Terry Pratchett - Zajímavé časy

„Ty jsi vždycky přežil,“ trval na svém Dvoukvítek. „Zažili jsme neuvěřitelná dobrodružství a vždycky jsi přežil.“

„To byla jen náhoda.“

„Jenomže ty jsi přežíval porod.“

„A nás jsi dostal bezpečně z vězení,“ připomenula Lotosový květ.

„To všechno prostě bylo jen strašlivé množství náho—, jedeš, prevíte! “

Z jeho gestikulující ruky se spěšně vznesl motýl.

„Žoužel,“ zamumlal. A dodal: „Tak tak je to. Já jdu. Už na nic nečekám. Mám bůhví kolik věcí na práci. Kromě toho si myslím, že mě potom bude hledat spousta ošklivých lidí.“

V tom okamžiku si všiml, že Lotosový květ má v očích slzy.

„My… my jsme si mysleli, že něco uděláš!“ řekla.

„Já? Co já můžu? Nic. Zvlášť nic magickýho! Tím jsem proslulej! Nemyslete si, že budete jen tak postávat kolem a myslet si, že Velcí mágové za vás vyřešej všechny vaše problémy. Žádní nejsou, nic nevyřešej a já to vím nejlíp, protože já taky žádnej takovej nejsem!“

Pak ustoupil. „Tohle se mi stane pokaždý! Já se vždycky starám jenom o svý, a najednou se všechno zvrtne a všichni na mě spolíhaj a říkaj: ‚Hele, Mrakoplaši, co s tím teď budeš dělat?‘ Tak abyste věděli, tak synáček paní Mrakoplašový, jestli se vůbec jmenovala paní Mrakoplašová, ten s tím nebude dělat nic, jasný? Musíte si s tím nějak poradit sami! Nepřijdou žádný kouzelný armády, aby… Přestali byste se na mě laskavě dívat tímhle způsobem? Já nevím, proč by to měla bejt zrovna moje vina! Já se musím starat o spoustu jinejch věcí! A tohle není moje věc!“

Pak se otočil a dal se do běhu.

Zástup si ho nijak zvlášť nevšímal.

Na visoviské poměry byly ulice téměř pusté, což znamenalo, že jste tu a tam mohli dokonce zahlédnout dláždění. Mrakoplaš bojoval o každý metr cesty, prodíral se uličkami, které se táhly podél hradeb, a hledal další bránu z města, nejlépe takovou, kde by byly stráže zaměstnané natolik, že by nekladly zbytečné otázky.

Za zády se mu ozvaly kroky.

„Tak hele,“ řekl popuzeně a otočil se. „Už jsem vám řekl, že můžete jít všichni —“

Bylo to Zavazadlo. Vypadalo, jako by se mírně stydělo.

„Ale, tak se nám přece jen nakonec uráčilo ukázat, co?“ utrhl se na ně Mrakoplaš. „Copak se stalo s tím slavným ‚svého pána kamkoliv půjde, následovati budeš‘?“

Zavazadlo rozpačitě přešlapovalo. Z vedlejší uličky najednou vyšla jeho o něco větší a poněkud ozdobnější kopie. Víko toho druhého Zavazadla bylo vykládané barevným dřevem a Mrakoplaš měl dojem, že proti mozolnatým a masivním nohám jeho Zavazadla jsou nohy toho druhého mnohem štíhlejší a jemnější. Kromě toho mělo nehty na nohách nalakované.

„Oh,“ bylo jediné, na co se v tom okamžiku zmohl. „No maucta. Dobrý bože. Vážně. Ale koneckonců asi jo, předpokládám. Asi jo. Víš, co myslím… no tohle. Co už teď…dobrá. Tak teda pojďte.“

Došel na konec uličky a otočil se. Zavazadlo opatrně postrkovalo větší truhlici a naléhalo na ni, aby ho následovala.

Mrakoplašovy vlastní sexuální zkušenosti nebyly příliš rozsáhlé, i když viděl nějaké obrázky a diagramy. Neměl ovšem nejmenší tušení, jak to aplikovat na cestovní potřeby. Říkají si mezi sebou věci jako „Podívej se, to je ale bedna!“ nebo „Viděls ty její závěsy, z těch jsem celej pryč!“?

Když na to přišlo, neměl vlastně žádný důvod se domnívat, že je Zavazadlo rodu mužského. Připouštěl, že mělo nesnášenlivou a útočnou povahu, ale to měla i většina žen, se kterými se Mrakoplaš setkal, a častokrát bylo právě jejich setkání důvodem k tomu, aby akce jeho společnic byly ještě útočnější. Schopnost páchat násilí, jak Mrakoplaš slyšel, byla unisexuální. Nebyl si sice jistý tím, co to unisexuální je, ale předpokládal, že je to pravděpodobně to, co popisovalo jeho vlastní zkušenost.

Objevila se před ním malá branka. Zdálo se, že ji nikdo nehlídá.

Navzdory svému strachují prošel krokem. Neběžel. Každá autorita si ze všeho nejdřív všimne běžícího člověka. Čas pustit se do běhu nastával zhruba v okamžiku kdy zaznělo „e“ ve větě „Hej, ty!“.

Nikdo si ho nevšímal. Pozornost všech lidí na Velké zdi se upírala k armádám.

„Podívejte se na ně,“ řekl trpce jen tak všeobecně všem a nikomu. „ Hlupáci. Kdyby to bylo sedmdesát proti sedmi, každý by věděl, kdo zvítězí. Ale že je to sedm proti sedmi stům tisícům, nikdo si není jistý. Jako kdyby najednou čísla vůbec nic neznamenala. Pch! Proč bych měl něco dělat zrovna já? Vždyť já toho chlápka vlastně ani pořádně neznám. Ano, párkrát mi zachránil život, ale to ještě není důvod zemřít strašlivou smrtí kvůli tomu, že neumí počítat. Takže se na mě laskavě přestaňte dívat tímhle pohledem.“

Zavazadlo o kousek ustoupilo. Druhé Zavazadlo…… Mrakoplaš si pomyslel, že skutečně vypadá tak nějak jako žensky. Ženy přece mají větší zavazadla než muži, že? To kvůli všem těm… teď se dostával na docela neznámou půdu… náběrkám, kraječkám a takovým věcem. Velikost ženských zavazadel byla prostě jedna z těch záhadných věcí jako fakt, že ženy mají mnohem menší kapesníky, přestože rozměry jejich nosů jsou v průměru stejné jako u mužů. Zavazadlo bylo vždycky Zavazadlo. Mrakoplaš nebyl duševně připraven na to, že jich bude více než jedno. A teď tady bylo Zavazadlo a… druhé Zavazadlo.

„Tak pojďte, vy dva,“ řekl. „Vypadneme odsud. Udělal jsem, co jsem mohl. Už se o to nestarám. Já s tím nemám nic společnýho. Nechápu, proč na mě všichni spolíhaj. Já nejsem spolehlivej. Nespolíhám se dokonce ani sám na sebe, a to jsem já!“

Cohen se podíval k obzoru. Rychle se tam zvedala šedomodrá mračna.

„Bude bouřka,“ řekl.

„No, zaplať pánbůh, že se nedožijeme toho, abysme promokli,“ liboval si Cucák Vilda.

„Stejně je to legrační věc. Vypadá to, jako kdyby ta bouřka přicházela ze všech stran najednou.“

„Hnusný cizozemský počasí. Nedá se mu věřit.“

Cohen obrátil pozornost k armádám pěti náčelníků.

Zdálo se, že tam došlo k jakési dohodě.

Armády se rozložily kolem místa, které Cohen zvolil. Taktika byla jednoduchá. Bylo snadné ji odhadnout. Horda pozorovala, jak náčelníci projíždějí sem a tam podél předních řad svých oddílů.

„A jak to vlastně začne?“ zeptal se po chvíli Cohen, kterému sílící vítr rozevlál zbytky vlasů. „To jako někdo pískne na píšťalku, nebo co? Nebo prostě zařveme a vrhneme se na ně?“

„No, tyhle slavnostní začátky bývají většinou dohodnuty předem,“ odpověděl pan Čabajka.

„Hm.“

Cohen se rozhlédl po moři kopí a praporců. Statisíce mužů, když se na ně díváte zblízka, vypadají opravdu jako hodně mužů.

„Předpokládám,“ řekl pomalu, „že žádný z vás nemá nějaký skvělý tajný plán, o kterém se zatím nezmínil?“

Z každé armády se teď oddělilo několik jezdců a ti se ve skupině vydali směrem k hordě. Zastavili se zhruba na vzdálenost hodu oštěpem a pozorovali malý hlouček svých nepřátel.

„Tak dobrá,“ pokračoval Cohen. „Nerad to říkáni, ale možná bychom si s nimi měli promluvit o kapitulaci.“

„Ne!“ vykřikl pan Čabajka, ale pak se zarazil, zaskočený silou vlastního hlasu. „Ne,“ opakoval o něco tišeji. „Když se vzdáte, nepřežijete to. Jenom nezemřete okamžitě.“