Terry Pratchett - Zajímavé časy

Byla by chyba říci, že pozoroval Mrakoplaše se zájmem. Prostě ho jen tak pozoroval, protože měl otevřené oči a náhodou se díval směrem, který zahrnoval i Mrakoplaše.

Tvář dobytčete měla onen vyrovnaný výraz tvora, který si už dávno uvědomil, že byl prakticky vytvořen jako potrubí na nohou a objevil se ve vesmíru jen proto, aby, zhruba řečeno, zajistil jistý průchozí výkon.

Na druhém konci provazu byl muž stojící po kolena v bahně. Hlavu mu, tak jako každému jinému poháněči buvolů, chránil široký slaměný klobouk. Oblečen byl do volných šatů pyžamovitého druhu, jaké nosila většina Acháťanů. A na tváři neměl výraz idiota, ale soustředěného zamyšlení. Díval se na Mrakoplaše. Ale stejně jako u buvola jen proto, že se mezitím jeho oči musely něčím zaměstnávat.

Navzdory všem bezprostředním nebezpečím cítil Mrakoplaš, jak ho náhle překonává nepřekonatelná zvědavost.

„Ehm. Dobré ráno,“ řekl.

Muž mu kývl na pozdrav. Vodnímu buvolovi se z objemného břicha vydral bublavý zvuk trávené potravy.

„Ehm. Promiňte, ale mám takovou osobní otázku,“ pokračoval Mrakoplaš. „Víte… nemůžu si pomoct, ale pořád přemýšlím o tom… proč celé dny stojíte s vodními buvoly v těch polích?“

Muž se zamyslel.

„Je to dobré pro půdu,“ odpověděl nakonec.

„Ale neproplýtvá se tím strašně moc času?“

I tuhle otázku muž nějakou chvíli zvažoval.

„Co znamená čas pro vodního buvola?“ odpověděl.

Mrakoplaš se vrátil zpět na dálnici skutečnosti.

„Vidíte támhle ty armády?“ ujistil se.

Poháněč vodních buvolů zaostřil pohled.

„Ano,“ přiznal nakonec.

„Bojují za vás.“

Nezdálo se, že by to na muže udělalo nějaký zvláštní dojem. Vodní buvol si tiše říhl.

„Někteří lidé vás chtějí zotročit, jiní zase abyste v téhle zemi vládli, nebo alespoň aby tady mohli vládnout oni a tvrdit vám, že tady ve skutečnosti vládnete vy,“ vysvětloval Mrakoplaš. „Dojde ke strašlivému boji. Tak mě napadlo… co byste si přál vy?“

Poháněč vodního buvola pomalu vstřebal i tuhle otázku. A Mrakoplaš měl v tom okamžiku pocit, že pomalost, s jakou mu otázka očividně pronikala do mozku, nebyla zapříčiněna hloupostí muže, ale praktickou mnohovýznamností otázky. Cítil, jak se otázka rozprostírá, zahrnuje zemi, trávu, slunce a míří ke hvězdám a za hranice vesmíru.

Nakonec muž řekl:

„Bylo by skvělé, kdybych měl delší provaz.“

„Ach. Fakticky? No tohle. To je věc,“ řekl Mrakoplaš. „Rozhovor s várna byl moc poučnej. Na shledanou.“

Muž se díval, jak Mrakoplaš odchází. Vodní buvol zatím uvolnil nějaké svaly, napjal jiné, zvedl ocas a udělal ze světa sice jen o maličko, ale přece jen lepší místo.

Mrakoplaš mířil k pahorku. Přestože se zdálo, že stezky zvěře a můstky z kulatiny, vedoucí přes potoky a říčky, jsou rozmístěny zcela náhodně, vedly Mrakoplaše přímo k němu. Kdyby Mrakoplaš logicky myslel, což byla činnost, které se naposled věnoval ve věku dvanácti let, možná by ho to zarazilo.

Stromy, rostoucí na úpatí pahorku, byly Myslící hruškovníky, ale jemu se nezdálo podivné ani to. Když procházel kolem, listy stromů se obracely za ním a pozorovaly ho. On teď potřeboval nějakou jeskyni nebo příhodný —

Zastavil se.

„Tak to ne,“ zabručel. „Ne ne ne. Takhle mě nenachytáte. Já vám vlezu do nějaký útulný jeskyně a tam budou malý dubový dvířka, starej moudřej dědek nebo něco takovýho a já v tom budu lítat nanovo. Dobrá. Zůstanu pod širým nebem, to je ono.“ Napůl vylezl a napůl vyšel na oblé temeno pahorku, který se zvedal nad vrcholky stromů jako kopule. Teď, když byl tady, viděl, že pahorek zdaleka není tak hladký, jak zezdola vypadal. Vlivem počasí vznikly na úbočích strouhy a mělká koryta a každou trochu zastíněnou stránku porostlo houští.

K Mrakoplašovu úžasu byla budova na temeni pahorku zrezivělá. Byla vyrobena z kovu — špičatá železná střecha, železné stěny, železná brána. Bylo tam několik starých hnízd a na podlaze smetí, ale jinak byla budova prázdná. A jako úkryt úplně k ničemu. Bylo to první místo, kam by každý nahlédl.

Kolem celého světa se teď rýsovala stěna černých mračen. V jejím nitru zářily blesky a duněl hrom — a nebylo to mírně rozmrzelé brumlání letní bouře, ale tříštivý praskot pukající oblohy.

A přesto se pláň stále ještě halila do pokrývky dusivého vedra. Vzduch houstl. Každou chvíli už začnou padat žáby, trakaře a spousta vody.

„Musím si najít nějaký místo, kde si mě nikdo nevšimne,“ mumlal. „Držet hlavu hezky při zemi. Jediná možnost. Proč bych se měl starat? To je problém jinejch lidí.“

S těžkým oddechováním pokračoval dusným teplem v další cestě.

Lord Hong zuřil. To však mohli říci jen ti, kdo ho znali, a poznalo se to podle toho, že mluvil mnohem pomaleji a neustále se usmíval.

„A jak mužstvo ví, že to“zuří právě draci blesků?“ řekl. „Vždyť to mohou být jen duchové výšek.“

„Ne když má obloha takovou barvu,“ zavrtěl hlavou lord Tang. „Tahle barva oblohy věští neštěstí. Vypadá jako jizva. Nebe v téhle barvě, to je nebe zlověstné.“

„A mohl byste mi říci, co zlého věští?“

„Je prostě všeobecně zlověstná.“

„Já vím, co za tím je,“ zavrčel lord Hong. „Máte strach pustit se do boje se sedmi starými muži, že?“

„Naši lidé říkají, že je to Sedm nezničitelných, o nichž se mluví v pověstech,“ odpověděl lord Fang. Pokusil se usmát. „Víte, jak strašlivě jsou pověrčiví…“

„V jakých pověstech?“ zeptal se lord Hong. „Znám velmi dobře historii světa a v té není zmínky o Sedmi nezničitelných.“

„Ehm… ještě ne,“ odpověděl lord Fang. „Hm. Ale… takový den jako dnešní… Vždyť i legendy někde začínají… “

„Jsou to barbaři! Oh bohové! Sedm mužů! Mám snad uvěřit tomu, že máme strach ze sedmi starých mužů?“

„Je to špatná sudba,“ ozval se lord McSweeney a rychle dodal: „To alespoň říkají lidé.“

„Pronesli jste prohlášení o armádě našich nebeských duchů? Všichni?“

Náčelníci se pokoušeli vyhnout jeho pohledu.

„No… ano,“ přikývl lord Fang.

„To přece muselo pozvednout morálku.“

„Hm. Ne tak… docela…“

„Co to má znamenat?“

„Totiž. Mnoho mužů dezertovalo. Jak bych vám… Oni řekli, že už armáda nějakých cizích duchů je dost, natož ještě —“

„Natož co?“

„Jsou to vojáci, lorde Hongu,“ odpověděl lord Tang ostře. „Všichni znali nějaké lidi, se kterými by se teď velmi neradi setkali. Vy takové neznáte?“

Jen na kratičkou chvilku lordu Hongovi zacukal sval v obličeji. Trvalo to sotva vteřinu, ale přítomní to viděli a všimli si toho. Na proslulé glazuře lorda Honga se objevila první prasklinka.

„A co byste udělal vy, lorde Tangu? Nechal byste ty nestoudné barbary jít?“

„Jistěže ne. Ale… na boj se sedmi muži nepotřebujete žádnou armádu. Sedm prastarých mužů. Rolníci říkají… říkají…“

Hlas lorda Honga mírně zesílil. „Nuže pokračuj, muži, který hovoří s venkovany. Jsem si jist, že nám řekneš, co se říká o těch hloupých a tvrdohlavých starcích?“

„No, to je právě to, co říkají. Jestliže jsou tak hloupí a tvrdohlaví…, jak je možné, že se dožili takového věku?“