“

„Ale ten kousek, kdy ten mládenec dělal salta pozpátku a v každý ruce měl velkou sekeru, ten byl fakticky efektní.“

„Jo, to jo.“

„Koukám, že ti tam pěkně uvázl meč. Copak jsi na to musel jít takovou silou?“

„Musel dostat lekci.“

„Tak tam, kde teď je, mu bude houby platná.“

„Sože to?“

Šest blahodárných větrů byl napůl v šoku a napůl se bavil.

„Ale… vždyť… viděl jsem tyhle strážné bojovat mnohokrát předtím! Nindžové jsou neporazitelní. “

„Jo, to nám nikdo neřekl.“

„Ale vy jste je všechny porazili! “

„Bodejť!“

„A přitom jste jenom eunuši!“

Ozvalo se náhlé zaskřípění oceli. Šest blahodárných větrů zavřel oči. Cítil, jak se ho alespoň na šesti místech na krku dotýká chladná ocel.

„Už zase to slovo,“ ozval se hlas barbara Cohena.

„Ale… vy… jste oblečeni… jako… eunuši…“ zamumlal Šest blahodárných větrů a pokoušel se nepolykat.

Pan Čabajka ustoupil a nervózně se zasmál.

„Víte,“ začal velmi rychle, Jste příliš staří, než aby vás někdo považoval za strážné, a jako úředníci taky nevypadáte, tak jsem si myslel, že tohle bude nejlepší… é… skvělá maska —“

„ Eunuch? “ zařval Bleskový Podrs. „To chceš říct, že se na mě lidi dívali a mysleli si o mně, že se šmajchluju kolem a říkám ‚ Helluo, Saltat‘? “

Jako většina mužů, jimž testosteron prýštil i ušima, tak ani členové hordy nikdy do detailů nedoladili svůj přístup ke složitějším oblastem sexuality. Pan Čabajka, učitel do morku kostí, si navzdory čepeli na krku nedokázal odpustit malé poučení.