Terry Pratchett - Zajímavé časy

„Ne, zase jste neuhodl.“

„Och.“

„Tak z koupele, pánové,“ zvolal učitel. „Myslím… ano… zvládli jste obchod, společenské vztahy —“

„— hur, hur, hur… pardon —“

„— a základní principy zdanění,“ pokračoval pan Čabajka.

„Fakt? A co to je?“ zeptal se Cohen.

„No, to znamená, že všem, koho potkáš, sebereš skoro všechny peníze, co má,“ vysvětlil mu Šest blahodárných větrů a podal mu ručník.

„Tohle? Tak to jo, to dělám celý roky!“

„To ne, tys jim bral všechny peníze,“ zarazil ho pan Čabajka. „Právě v tom jsi dělal velkou chybu, příliš mnoho jsi jich zabil a ty, co jsi nezabil, jsi ožebračil.“

„Tak to se mi strašlivě líbí,“ řekl Bleskový Podrs, zatímco se pokoušel vydolovat obsah dna své ušní šachty. „Chudáci obchodníci — my boháči.“

„Ne ne ne!“

„Ne ne ne?“

„Jistě. To není civilizované! “

„Je to jako s ovcí,“ vysvětloval Šest blahodárných větrů. „Tu taky přece hned napoprvé nezabiješ a nestáhneš jí kůži. Naopak, rok co rok jí ostříháš vlnu.“ Horda se tvářila nechápavě.

„Jsou to lovci,“ zabručel po chvíli pan Čabajka. „To bylo nevhodné přirovnání.“

„Je to tedy onen úžasný Zpívající meč Wongů, co chcete ukrást, že?“ zašeptal Šest blahodárných větrů.

„Ne. A kromě toho ‚ukrást‘ je chybné slovo. Nuže dobrá, gentlemani… možná že ještě nejste tak docela zcivilizovaní, ale jste příjemní a čistí a spousta lidí si myslí, že je to totéž. Myslím, že nastal čas k akci.“

Členové hordy se narovnali. Teď se vraceli do krajů, kde se vyznali.

„Do trůnního sálu!“ zvolal Čingis Cohen. Šest blahodárných větrů nebyl rychlý kombinátor, ale nakonec si přece jen dal dvě a dvě dohromady. „Císař!“ zvolal a zvedl ruce k ústům v hrůze promíšené zlomyslným potěšením. „Vy chcete unést císaře!“

Ve světle pochodní zableskly Cohenovy zuby, které odhalil ve vlčím úsměvu.

V chodbě vedoucí k soukromým prostorám císaře byli dva mrtví strážní.

„Poslyšte, jak je možné, že vás všechny zajali živé?“ zašeptal Mrakoplaš. „Ti vojáci, co jsem viděl, měli obrovské meče. Jak to, že nejste mrtví?“

„Myslím, že nás chtěli mučit,“ odpověděla Motýl. „Deset z nich jsme zranili.“

„Ale. A to jste na ně nalepili plakáty? Nebo jste jim zpívali revoluční písně, dokud nepadli? Dej si říct, někdo chtěl, abyste zůstali naživu.“

Temná chodba klesala. Každý jejich krok způsobil hlasité skřípění a praskot prken v podlaze, takže si Mrakoplaš připadal jako v budově univerzity. Jenže v překrásném zářícím paláci, jako byl tenhle, něco takového nečekal.

„Říká se tomu slavičí podlaha,“ řekla Motýl, jako by věděla, co si myslí. „Truhláři dávali pod každý hřebík zvláštní kovovou podložku, aby se sem nikdo nemohl proplížit nepozorován.“

Mrakoplaš se podíval na mrtvé strážné. Ani jeden z mužů nestačil vytáhnout meč. Přenesl váhu těla na levou nohu. Podlaha zaskřípěla. Pak na pravou nohu. Prkna zasténala.

„Pak tady něco není v pořádku,“ zašeptal. „Na takový podlaze se k nikomu nepřikradeš.“ Takže ty strážný musel zabít někdo, koho znali. Vypadněme odsuď…“

„Jdeme dál,“ zavrtěla Půvabný motýl rozhodně hlavou.

„Je to past. Někdo chce, abysme za něj udělali jeho špinavou práci.“

Pokrčila rameny. „U té velké nefritové sochy zahneme doleva.“

Byly čtyři hodiny ráno, doba před rozedněním. V oficiálních místnostech byly stráže, ale nebylo jich mnoho. Koneckonců, tyhle místnosti byly skoro v srdci Zakázaného města, chráněného vysokými zdmi a úzkými brankami. Nezdálo se, že by se mělo přihodit něco výjimečného.

K tomu, aby někdo stál celou noc na stráži před prázdnými místnostmi, bylo třeba zvláštního myšlení. Jedna velká řeka takové myšlení měl. Přesněji řečeno to byla jedna myšlenka. Ta mu teď pomalu rotovala v jinak prázdné hlavě.

Pojmenovali ho Jedna velká řeka, protože byl stejně velký a stejně rychlý jako řeka Vis. Každý čekal, že se stane zápasníkem čumo, ale neprošel testem inteligence, protože se mu nepodařilo sníst celý stůl.

Neuměl se nudit. Neměl na to dostatek představivosti. Ale protože hledí jeho obrovské helmy bylo tvarováno do výrazu kovové zuřivosti, neobyčejně zvelebil umění spát vestoje.

I teď šťastně podřimoval, i když podvědomě tu a tam vnímal nějaké to zaskřípění, jako když se pohybuje velmi opatrná myš.

Pak se najednou hledí jeho přilby zvedlo a zazněl hlas: „Zemřeš raději, než bys zradil svého císaře?“

Pak se ozval druhý hlas: „Ta otázka není žádný trik.“

Jedna velká řeka zamrkal a pak sklopil zrak. Spatřil zjevení s obrovským mečem, sedící v kolečkovém křesle s vrzajícími kolečky. Špička zbraně mířila přímo na ono hloupé místo, kde se horní část jeho brnění tak docela nestýkala s částí spodní.

Pak Jedna velká řeka zaslechl třetí hlas: „Asi bych měl dodat, že posledních devětadvacet lidí, kteří odpověděli špatně, je… krájená sušená ryba… pardon… mrtvo.“

Čtvrtý hlas: „A nejsme eunuši!“

Pátý: „So řiká? Komu uřízli uši?“

Jedna velká řeka vynaložil veškerou námahu a pohnul myšlenkami.

„Myslím, že raději zůstanu naživu.“

Muž s diamanty tam, kde měl mít zuby, ho přátelsky poklepal po rameni. „Správnej kluk,“ řekl. „Přidej se k hordě. Chlapa, jako jsi ty, bysme mohli potřebovat. Třeba jako dobývací stroj.“

„Ty kdo?“ zeptal se Jedna velká řeka.

„To je Čingis Cohen,“ představoval pan Čabajka. „Vykonal velké činy. Zabíjel draky. Ničil města. Jednou si koupil jablko.“

Nikdo se nezasmál. Pan Čabajka už dávno zjistil, že horda nechápe, co je to jízlivost. Pravděpodobně to na ně nikdy nikdo nezkoušel.

Jedna velká řeka byl vychován k tomu, aby dělal, co se mu řekne. Celý život mu někdo přikazoval, co má dělat. Zařadil se proto za muže s diamantovými zuby, jelikož to byl ten druh člověka, kterého jste následovali, když vám řekl „za mnou“.

„Ale víte, v paláci je přinejmenším deset tisíc mužů. kteří by raději zemřeli, než by zradili svého císaře,“ zašeptal Šest blahodárných větrů, když vykročili dál chodbou.

„To doufám.“

„Někteří z nich budou na stráži kolem Zakázaného města. My jsme se jim zatím vyhnuli, ale stále ještě tam jsou. Nakonec se s nimi budeme muset vypořádat.“

„To je skvělé,“ liboval si Cohen.

„Vůbec ne,“ zavrtěl hlavou pan Čabajka. „Ta věc s nindži, to byla jen taková legrace na vylepšení nálady —“

„— na vylepšení nálady —“ zamumlal Šest blahodárných větrů.

„— ale o velký veřejný boj nestojíme. To by byl zbytečný zmatek.“

Cohen přešel k nejbližší stěně, která byla ozdobena nádherným vzorem pávů, a vytáhl nůž.

„Papír,“ zabručel. „Mizernej papír. Stěny z papíru.“ Prostrčil hlavu do vedlejší místnosti. Ozval se fistulkový výkřik. „Hops. Promiňte, madam. Úřední kontrola stěn.“ Vytáhl hlavu s pobaveným úsměvem.

„Ale nemůžete přece procházet stěnami!“ protestoval Šest blahodárných větrů.

„Proč ne?“

„No ale… vždyť to… jsou to zdi. Jak by to vypadalo, kdyby si každý procházel stěnami? K čemu si myslíte, že máme dveře?“