Terry Pratchett - Zajímavé časy

„— dokonalý a do duše zkažený lump,“ doplnil ho Cohen. „Kdoví proč? Dejte jim turban se špičatou helmou uprostřed, a jejich morální tento je totam. Ty zabíjím, jakmile na ně narazím. Tím si člověk později ušetří spoustu času.“

„A mně hned připadal jako pěknej slizoun, jen co jsem ho poprvé zahlíd,“ přikyvoval Mrakoplaš. „Hele, Cohene —“

„Pro tebe císař Cohen,“ zasyčel Bleskový Podrs. „Já nikdy nevěřil mágům, panáčku. Nikdy jsem nevěřil chlapům v sukních.“

„Mrakoplaš je fajn chlap —“ zarazil ho Cohen.

„Díky,“ rozzářil se Mrakoplaš.

„ — ale mág je to mizernej.“

„Tak ti pěkně děkuju. Zrovna jsem riskoval krk, abych vám zachránil život,“ ušklíbl se Mrakoplaš. „Hele, pár mejch kamarádů je dole v místech kolem hladomoren. Nemohl bys jim nějak… císař? “

„Tak nějak,“ přikývl Cohen.

„Dočasně,“ dodal Bleskový Podrs.

„Prakticky,“ doplnil pan Čabajka.

„Znamená to, že bys mohl dostat my známý někam do bezpečí? Myslím, že lord Hong zamordoval starýho císaře a chtěl to zařídit tak, aby vina padla na mý přátele. Já jen doufám, že ho nenapadne, že by se mohli ukrýt zpátky v celách, kde je věznil.“

„A proč v celách?“

„Protože kdybych měl šanci dostat se z cel, kam mě vsadil lord Hong, tak bych se ukryl zrovna tam,“ vysvětloval horečně Mrakoplaš. „Žádnej člověk při smyslech by se tam nevrátil, kdyby měl jen trošičku naděje, že se dostane pryč.“

„Dobrá,“ přikývl Cohen. „Cucáku Vildo a Jedna velká matko, skočte pro pár vojáků a přiveďte ty lidi sem.“

„Sem?“ zaječel Mrakoplaš. „Chci je dostat někam do bezpečí!“

„Jsme tady my,“ odpověděl mu Cohen. „Dokážeme je ochránit.“

„Jo? A kdo ochrání vás?“

Tuhle otázku Cohen ignoroval. „Lorde kancléři,“ řekl, „nečekám, že bude lord Hong někde nablízku, ale… na shromáždění dvořanů byl chlápek s nosem, co se podobal jezevčímu rypáku. Tlusťoch ve velkým růžovým klobouku. A hubená ženská s obličejem jak hrst šťovíkovejch listů.“

„To bude lord Devět hor a lady Dvě říčky,“ odpověděl lord kancléř. „Ehm. Vy se na mě nezlobíte, pane?“

„Proboha, jak vás něco takového napadlo?“ zavrtěl hlavou Cohen. „Vůbec ne. Naopak. Udělal jste na mě takový dojem, že vám přidám další nesmírně zodpovědnou funkci.“

„Pane?“

„Pro začátek funkci hlavního ochutnávače. A teď běžte a přiveďte ty dva. To, jak se tvářili, se mi ani trochu nelíbilo.“

Zanedlouho byli do sálu postrčeni Devět hor a Dvě říčky. Jejich letmý pohled z Cohena na nedotčené jídlo by každému, kdo by ho nečekal, jistě unikl.

Cohen jim přátelsky mávl na pozdrav.

„Snězte to,“ řekl.

„Můj pane! Měl jsem bohatou snídani! Jsem úplně plný!“ bránil se Devět hor.

„To je škoda,“ usmíval se Cohen. „Jedna velká matko, než odejdeš, vezmi si Devět hor kousek stranou a pomoz mu udělat si v žaludku kousek místa na malou snídani. Totéž platí pro dámu, jestli ji v nejbližších pěti vteřinách neuvidím žvýkat. Pořádné sousto od všeho, jasný? A se spoustou omáčky.“

Jedna velká řeka vytáhl meč.

Oba šlechtici upřeně zírali do mastných mis.

„Mně to připadá velmi lákavé,“ ozval se Cohen po chvilce. „Ale vy na to jídlo zíráte, jako kdyby s ním bylo něco v nepořádku.“

Devět hor si neohrabaně vstrčil do úst kus masa.

„Skvělé,“ zahuhlal nezřetelně, „úžasné.“

„ A teď polknout, “ přikazoval Cohen.

Mandarín polkl.

„Úžasné,“ opakoval, „a teď, jestli mě Vaše Excelence omluví, šel bych —“

„Nespěchej,“ zarazil ho Cohen. „Byli bychom neradi, kdyby sis náhodou vstrčil prsty do krku nebo tak něco, že?“

Devět hor škytl.

Pak si škytl ještě jednou.

Zdálo se, že od spodního okraje jeho róby začíná stoupat dým.

Horda se vrhla k zemi přesně ve chvíli, kdy výbuch zničil část podlahy, část stropu a celého lorda Devět hor.

Jen na zemi se ještě chvilku otáčel černý klobouk s rubínovým knoflíkem.

„Přesně to samý se mnou dělaj nakládaný cibulky,“ komentoval událost Hrbatý Vinca.

Lady Dvě říčky stála se zavřenýma očima.

„Nemáte hlad?“ zeptal se Cohen.

Zavrtěla hlavou.

Cohen se na trůně opřel.

„Jedna velká matko?“

„Řeko, Cohene, to slovo je řeko,“ upozornil ho pan Čabajka, když velký voják vykročil kupředu.

„Vezmi ji s sebou a šoupni ji do jedný z cel. A dohlídni na to, aby měla spoustu jídla. Doufám, že víš, co tím myslím.“

„Jistě, Excelence.“

„A pan kancléř tady skočí ještě jednou do kuchyně a řekne šéfkuchaři, že ho tentokrát zvu na snídani a on, šéf, bude mít možnost od každýho jídla ochutnat jako první, ano?“

„Jistě, Vaše Excelence.“

„A tomu vy říkáte život?“ vybuchl vztekle Caleb Rozparovač, když lord kancléř odplul. „Tohle je bejt císařem? Že člověk nemůže věřit ani svýmu jídlu? Dyť nás nakonec zamordujou v postelích!“

„Nedokážu si představit, jak by zrovna tebe mohli zabít v posteli,“ ušklíbl se Bleskový Podrs.

„No jestli, vždyť ty jsi nikdy v žádný nespal,“ dodal Cohen.

Přešel k velké váze a kopl do ní. „Slyšels to všecko?“

„Ano, pane,“ odpověděla váza. Místností se rozlehl řídký smích. Ale více než pobavení z něj čišela nervozita. Pan Čabajka si uvědomil, že na takové věci horda není zvyklá. Když chce pravý barbar někoho zabít během jídla, pozve ho i se všemi jeho muži, hezky je usadí, nakrmí, opije je, a když usnou, přivolá z úkrytu své vlastní muže, a ti nepřátele přímo, bez nějakých kliček a lstí, počestně zmasakrují. To je fér. Strategie „opij je a zmasakruj“ byla nejstarší látkou v učebnici, nebo byla by, kdyby měli barbaři učebnice. Každý, kdo na tuhle lest ještě skočil, by ovšem udělal světu službu, kdyby se dal dobrovolně zmasakrovat už při předkrmu. Faktem ale je, že jídlu mohl člověk věřit. Barbaři jídlo neotravovali. V jejich podmínkách totiž člověk nevěděl kdy jemu samotnému bude nějaké to sousto chybět.

„Promiňte, Vaše Excelence,“ ozval se Šest blahodárných větrů, který postával nedaleko, „myslím, že lord Bleskový Podrs má pravdu. Hm. V historii se trochu vyznám. Správná cesta k úspěchu, a tedy k trůnu, vede přes moře krve. Tak to měl alespoň naplánováno lord Hong.“

„Vážně? Přes moře krve, říkáte?“

„Nebo přes horu lebek. To je další možnost.“

„Ale… ale… já si myslel, že císařská koruna se předává z otce na syna,“ ozval se pan Čabajka.

„Ríkals, Profi, že jak se jednou dostaneme na vrcholek ty pyramidy, všichni budou dělat, co jim řekneme,“ obrátil se Cohen k panu Čabajkovi.

Bleskový Podrs se podíval z jednoho na druhého. „Takže vy dva jste tohle všechno naplánovali? “ řekl a hlas měl plný obvinění. „O tom to všechno bylo, jo? Ale na začátku jste nám tvrdili, že to bude jenom obrovská rána! No? Já myslel, že votočíme pár vozů drahejch věcí a vypadneme! Kořist a plen, to je —“

„Ta vaše kořist a ten váš plen! Mám už až po krk té vaší kořisti a plenu!“ prohlásil rozhodně pan Čabajka. „Nedokážete myslet na nic jiného než na kořist a plen?“