Terry Pratchett - Zajímavé časy

„No, eště taky bejvalo prznění,“ doplnil Hrbatý Vinca toužebně.

„Nerad to říkám, Profi,“ vmísil se do řeči Cohen, „ale v tomhle mají pravdu. „Bojovat a loupit, to vždycky bylo naše. Já taky nejsem ze všeho toho klanění a plazení se odvázanej. Nejsem si jistej, jestli jsem pro civilizaci ten právej.“

Pan Čabajka zvedl oči k nebi. „I ty, Cohene? Jste všichni tak… tupohlaví! “ vyštěkl. „Proč já se o vás vlastně starám? Vždyť se na sebe podívejte! Víte vy, co jste? Vy jste legendy!“

Horda ustoupila. Nikdo z nich ještě neviděl, aby Profi ztratil klid a takhle se rozčilil.

„To je z ‚ legendum ‘, což znamená ‚co je psáno‘,“ pokračoval pan Čabajka. „Jako třeba knihy, víte? Čtení a psaní. Což je pro vás stejně vzdálené jako Ztracené město Ee —“

„No, abych řekl pravdu, tak já jednou Ztracený město —“

„Buď zticha! Já chtěl říci…, co jsem to vlastně chtěl… ano… Vy nečtete, že? Nikdy jste se to nenaučili, co? Pak jste proplýtvali přinejmenším polovinu života. Mohli jste schraňoval perly moudrosti místo těch vašich kýčovitých drahokamů. Je moc dobře, že lidé o vás jenom čtou a že se s vámi většina z nich nikdy nesetká tváří v tvář, protože, gentlemani, vy jste opravdu velké zklamání!“

Mrakoplaš fascinovaně přihlížel a čekal, že pan Čabajka přijde v nejbližší chvíli o hlavu. Ale nezdálo se, že by mělo dojít k něčemu takovému. Byl pravděpodobně příliš rozzuřený, než aby si mu někdo dovolil useknout hlavu.

„Co jste v životě doopravdy udělali, gentlemani?“ ptal se učitel rozhořčeně. „A nevyprávějte mi o ukradených skvostech a ďábelských vládcích. Udělali jste něco skutečného? “

Bleskový Podrs opatrně zvedl ruku.

„No, já jednou zabil všecky čtyři —“

„Ano, ano, ano,“ ušklíbl se pan Čabajka. „Zabili jste toho a ukradli tamto a porazili jste obra, který se živil avokádem nebo něčím jiným, ale… to všechno jsou jen… hračičky. Tapety na stěně. To nikdy nic nezměnilo! A nikdo se o to nestará. V Ankh-Morporku jsem učil kluky, kteří si mysleli, že jste jen mýty. Toho jste dosáhli. Oni nevěří, že skutečně existujete. Jsou přesvědčeni, že si vás někdo vymyslel. Jste příběhy, pánové. Když někdo z vás zemře, nikdo se to nedozví, protože si všichni myslí, že už jste dávno mrtví.“

Odmlčel se, aby se nadechl a pak o něco pomaleji pokračoval. „Ale tady… tady můžete být skuteční. Můžete si přestat hrát na život. Můžete přivést tohle staré a poněkud prohnilé císařství zpět do světa. Alespoň to bylo to…“ hlas se mu na chvíli vytratil, „to bylo to, v co jsem doufal. Vážně jsem si myslel, že bychom mohli společně něčeho dosáhnout…“

Sedl si.

Horda teď upírala oči na své nohy a kola.

„Ehm. Mohl bych něco říci?“ ozval se Šest blahodárných větrů. „Náčelníci všech klanů budou proti vám. Už teď svolávají své armády. Za normální situace by bojovali navzájem mezi sebou, ale všichni budou bojovat proti vám.“

„To si raději nechají poroučet od nějakého traviče, jako je Hong, než ode mě?“ rozčilil se Cohen. „Vždyť je to… hnusnej křivák!“

„Ano, ale je to… jejich hnusný křivák.“

„Mohli bychom se tady bránit,“ nadhodil Hrbatý Vinca. „Tohle místo má tlustý zdi. Aspoň ty, co nejsou z papíru,“ dodal.

„Na to zapomeň,“ prohlásil Bleskový Podrs. „Žádný oblíhání. To blbě končí. Nesnáším, když se pak člověk musí živit botama a krysama a co já vím čím…“

„So řiká?“

„Ale, říká, ŽE NECHCE ZAŽÍT DALŠÍ OBLÍHÁNÍ, KDE BYSME SE MUSELI ŽIVIT BOTAMA A KRYSAMA, Humoši.“

„A so to? Nohy už zase došly, so?“

„Kolik mužů asi mají?“ zeptal se Cohen.

„Myslím, že tak… šest až sedm set tisíc,“ odpověděl výběrčí daní.

„Omluvte nás,“ řekl Cohen a vstal z trůnu. „Musím se připojit ke své hordě.“

Horda se shlukla do pevného chomáče. Tu a tam se dalo zaslechnout nějaké to „So? So řiká?“ pronesené drsným šeptem. Pak se Cohen obrátil. „Mluvilo se o moři krve, co?“

„Ehm. Ano,“ přiznal výběrčí daní. Hlouček se znovu semkl.

Po další šeptané rozpravě se z něj vynořila hlava Bleskového Podrsa.

„Říkal jste horu lebek?“

„Ano. Ano, myslím si, že jsem skutečně řekl něco takového,“ přikývl výběrčí. Podíval se nervózně na Mrakoplaše a pana Čabajku, kteří bezradně pokrčili rameny.

Šepty, šepty, so řiká…

„Promiňte?“

„Ano?“

„A jak asi velká hora? Lebky hrozně špatně držej na sobě.“

„Já nevím, jak velká hora. Spousta lebek!“

„Jen si to ověřuju.“

Jak se zdálo, došli příslušníci hordy k rozhodnutí. Obrátili se k ostatním.

„Budeme bojovat,“ řekl Cohen.

„To se ví, měls nám to o tom moři a lebkách říct hned!“ přidal se k němu Bleskový Podrs.

„My vám úkazem, zas je toho loket a estli smě mrtví nebo so!“ vřísknul Bláznivý Humoš.

Pan Čabajka zavrtěl hlavou.

„Myslím, že jste dobře nerozuměli. Přesila je sto tisíc na jednoho!“ upozornil hordu.

„No, to by mohlo lidem dokázat, že jsme pořád ještě naživu,“ liboval si Caleb Rozparovač.

„Ano, ale smysl mého plánu spočíval v tom, že jsem chtěl dokázat, že se nahoru můžete dostat i jinak, než abyste si tam museli cestu vybojovat,“ řekl pan Čabajka. „A v takovéhle zakonzervované společnosti je to docela dobře možné. Ale jestli se pustíte do boje s pěti sty tisíci muži, zemřete.“

A pak k vlastnímu úžasu slyšel sám sebe, jak dodává: „Pravděpodobně.“

Horda se na něj usmívala.

„Velká přesila nás neděsí,“ sdělil mu Bleskový Podrs.

„My máme přesily rádi, “ přikývl Caleb Rozparovač.

„Hele, Profi, přesila tisíc na jednoho není o nic horší než přesila deset na jednoho,“ řekl Cohen. „To je tím, že —“ začal počítat na prstech,,“tak za prvé, obyčejnej voják, kterej bojuje za peníze, a ne o život, nebude nijak riskovat, když je kolem bůhví kolik dalších, který to můžou udělat za něj. Tak. Za druhý, kolik myslíš, že se jich k nám najednou dostane? Jenom pár. A to se budou ještě strkat a hádat mezi sebou, no a za…“ Cohen se podíval na vlastní prsty s výrazem napjatého soustředění.

„…za třetí…“ napověděl mu pan Čabajka, který byl jeho logikou doslova hypnotizován.

„…za třetí, správně… v tom chumlu polovinou úderů zasáhnou některýho ze svejch vlastních parťáků a tak ušetřej práci nám, chápeš?“

„No ale i kdyby bylo všechno, co říkáš, pravda, bude to platit jen chvíli,“ protestoval pan Čabajka. „I kdybyste jich zabili třeba dvě stě, budete unavení, zatímco na vás budou neustále útočit noví vojáci.“

„Hahá, ty budou taky unavený,“ odpověděl mu Cohen spokojeně.

„Jak to?“

„Protože jestli se k nám budou v ty době chtít dostat, budou už musel lézt do pěknýho kopce.“

„Do kopce?“ podíval se na něj nechápavě pan Čabajka.

„Jasně. Mrtvol.“

„To je logický, ne?“ podporoval Cohenovy vývody Bleskový Podrs.

Cohen poplácal otřeseného učitele po zádech.

„Nelam si tím hlavu,“ řekl. „Jestli jsme císařství ukradli podle tvýho plánu, tak podle našeho plánu ho udržíme. Tys nám ukázal civilizaci, my ti na revanš úkazem barbarismus.“