Terry Pratchett - Zajímavé časy

Potvrzovalo existenci duchů-upírů všeobecně, ale popíralo jejich bytí v praxi, obzvláště teď a tady. Byl to mistrovský výtvor svého druhu zvláště proto, že odhalil celou záležitost sluchu těch válečníků Rudé armády, kteří o ní ještě nebyli podrobně informováni.

O hodinu později situace dosáhla kritického bodu a Mrakoplaš se dozvídal věci, které si sám nevymyslel, a v některých případech i takové, které by byl raději neslyšel.

Tak například vyslechl rozhovor dvou vojáků: „Vím naprosto jistě, že žádná armáda duchů-upírů neexistuje,“ řekl jeden a odpověď druhého zněla: „Já vím, je tam přej jenom sedm napůl bezmocnejch staříků.“

„Jenom sedm staříků?“

„A to jsem slyšel, že jsou opravdu hodně staří,“ přikývl voják. „Prý mají smrt na jazyku. Slyšel jsem od někoho v paláci, že dokážou procházet zdí a proměnit se na neviditelný.“

„Ale no tak,“ usmál se Mrakoplaš. „Sedm mužů se pustí do boje s celou touhle armádou?!“

„To člověka nutí k zamyšlení, co? Desátník Toši říká, že jim pomáhá Velký mág. To je logické. Já bych taky nebojoval s celou armádou, kdybych za sebou neměl spoustu magické podpory.“

„Hm. A ví někdo, jak vypadá ten Velký mág?“ zeptal se Mrakoplaš.

„Říká se, že je vysoký jako dům a má tři hlavy.“

Mrakoplaš souhlasně přikývl.

„Taky jsem slyšel,“ pokračoval voják, „že Rudá armáda bude bojovat na jejich straně.“

„A co? Desátník Toši říká, že je to jenom houf dětí.“

„To ne. Já jsem slyšel, že… skutečná Rudá armáda… rozumíte…“

„Rudá armáda by nikdy nebojovala na straně barbarských nájezdníků! A kromě toho, žádná Rudá armáda neexistuje. To je jen taková pověst.“

„Jako ti neviditelní duchové-upíři,“ přikývl Mrakoplaš a tak zase o kousek postrčil hodiny úzkosti.

„Ehm… asi jo.“

Když se začali přít, vytratil se.

Nikdo zatím nezběhl. Uprchnout do noci plné blíže neurčených hrůz bylo horší než zůstat v táboře. Ale pomyslel si, že tím líp. To znamenalo, že skutečně vyděšení lidé měli strach udělat cokoliv, zůstávali na místě a snažili se získat klid a jistotu od svých druhů. Pro morálku vojsk neexistovalo nic lepšího než odvážný muž, který tvrdil „Jsem si jistý, že nic takového jako neviditelní duchové-upíři neexistuje“ a při tom se čtyřikrát za hodinu vytratil na latrínu.

Mrakoplaš se vplížil zpět do tábora, obešel stan ve stínech a srazil se s koněm, který mu ošklivě dupl na nohu.

„Tvoje žena je obrovský hroch!“

omlouvám se.

Mrakoplaš strnul a oběma rukama si svíral bolavou nohu. Znal jen jedinou bytost s hlasem podobným hřbitovu za ošklivého zimního dne.

Pokusil se odskákat zpět a narazil do dalšího koně.

To je mrakoplaš, že? řekl Smrť. ano. dobrý večer. myslím, že s válkou jsi se zatím ještě nesetkal. tohle je mrakoplaš, válko. seznam se s válkou, mrakoplaši.

Válka se v pozdravu dotkl helmy.

„Potěšení na mé straně,“ řekl. Pak ukázal na ostatní tři jezdce. „Dovol, abych ti představil své dva syny, Hrůzu a Zmatka. A tohle je moje dcera Řinčila.“

Potomci sborem pronesli „Dobrý den“. Řinčila se mračila, vypadala na sedm let, na hlavě měla ochrannou přilbu a na klopě odznak jezdeckého klubu.

TAK TEBE JSEM TADY NEČEKAL, MRAKOPLAŠI.

„Oh. To je dobře.“

„Smrť vytáhl ze záhybů svého roucha přesýpací hodiny, pozvedl je k měsíčnímu světlu a povzdechl si. Mrakoplaš natáhl krk a pokoušel se zjistit, kolik v nich zbývá písku.

ALE POKUD BY SIS PŘÁL, MOHL BYCH —

„Ne ne, nestojím o žádnou protekci,“ pospíšil si Mrakoplaš. „Já… hm… napadlo mě… jste tady kvůli bitvě?“

ANO. ZDÁ SE, ŽE BUDE VÝJIMEČNĚ — KRÁTKÁ.

„A kdo vyhraje?“

podívej, dobře VÍŠ, že bych ti to neřekl, ani KDYBYCH TO VĚDĚL.

„Ani kdybys to věděl?“ pozvedl hlas Mrakoplaš. „Já myslel, že ty víš všechno.“

Smrť pozvedl prst. Něco se sneslo z noční temnoty. Mrakoplaš si myslel, že je to můra, i když to mělo světlejší barvy a podivný skvrnitý vzor na křídlech. Na okamžik to usedlo na natažený článek kostnatého prstu, ale pak se to znovu vzneslo a zmizelo.

V NOCI, JAKO JE TAHLE, řekl Smrť, JE NEJISTOTA JEDINÁ JISTOTA, KTEROU MÁME. OTŘEPANÉ, VÍM, ALE PRAVDIVÉ.

Někde na obzoru zaduněl hrom.

„No, tak já bych… é… jaksi to… é… zase šel,“ prohlásil Mrakoplaš.

JEN SE NETVAŘ, ŽE SE NEZNÁME, zabručel Smrť, když mág spěšně zmizel.

„Divný chlap,“ řekl Válka.

KDYŽ JE TADY ON, TAK JE NEJISTÁ I NEJISTOTA. A NEJSEM SI JISTÝ ANI TÍM.

Válka vytáhl ze sedlové brašny velký balík zabalený v papíře. „Tak co to tady máme… hned se mrknu… Vajíčka s řeřichou… kuřecí kousky… a zralý sýr s chřupavou nakládanou zeleninou, jak to vypadá.“

dneska dokážou s těmi obloženými chleby pravé divy.

„Aha… a Šunkové překvapení.“

opravdu? čím tě může překvapit nějaká šunka?

„Co já vím. Ale třeba tím myslí ten šok, který z toho vždycky má to prase.“

Výsměšek bojoval dlouhý zápas sám se sebou a nakonec zvítězil.

„Přivoláme ho zpět,“ prohlásil. „Už to trvá čtyři dny. A jim v tom případě můžeme vrátit tu jejich zatracenou rouru. Běhá mi z ní mráz po zádech.“

Starší mágové se rozhlédli jeden po druhém. Ani jeden nijak netoužil po univerzitě, jejímž fyzicky přítomným členem by byl Mrakoplaš, ale i jim ze železného psa běhal mráz po zádech. Ani jeden z nich se k němu nechtěl přiblížit. Narovnali kolem něj pár stolů a předstírali, že tam není.

„Dobrá,“ přikývl děkan. „Ale Ctibum mluvil o tom, že by vyměňované věci měly mít zhruba stejnou váhu. Neznamená to, že až se tady Mrakoplaš objeví, přiletí velkou rychlostí?“

„Pan Ctibum mi řekl, že pracují na speciálním zaklínadle. V nejhorším případě můžeme narovnat na konec chodby nějaké matrace a tak.“

Kvestor zvedl ruku.

„Copak, kvestore?“ dodával mu arcikancléř odvahu.

„Hej, hospodo, pintu vašeho nejlepšího ležáku!“ podotkl kvestor.

„Výborně,“ přikývl arcikancléř, „takže to by bylo dohodnuto. Už jsem požádal pana Ctibuma, aby začal hledat…“

„Na tom jejich pekelném zařízení?“

„Ano.“

„Pak se tedy jistě nemůže stát nic nepředvídaného,“ ušklíbl se zatrpkle děkan.

„A pár humrů, buďte tak laskav.“

„Kvestor taky souhlasí.“

Náčelníci rodů se sešli v místnostech lorda Honga. Jako dlouholetí nepřátelé, kteří právě vytvořili zárodek té nejnejistější aliance, opatrně udržovali odstup jeden od druhého. Jakmile se jednou vypořádají s barbary, jejich boj bude pokračovat. Ale teď si potřebovali vyjasnit jednu zásadní otázku.

„Ne!“ prohlásil lord Hong popuzeně. „Byl bych rád, abychom v téhle věci měli absolutně jasno! Žádná armáda neviditelných duchů-upírů neexistuje, rozumíte?“ Lidé za Velkou zdí jsou právě takoví jako my — až na to, že jsou ve všech směrech pochopitelně mnohokrát primitivnější. Ale jsou viditelní.“

Dva z přítomných náčelníků nevypadali příliš přesvědčeně.

„A co všechny ty řeči o Rudé armádě?“ zeptal se jeden z nich.

„Rudá armáda, lorde Tangu, je neukázněná lůza, která musí být rozhodným úderem zničena.“