Terry Pratchett - Zajímavé časy

Kdesi za jejich zády se ozvalo tiché vykviknutí králíčka. Obrátili se a před očima se jim objevil více méně nezletilý kádr Rudé armády, který byl právě postrkován dovnitř. Byla s nimi i Půvabný motýl a Mrakoplašovi věnovala dokonce slabý úsměv.

Mrakoplaš vždycky uvažoval především o tom, jak nejrychleji utéci. Ale jsou takové chvíle, kdy musíte zůstat a bojovat, i když třeba jen proto, že už nezbylo místo, kam by se dalo utéct. Jenže se zbraněmi to vůbec neuměl.

Alespoň ne s těmi obyčejnými.

„Hm,“ odkašlal si, „takže když teď opustíme palác, tak nás zabijou, je to tak?“

„O tom dost pochybuji,“ odpověděl mu pan Čabajka. „Teď už se to všechno stalo válečnou záležitostí. Někdo jako Hong by nám pravděpodobně klidně podřízl krky, ale teď, když byla válka oficiálně vyhlášena, všechno musí proběhnout podle zavedených zvyků.“

Mrakoplaš se zhluboka nadechl.

„Je tady šance milion k jedné,“ řekl, „ale mohlo by to fungovat…“

Každý ví, že čtyři příšerní jezdci, jejichž zjevení věští konec světa, jsou Smrť, Válka, Hlad a Mor. Ale i méně významné události mají své příšerné jezdce. Tak například čtyři jezdci ošklivé rýmy jsou Popotahování, Opuchlost, Nos a Nedostatek kapesníků. Čtyři jezdci, jejichž zjevení vrhá stín na každý státem uznaný svátek jsou Bouře, Vítr, Plískanice a Cesta domů. Uprostřed armád tábořících na rozlehlé aluviální pláni kolem města začínali sedlat neviditelní jezdci známí jako Šeptanda, Dezinformace a Zveličování…

Tábořící velká armáda trpí všemi průběžnými obtížemi města, ale nemá žádnou z jeho předností. Kolem jejích ohňů a stanů se brzy začnou objevovat civilisté, a to zvláště když mají něco na prodej, tím spíše, jsou-li to ženy, jejichž ctnost je ochotná přihlížet k jistým obchodním aspektům. Někdy se tam objeví dokonce takoví, kteří prodávají potraviny, a kupodivu většinou uspějí, protože jejich zboží přináší vítanou změnu do jednotvárné armádní stravy. Potrava, která tam byla k dostání právě teď, byla přesně takovou změnou…

„Vepřové koule! Vepřové koule! Pojďte si na ně, dokud jsou…“ zavládl okamžik ticha, kdy se obchodník pokoušel v duchu najít nějaké vhodné ukončení věty, ale nakonec se vzdal. „Vepřové koule! Na špejli! Co vy, šógune, vypadáte jako člověk… Hej, poslyšte, nejste vy —?“

„Mlčtemlčtemlčte!“

Mrakoplaš zatáhl S.Č.H. Kuli-K’e-sana do stínu vedle stanů.

Obchodník se podíval do tváře orámované šatem eunuchů dole a slaměným kloboukem nahoře.

„Vy jste ten mág, že? A jak jste —“

„Vzpomínáte si, jak jste toužil po tom, zbohatnout na mezinárodním obchodu?“ zašeptal Mrakoplaš.

„No? Můžeme hned začít!“

„Brzo, už brzo. Ale musíte něco udělat. Znáte ty pověsti o armádě neviditelných duchů-upírů, která míří přímo sem?“

Oči S.Č.H. Kuli-K’e-sana nervózně zatěkaly sem a tam. Ale bylo součástí jeho profese předstírat, že je o všem dokonale informován, s výjimkou systému vracení drobných. „Ano?“ řekl.

„Ty, co vyprávějí, že jich mají být celé miliony?“ rozehříval se Mrakoplaš. „A že prý budou strašlivě hladoví, protože celou cestu nic nežrali? A že je Velký mág obzvláště rozdráždil?“

„Ehm… vážně?“

„No, tak to není pravda! “

„Ne?“

„Nebo mi snad nevěříte? Koneckonců, já o tom přece něco vím.“

„No ano, to je pravda.“

„A nechceme přeci mezi lidmi šířit paniku, že ne?“

„To je pro obchod moc špatná věc, tahle panika,“ přikývl S.Č.H. poněkud nejistě.

„Takže bych byl rád, kdybyste lidem řekl, že na těch povídačkách není ani zbla pravdy, byl byste tak laskav? Hezky je uklidnil.“

„Skvělý nápad. Hm. A ti neviditelní duchové-upíři… mají oni nějaké peníze?“

„Ne, protože neexistují.“

„Aha. No jistě, já zapomněl.“

„A není jich 2 300 009,“ dodal Mrakoplaš. Na tenhle malý detail byl obzvláště pyšný.

„Není jich 2 300 009…“ opakoval pan S.Č.H. a v očích se mu objevil mírně skelný výraz.

„To v žádném případě. Není jich 2 300 009, ať vám říká kdo chce co chce. Není pravda ani to, že je tentokrát Velký mág udělal dvakrát větší než obvykle. Takže to jsme si vyjasnili. A teď snad, abych šel…“

Mrakoplaš odspěchal.

Obchodník zůstal chvilku zamyšleně stát. Pak ho napadlo, že pro dnešek už prodal zboží dost a že by možná mohl jít domů a strávit klidnou noc ve sklepě na brambory, usadit se při tom v prázdném sudu od jablek a přetáhnout si přes hlavu pytel.

Cesta ho vedla velkou částí tábora. Snažil se ze všech sil, aby se vojáci, které potkal, dozvěděli, že na všech těch pověstech není ani za mák pravdy, i když to ve většině případů znamenalo nejdříve jim vysvětlit, co všechny ty pověsti říkají.

Plyšový králiček nervózně vykvíkl.

„Hrozně se bojím těch velký-ých neviditelný-ých duchů-upírů!“ vzlykala Jedna oblíbená perla.

Vojáci kolem onoho konkrétního ohně se ji pokoušeli ukonejšit, ale naneštěstí tam nebyl nikdo, kdo by ukonejšil je.

„A slyšela jsem, že už sežrali-i nějaký-ýý lidíííí!“

Několik vojáků se ohlédlo přes ramena. V okolní temnotě nebylo nic vidět. Ale nebylo to nic, které by člověka uklidnilo.

Rudá armáda procházela táborem od ohně k ohni.

Mrakoplaš byl velmi přesný. Strávil celý svůj dospělý život — alespoň ty části, kdy nebyl pronásledován tvory, kteří měli víc nohou než zubů — na Neviditelné univerzitě a teď si byl jistý, že ví, o čem mluví. Lidem nic nevyprávějte, řekl. Nic jim neříkejte. Nikdy byste nepřežili jako mág na NU, kdybyste věřili tomu, co vám lidé říkají. Věřte tomu, co vám lidi neřeknou.

Neříkejte jim nic. Vyptávejte se jich. Můžete je dokonce prosit, aby vám řekli, že to není pravda, a to je skoro ze všeho nejlepší. Mrakoplaš totiž velmi dobře věděl, že když vyjedou tři poměrně malí, ale o to ošklivější jezdci paniky, tedy Šeptanda, Dezinformace a Zveličování, odvedou vždycky skvělou práci, ale není to nic moc ve srovnání s tím, co dokáže jejich čtvrtý druh — Popření.

Po hodině se Mrakoplaš rozhodl, že je tady už zbytečný.

Všude se rozvíjely hovory, zvláště na okrajích tábora, kde stany hraničily přímo s temným a tak očividně prázdným královstvím noci.

„No dobrá, ale proč se říká, že jich není 2 300 009, no? Když neexistujou, jak se přišlo na tohle číslo, no?“

„Hele, žádný takový věci jako neviditelní duchové-upíři neexistujou, chápeš?“

„Tak ne, jo? A jak to víš? A ty už jsi někdy nějakýho viděl?“

„Tak podívej, šel jsem a zeptal se kapitána, a ten mi řekl, že tady kolem žádný neviditelný duchové-upíři nejsou.“

„A jak si může bejt tak jistej, když je nevidí?“

„On tvrdí, že neviditelný duchové-upíři vůbec neexistujou.“

„Ale? A jak je možný, že tak najednou obrátil? Můj dědeček mi například vyprávěl, že jsou jich celý miliony, za Velkou —“

„Moment… Co to bylo, támhle…?“

„Co? Kde?“

„Přísahal bych, že jsem něco slyšel…“

„Já nic nevidím.“

„Oh, ne! “

Nějaké zprávy musely prosáknout až na nejvyšší velitelství, protože když se začalo schylovat k půlnoci, zazněly táborem trubky svolávající mužstvo k nástupu a bylo přečteno zvláštní prohlášení.