Terry Pratchett - Zajímavé časy

Zvedl hledí a zamrkal.

Před sebou měl stále ještě jezírko.

Spustil hledí.

A byl tam zas, zhruba patnáct metrů daleko sám od sebe a na hlavě měl helmu.

Mávl rukou dolů a nahoru.

Postava před ním mávla rukou dolů a nahoru.

Otočil se a podíval se sám na sebe. Jo. Je to on.

Dobrá, pomyslel si. Magická přilba. Umožňuje ti vidět sebe sama z dálky. Úžasné. Můžeš si užít spoustu legrace, když se budeš pozorovat, jak padáš do děr, které nevidíš, protože jsi už těsně u nich.

Obrátil se zpět, pozvedl hledí a začal zkoumat rukavice. Zdály se mu stejně lehké jako helmice, ale velmi neohrabané. Člověk by v nich tak tak udržel meč, ale nic jiného.

Jednu si natáhl. V tom okamžiku se na její široké manžetě s tichým zasyčením objevila řada malých obrázků. Byli na nich vojáci. Vojáci kopají, vojáci pochodují, vojáci bojují, vojáci lezou po hradbách…

Aha. Takže… magická zbroj. Docela obyčejná magická zbroj. V Ankh-Morporku nebývala magická brnění příliš populární. Měla svou výhodu, že byla lehká, to ano. Mohli jste je udělat tenké jako látku. Ale měla sklony ztrácet bez varování své magické schopnosti. Poslední slova mnoha vznešených a bohatých pánů byla: „Mě nemůžeš zabít, protože mám magické ááááá!“

Mrakoplaš se podíval na boty s neskrývaným podezřením, vyvolaným vzpomínkami na pokusy, které se na univerzitě prováděly při vývoji Sedmimílových bot. Obuv, která vás nutí dělat kroky dlouhé skoro dvanáct kilometrů, způsobuje nepředvídané přetížení v tříslech. Podařilo se jim sundat to zařízení z onoho studenta na poslední chvíli, ale i tak musel ještě několik následujících měsíců nosit speciální zařízení a jíst vestoje.

Dobrá, ale teď by se tohle staré brnění opravdu hodilo. Jednak je docela lehké a jednak visoviské bláto ani zdaleka nevylepšilo to, co ještě Mrakoplašovi zbylo z bot. Vstrčil nohy do těch od zbroje.

Pak si pomyslel: A co se asi stane teď?

Narovnal se. A se zvukem sedmi tisíc květináčů, které narazily jeden na druhý, se za ním postavila do pozoru Rudá armáda.

Hex během noci o něco vyrostl. Adrian Cibulář, zvaný Bláznivý Truboš, který měl službu, při níž bylo třeba krmit myš, natahovat hodiny a odklízet mrtvé mravence, přísahal, že se ničeho jiného ani nedotkl a že do místnosti nikdo nevešel.

Faktem bylo, že na místě, kde se předtím kupila hromada neohrabaných kostek, ze kterých bylo možno přečíst výsledky, teď byl zaříznutý husí brk, umístěný uprostřed spleti táhel a pák.

„Dívejte se,“ řekl Adrian a nervózně naklepal do stroje jednoduché zadání. „Tohle se tady objevilo potom, co procházel všechna ta zaklínadla v tak krátkém čase…“

Mravenci se rozeběhli. Hodinový stroj se roztočil. Pera a páky sebou trhly tak náhle, že Rozšafín Ctibum o krok ustoupil.

Husí brk se trhavým pohybem přesunul nad kalamář, namočil se, vrátil se nad kus papíru, který Adrian položil pod soustavu pák, a začal psát.

„Dělá to sem tam kaňky,“ oznámil Adrian a v jeho hlase zněla bezmoc. „Co se to děje? “

Ctibum o tom už nějakou dobu přemýšlel. Poslední závěry, ke kterým došel, mu na klidu nedodaly.

„Podívej… víme, že knihy obsahující magii se stávají… bývají… nabývají jakousi inteligenci…“ začal. „A my jsme vytvořili stroj pro…“

„Myslíš, že je živý? “

„No tak, nedělejme z toho nějaký okultní problém,“ řekl Ctibum a pokoušel se, aby jeho hlas zněl klidně a vesele. „Vždyť jsme koneckonců mágové.“

„Poslyš, vzpomínáš si na ten komplikovaný problém magických polí, ten, co jsi mi řekl, abych ho vložil do stroje?“

„Ano. No a?“

„Dal mi odpověď o půlnoci,“ řekl Truboš a tvář mu zbledla.

„Výborně.“

„Jo, výborně, jenže já mu ten problém zadal až v půl druhé, Rozšafíne!“

„To mi chceš říct, že ti odpověděl na otázku dřív, než jsi mu ji položil?“

„Jo!“

„A proč jsi mu potom tu otázku pokládal? “

„Přemýšlel jsem o tom a došel jsem k názoru, že bych asi měl. Podívej, nebyl by přece věděl, co má odpovědět, kdybych mu celý ten problém nepředložil, ne?“

„Dobrá úvaha. Hm. Ale i tak jsi čekal devadesát minut.“

Adrian sklopil oči ke špičkám svých bot.

„Já… schoval jsem se na záchodě. Pochop, nevěděl jsem, co všechno by mohl Press Reset —“

„Dobrá, dobrá. Běž a dej si něco k jídlu.“

„Vážně si zahráváme s věcmi, kterým nerozumíme, Rozšafíne?“

Rozšafín Ctibum se zadíval na gnómickou hmotu stroje. Nezdála se být výhružná… jen jiná.

Pomyslel si: nejdřív si alespoň trochu zahrávat a pak se teprve snažit pochopit. Jinak to prostě nejde. A důležité bylo, nikdy, opravdu nikdy, neutíkat a neukrýt se na záchodě hlouposti. Můžete se přece alespoň pokusit obsáhnout svým vědomím vesmír, než ho začnete křivit.

Možná jsme ti neměli dávat jméno. Nenapadlo nás to. Byl to jen žert. Ale měli jsme si uvědomit, že jména jsou důležitá. Věc, která má jméno, je něco víc než obyčejný předmět.

„Tak běž, Adriane.“

Pak si sedl ke stroji a pečlivě vyklepal:

Nazdar.

Něco zabzučelo.

Brk napsal:

+ + +??????? + + + Nazdar + + + Press Reset + + +

Vysoko nahoře vletěl otevřeným oknem do věže motýl. Křídla měl nevýrazně žlutá s nepravidelným černým vzorem.

Ctibum začal výpočty pro další výměnu mezi Visovisem a Ankh-Morporkem.

Motýl na okamžik usedl na spleť skleněných trubek. Když znovu vzlétl, nechal po sobě maličkou kapku nektaru.

Zatím Rozšafín hluboko dole opatrně psal.

Malý, ale velmi důležitý mravenec, jeden z pobíhajících tisíců, vylezl z nedostatečně útěšného spoje trubek a strávil několik vteřin sáním nektaru. Pak se vrátil zpět do skleněného bludiště a ke své práci.

Po nějaké chvíli Hex odpověděl. Až na jednu jedinou, ale velmi důležitou maličkost byla jeho odpověď bezchybná.

Mrakoplaš se otočil.

S hlasitou ozvěnou praskotu a skřípění se otočila i celá Rudá armáda.

A byla opravdu rudá. Mrakoplaš si uvědomil, že má tutéž barvu jako zem.

Ve tmě narazil do několika soch. Neuvědomil si, že je jich tolik. Jejich řady se táhly do nedohledna a mizely v temnotě.

Pokusně se obrátil. Za sebou slyšel další vlnu dusotu.

Po několika marných pokusech zjistil, že jediný způsob, jak zůstat stát čelem k armádě, je zout si boty, obrátit se a znovu se obout.

Rychle si spustil hledí a na okamžik zahlédl sám sebe, jak si spouští hledí.

Zvedl ruku. Armáda zvedla ruku. Poskočil. Armáda poskočila s třeskem, který rozhoupal světelné koule. Od bot vojáků odletovaly namodralé jiskérky. Cítil neodbytnou, téměř hysterickou touhu se rozesmát.

Sáhl si na nos. Armáda si sáhla na nos. S nesmírnou radostí udělal tradiční gesto, které mělo odhánět duchy.

Sedm tisíc terakotových prostředníků vyletělo ke stropu.

Pokusil se uklidnit.

Ono slovo, po kterém jeho mysl tak dlouho pátrala ve svých hlubinách, se konečně vynořilo na povrch a znělo golem.

Dokonce i v Ankh-Morporku jednoho nebo dva měli. Mohli jste na ně narazit všude tam, kde byli mágové nebo knězi s experimentálně zaměřeným mozkem. Byly to většinou jen jednoduché postavy vyrobené z hlíny nebo jílu a oživené vhodným zaklínadlem nebo modlitbou. Byly vyrobeny k tomu, aby vykonávaly jednoduché práce, ale v posledních letech nebyly nijak zvlášť v módě. Problém nebyl vtom přinutit je k práci, ale pak je zastavit. Když jste poslali golema, aby vám zryl zahrádku, a pak jste na něj zapomněli, mohli jste také nakonec zjistit, že vám nasázel fazole do řádku dlouhého několik set kilometrů.