Terry Pratchett - Zajímavé časy

Nad dolíkem zakroužil bledě žlutý motýl se zajímavým vzorkem na křídlech a pak si sedl na jedinou barevnou plochu široko daleko. Byl to Mrakoplašův klobouk. Dřevo znovu o něco pokleslo.

„Vodprejskni!“ vykřikl Mrakoplaš a snažil se nepoužívat žádné nejasné výrazy. „Zmiz!“ Motýl si rozložil křídla a slunil se. Mrakoplaš se zhluboka nadechl, našpulil rty a pokoušel se motýla odfouknout proudem vzduchu prudce vyraženým z úst.

Poplašené stvoření vzlétlo do vzduchu… „No!“ řekl Mrakoplaš.

…a jakoby v odpověď na jeho zvolání pohnul motýl křídly nejprve tak a hned potom tak.

Křoví se zatřáslo. Oblaka na okolní obloze se začala skládat do podivných vzorů.

Vytvořil se další mrak. Měl velikost a podobu šedého rozzuřeného míče a okamžitě z něj začalo pršet. Ne všeobecně, ale konkrétně. Konkrétně zhruba na půl čtverečního metru země, na němž se právě vyskytoval Mrakoplaš, a zvláště na jeho klobouk.

Velmi malý blesk zasáhl Mrakoplaše přímo do nosu.

„Aha! Tak tady máme —“ Tři malá prasátka se vynořil nad okrajem prolákliny, zarazil se a pak pokračoval mnohem pomaleji, „hlavu v díře… a nad ní docela malou bouřtičku.“

Pak se rozhodl, že bouřka nebouřka, nic mu nezabrání v tom, aby si odřízl některé z důležitých vyčnívajících kousků. Jediný významný vyčnívající kousek byla hlava, ale to mu vyhovovalo.

V tom okamžiku už ovšem Mrakoplaš nasákl vodou natolik, že prastaré dřevo pod jeho vahou povolilo a svrhlo ho do nejistého osudu v temné hlubině.

Bylo naprosté temno.

Byla tady až bolestně nesrozumitelná spleť tunelů a bortící se zem. Mrakoplaš se domníval — tedy alespoň ta malá část jeho já, která nevzlykala strachem, se domnívala —, že se zem nad jeho hlavou zase zavřela. Jeskyně. To teď bylo důležité slovo. Byl v jeskyni. Opatrně natáhl ruku. Opatrně pro případ, že by něco nahmátl, a hmatal kolem sebe, jestli něco nenahmátne.

Najednou narazil na rovný ostrý okraj. Ten vedl k dalším třem okrajům, které se spojovaly v pravých úhlech. To znamenalo… kamennou desku.

Temnota byla stále ještě podobná dusivé sametové pokrývce.

Deska znamenala, že tady je ještě nějaký další vchod, nějaký obyčejný vchod. Už teď k němu pravděpodobně spěchají stráže.

A možná že k nim už spěchá Zavazadlo. V poslední době se chovalo opravdu moc divně. Ale možná že je mu líp bez Zavazadla. Možná.

Poklepával si na kapsy a odříkával klasickou mantru, již často drmolí i rty nemágů toužících nalézt zápalky. Neustále říkal: „Sirky, sirky, sirky,“ a sám pro sebe si to slovo opakoval jako šílený.

Pak nějaké našel a jednou z nich spěšně škrtl o nehet na palci.

„Au!“

Kouřící nažloutlý plamének neosvítil nic jiného než Mrakoplašovu ruku a kus jeho rukávu.

Troufl si udělat několik kroků, než mu sirka spálila prsty, a když zhasla, zůstala mu nějakou chvíli na sítnici namodralá skvrna.

Nikde nebylo slyšet zvuk pomstychtivých kroků. Kolem nebylo slyšet vůbec nic. Teoreticky se tady měl rozléhat alespoň zvuk kapající vody, ale vzduch byl naprosto suchý.

Zapálil další sirku a tentokrát ji pozvedl tak vysoko, jak mohl, a upřel pohled před sebe.

Ze tmy se na něj usmíval dva a půl metru vysoký válečník.

Cohen znovu pozvedl hlavu.

„Během několika minut začne močit,“ prohlásil. „Podívejte se na tu oblohu.“

V šedočerných kotoučích tu a tam karmínově a purpurově zasvitlo a bylo vidět, že uvnitř se křižují blesky.

„Profi?“

„Ano?“

„Ty přece všechno víš. Proč ten mrak vypadá tak divně?“

Pan Čabajka se podíval směrem, kterým ukazoval Cohenův prst. Nízko na obzoru, těsně nad okrajem světa ležel nažloutlý mrak. Natahoval se v tenkém proužku a vypadlo to, jako by slunce hledalo cestu, jak jím proniknout.

„A nemohl by to být lem?“ ozval se Cucák Vilda.

„Jaký lem?“

„Říká se, že každý oblak má stříbrný lem.“

„Aha, jenže tenhle je spíš jako zlatej.“

„No, voni tady mají zlato levnější.“

„Zdá se mi to,“ řekl pan Čabajka, „nebo se opravdu rozšiřuje?“

Caleb upíral pohled na nepřátelské linie. „Popojíždí tam celá řada chlápků na těch jejich mrňavejch koních,“ zabručel. „Doufám, že se konečně pohnou. Nechce se mi tady trčet celej den.“

„Já bych byl proto, abysme se na ně rozjeli, dokavaď to nečekaj,“ navrhoval Bláznivý Humoš.

„Počkejte… počkejte…“ řekl Bleskový Podrs. Bylo slyšet zvuk mnoha gongů a vidět, že nad řady nepřátel vyletělo množství barevných raket. „Tak to vypadá, jako když se ti sviň— svízelové konečně rozhejbali.“

„Díky bohům za to,“ řekl Cohen. Vstal a zadusil svou cigaretu.

Pan Čabajka se třásl rozčilením. „Zazpíváme nějakou píseň bohům, než vyrazíme do boje?“ zeptal se.

„Jestli chceš, tak můžeš.“

„No dobrá, a neodříkáme alespoň nějaká bojová hesla nebo modlitby?“

„Nemyslím,“ zavrtěl Cohen hlavou. Zvedl znovu pohled k nazlátlému proužku lemujícímu horizont. Znervózňoval ho mnohem víc než blížící se nepřítel. Byl teď širší a maličko bledší. Na okamžik pocítil přání, aby existoval nějaký bůh nebo bohyně, jejichž chrám by nebyl znesvětil, vyloupil nebo spálil.

„Nebudeme bušit meči do štítů a vyjadřovat svou zuřivost?“ nadhodil učitel hlasem plným naděje.

„Na to už je asi pozdě,“ odpověděl mu Cohen.

Pan Čabajka vypadal tak zklamán nedostatkem barbarské okázalosti, že starý barbar ke svému vlastnímu překvapení dodal: „Ale jestli si to chceš užít, tak si klidně posluž.“

Horda vytáhla z pochev různé meče. Humoš vytáhl zpod deky druhou těžkou sekeru.

„Sejdeme se v nebi!“ zvolal pan Čabajka vzrušeně.

„No bodejť,“ přikývl Caleb a rozhlížel se po řadách přibližujících se nepřátel.

„Tam, co se neustále bojuje, hoduje a kde jsou nepřeberné zástupy dívek!“

„Jasně, jasně,“ přikývl Cucák Vilda a palcem vyzkoušel ostří svého meče.

„A lemtání piva a celé dny hýření!“

„Může bejt,“ zabručel Hrbatý Vinca a pokoušel se rozcvičit zkrácené šlachy předloktí.

„A budeme dělat ty věci, víš, co myslím, když hážeš sekerou a odsekáváš jí ženám kadeře vlasů!“

„Samo, když budeš chtít!“

„Ale —“

„So to?“

„Ale při těch hostinách… servírují tam nějaká jídla pro vegetariány?“

Pomalu postupující nepřátelská armáda vyrazila válečný křik a řady mužů se rozeběhly kupředu.

Vrhly se na hordu skoro tak rychle jako mračna stahující se ze všech stran.

Zatím v temnotě a chladu podzemí pahorku Mrakoplašův mozek pomalu roztál a začal znovu pracovat.

Je to socha, uklidňoval se. Nic víc. Žádný problém. Vůbec žádný. Jen obrovská socha chlapa v brnění. Podívej a támhle jsou dva další, zrovna na hranici světla sirky a stínu…

„Au!“

Upustil sirku a vstrčil si prsty do úst.

To, co teď potřeboval ze všeho nejvíc, byla zeď. Východy bývají ve zdech. Pravda, někdy to bývají i vchody, ale nezdálo se, že by teď hrozilo nebezpečí signalizované kroky, které se spěšně přibližují. Ve vzduchu se vznášel zápach staroby se slabou příměsí pachu lišky a ozonu, ale ze všeho nejvíc byl vzduch cítit tím, že není používán.