Terry Pratchett - Zajímavé časy

„Vy víte, o které Rudé armádě venkovani mluví,“ zavrtěl hlavou lord Tang. „Říkají, že před tisícem let —“

„Říkají, že před tisíci lety mág, který neexistoval, vzal hlínu a blesky a vyrobil z nich vojáky, kteří nemohli zemřít,“ vskočil mu do řeči lord Hong. „Ano. To je ale pověst, lorde Tangu. Pověst stvořená chudáky, kteří nechápou, co se doopravdy stalo. Armáda Odrazu jednoho slunce prostě měla jen —“ lord Hong neurčitě mávl rukou, „— jen lepší výzbroj a vyšší kázeň. Duchů se nebojím a v žádném případě se nebojím armády, kterou si někdo vymyslel.“

„Ano, ale —“

„Jasnovidec!“ štěkl lord Hong. Jasnovidec, který nebyl připravený, sebou vyděšeně trhl.

„Ano, můj pane?“

„Jak to vypadá s těmi vnitřnostmi?“

„No… už jsou skoro připravené, můj pane.“

Jasnovidec měl velké starosti. Musel to být úplně špatný pták, myslel si. Protože vnitřnosti mu prakticky říkaly jen jednu jedinou věc. Že jestli se on, jasnovidec, z celé téhle pohromy dostane živý, může si dát k večeři kuře. Ale lord Hong mluvil jako člověk, jehož netrpělivost je velmi nebezpečná.

„A co ti říkají?“

Kuřecí vnitřnosti takhle nikdy nevypadaly. Na okamžik měl dojem, že se hýbou.

„Ehm… no, je to trochu nejasné,“ odvážil se.

„Tak to hezky rychle vyjasni, “ podíval se na něj lord Hong. „Kdo ráno vyhraje?“

Nad stolem se zamíhaly stíny.

Něco se zatřepetalo kolem světla.

Vypadalo to jako nevýrazně žlutá můra s černým vzorkem na křídlech.

Jasnovidcovy věštecké schopnosti, které byly podstatně pronikavější, než si myslel, mu řekly: Dnešní den není dobrý na věštbu.

Na druhé straně, na ošklivou smrt není dobrý žádný den, takže…

„Není ani stín pochybnosti o tom,“ prohlásil nakonec, „že nepřítel bude velmi oduševněle poražen.“

„Jak si můžeš být tak jistý?“ zeptal se lord McSweeney.

Vykladač se zasmušil.

„Vidíte tady ten klikatý kus hned vedle ledvin? Chcete se přít s tady tou zelenou slizkou věcí? Najednou víte všechno o játrech? Je to tak?“

„Takže tady to máte,“ řekl lord Hong. „Osud se na nás usmívá.“

„Ale přesto —“ začal lord Tang. „Muži jsou velmi —“

„Mužům můžete říci —“ začal lord Hong. Najednou se zarazil. Pak se usmál. „Mužům můžete říci,“ pokračoval pak spokojeně, „že armáda neviditelných duchů-upírů existuje .“

„Cože?“

„Přesně tak!“ Lord Hong začal chodit po místnosti sem a tam a luskal si prsty. „Ano, ano, existuje strašlivá armáda cizích duchů. A to tak rozzuřilo naše duchy… ano, tisíce generací našich předků, kteří vyskočili do sedla větrů, aby zastavili tuhle barbarskou invazi! Duchové říše povstali. Jsou jich miliony milionů! Tahle troufalost popudila dokonce i naše démony! Sestoupí v podobě mlhy utkané z drápů a zubů, aby — ano, lorde Sungu?“

Náčelníci vrhali jeden na druhého nervózní pohledy.

„Jste si tím jistý, lorde Hongu?“ Oči lorda Honga za tenkými brýlemi pronikavě zablýskaly.

„Učiňte v tomto smyslu nezbytné prohlášení k mužům,“ řekl.

„Ale vždyť teprve před několika hodinami jsme mužstvu řekli, že žádní —“

„Tak teď jim řeknete něco jiného!“

„Ale uvěří nám, když řekneme, že existuje —“

„Budou věřit tomu, co se jim řekne!“ vykřikl lord Hong. „Jestliže si nepřítel myslí, že jeho síla spočívá v klamu, pak ten jeho klam obrátíme proti němu. Řekněte mužům, že za zády jim budou stát miliony duchů říše!“

Ostatní náčelníci se pokoušeli vyhnout jeho pohledu. Nikdo z nich by se neodvážil namítnout, že takový průměrný voják vůbec nebude šťastný při pomyšlení, že má duchy jak před sebou, tak v zádech, zvláště když vezmeme v potaz výjimečně ošklivou a zlomyslnou povahu duchů.

„Tak dobrá,“ řekl lord Hong. Pak pootočil hlavu.

„Ty jsi tady ještě? “ zasyčel.

„Jen si uklízím své drůbky, pane!“ zasténal vykladač.

Spěšně sebral zbytky nebohého kuřete a dal se na útěk.

Koneckonců co, pomyslel si, když se pak ubíral k domovu, já mu přece neřekl č í nepřítel.

Lord Hong osaměl.

Uvědomil si, že se chvěje. To je pravděpodobně vztekem. Ale možná… možná by stále ještě mohl všechny ty věci obrátit ve svůj prospěch. Barbaři přitáhli z vnějšího světa a pro většinu obyvatel říše bylo kdekoliv za Velkou zdí prostě jen tam. Ano. Ti barbaři byli jen podružná záležitost, kterou by mohl snadno vyřídit, ale když bude opatrný, mohl by je dokonce použít jako část své vlastní strategie.

Také dost těžce dýchal.

Přešel do své soukromé pracovny a zavřel pečlivě dveře.

Vytáhl klíč.

Otevřel schránku.

Nastalo několikaminutové ticho rušené jen tichým šustěním látky.

Pak se na sebe lord Hong podíval do zrcadla.

Dalo mu nesmírnou námahu, než se mu podařilo dostat se až sem. Využil služeb několika agentů, z nichž ani jeden neznal jeho plán ani úmysl celý. Ale ankh-morporský krejčí se své práce zhostil skvěle a míry byly přesné. Lord Hong si byl jist, že od špičatých bot přes vyšívaný kabátec, plášť až ke klobouku s pérem vyhlíží jako dokonalý ankh-morporský gentleman. Plášť byl podšitý hedvábím.

Cítil se v těch šatech nepohodlně a dotýkaly se ho neznámým způsobem, ale to byly jen maličkosti. Takhle se oblékal muž ve společnosti, která dýchala, hýbala se, mohla někam dojít…

Toho prvního velkého dne projde městem a lidé nebudou mocni slova, protože spatří svého přirozeného vůdce.

Ani náhodou ho nenapadlo, že by se někdo přece jen nějakého toho slova mohl zmocnit a říci například: „Zírejte na toho libovýho frajera! Vemte ho někdo cihlou!“

Mravenci si cupitali sem a tam. Věc, která dělala „kvrk“, dělala kvrk.

Mágové ustoupili. Když se Hex rozjel naplno, nic jiného ani dělat nemohli, snad jen pozorovat rybičky a tu a tam kápnout olej do koleček. Trubice se místy zbarvovaly do oktarínova.

Hex odříkával několik set zaklínadel v minutě. Bylo to velmi jednoduché. Člověku by trvalo skoro hodinu, než by připravil obřad a pronesl jedno jediné hledači zaklínadlo. Ale Hex to dokázal mnohem rychleji. Znovu a znovu. Natahoval sítě celým okultním mořem v pátrání po jedné kluzké rybě.

Po devadesáti třech minutách se mu podařilo zjistit to, na čem by celá fakulta pracovala několik měsíců.

„Vidíte?“ neodpustil si Rozšafín. Pronesl to mírně roztřeseným hlasem, zatímco z výstupní zásuvky vytahoval sloupec karet. „Říkal jsem vám to. On to dokázal.“

„On? Kdo on?“ zeptal se Výsměšek.

„Hex.“

„Aha, vy myslíte ‚to‘.“

„No… to jsem přece řekl…, že… ano.“

Další skvělá věc na hordě, jak si pan Čabajka všiml, byla její schopnost relaxovat. Ti staříci měli přímo kočičí schopnost nedělat nic, když nebylo nic na práci.

Nabrousili si meče. Dali si jídlo — velké kusy masa pro většinu z nich a nějakou kaši pro Bláznivého Humoše. Ten si stejně převážnou část svého oběda vybryndal na vousy. Neškodnost jídla si pojistili tak, že přivlekli do místnosti šéfkuchaře, přibili ho za zástěru k podlaze a pověsili mu nad hlavu těžkou sekeru uvázanou na provaze přehozeném přes trám. Druhý konec provazu držel Cohen během jídla v ruce.