„Cože?“ zamračil se Cohen.
„To je samuraj,“ informoval ho pan Čabajka a otřel si zpocené čelo. „Je to kasta válečníků. Myslím, že tohle je jejich formální výzva. Ehm. Chtěl bys, abych se do něj pustil za tebe?“
Pak se před Cohena postavil další samuraj. Odněkud ze svého brnění vytáhl hedvábný kapesník a vyhodil ho do vzduchu. Druhá ruka se sevřela na jílci dlouhého tenkého meče…
Ozvalo se jen tiché zasyknutí a k zemi se tiše snášely tři malé kousky hedvábí.
„Ustup, Profi,“ promluvil Cohen pomalu. „Myslím, že tenhle patří mně. Máš nějakej šnuptychl? Dík.“
Samuraj se podíval na Cohenův meč. Byl dlouhý, těžký a na ostří měl tolik zubů, že by se dal klidně používat místo pily.
„To nikdy nedokážeš,“ řekl samuraj. „S tímhle mečem? Nikdy!“
Cohen se hlasitě vysmrkal. „Myslíš?“ ušklíbl se. „Tak se dívej!“ Kapesník vyletěl vysoko do vzduchu. Cohen sevřel svůj meč…
Sťal tři samuraje zírající vzhůru dřív, než začal kapesník padat. Ostatní členové hordy, jejichž myšlení bylo synchronizováno s myšlením jejich náčelníka, se postarali o další tucet hlav.
„Tohle je nápad, na kterej mě přivedl Caleb,“ řekl Cohen. „A poučení, co z toho plyne, zní: Buď kecej, nebo bojuj, tvoje věc.“
„Cožpak nemáte žádnou čest?“ vykřikl lord Hong. „Jste jen obyčejní lumpové?“
„Já jsem barbar,“ vykřikl na něj Cohen. „A moje čest? Tak do tý je ti houby! Nikomu jsem ji neukradl.“
Chtěl jsem vás původně zajmout živé,“ zasyčel lord Hong. „Ale nevidím žádný podstatný důvod, proč bych se měl svého rozhodnutí držet.“
Vytasil meč.
„Zpátky, sebranko!“ zařval. „Ať nastoupí bombovrzi [34] Pozn. překl.: Od „vrhati“, ne „vrzati“. Možná by se některým z vás víc líbilo klasické „bombometčíci“, ale zvykli jste si na „žumponory“, tak vás, stejně jako hordu, ani „bombovrzi“ nezabijí.
!“ A vrhl baziliščí pohled na Cohena. Tvář mu zrudla. Brýle měl nakřivo.
Lord Hong konečně ztratil nervy. A jak to už tak bývá, když se protrhne přehrada, zaplaví voda celý kraj.
Vojáci ustoupili.
Horda sice byla stále ještě v kruhu, ale ten se začal znovu o kus rozšiřovat.
„Co je to bombovrh?“ zeptal se Cucák Vilda.
„Hm, myslím, že to bude někdo, kdo vystřeluje nějaké projektily,“ uvažoval pan Čabajka nahlas. „Je to slovo odvozené od —“
„Jo lučištníci ,“ odplivl si zklamaně Vilda.
„So říká?“
„On říká, ŽE NA NÁS TEĎ POŠLOU LUČIŠTNÍKY, Humoši!“
„Hehehé, v Koumskym údolí nás lučištnísí taky nezastavili!“ zachichotal se prastarý barbar.
Cucák Vilda si povzdechl.
„To byla bitva mezi trpaslíkama a trollama, Humoši,“ řekl. „Ty nejseš ani jedno, ani druhý. Na který straně jsi byl?“
„So to? Sože?“
„Povídám, NA KTERÝ STRANĚ JSI BYL?“
„Já byl na ty straně, so platila, dyž si za ni bojoval,“ liboval si Humoš.
„Tak to je fakticky ta nejlepší.“
Mrakoplaš ležel na zemi a uši si ucpával rukama.
Podzemní prostor naplnilo dunění hromů. Modrá a fialová světla zářila tak jasně, že je rozeznával i přes pevně stisknutá víčka.
Nakonec ta strašlivá kakofonie utichla. Zvenčí sem stále ještě doléhaly zvuky bouře, ale záře se změnila na pouhý namodralý svit a zvuk přešel do tichého bzukotu.
Mrakoplaš se rozhodl, že bude riskovat, převalí se a otevře oči.
Od stropu visely dlouhé silné řetězy pokryté rzí a na nich byly zavěšeny velké skleněné koule. Každá měla velikost člověka a uvnitř zmítající se blesk, který bušil do skla a hledal cestu ven.
Kdysi jich tady muselo být mnohem víc. Jenže více než tucet velkých skleněných koulí během let popadalo a jejich střepy ležely na podlaze. Pořád ještě jich ale mnoho zbývalo, a jak bouře umístěné uvnitř bojovaly o svobodu, koule se na řetězech pomalu kývaly sem a tam.
Vzduch byl jakoby mastný. Po podlaze poskakovaly jiskry a rozsvěcovaly se ve všech koutech.
Mrakoplaš vstal. Vousy se mu zvedaly a dělily do vějíře samostatných pramínků.
Bleskové koule ozařovaly kulaté jezírko něčeho, co bylo podle vzhledu čistá rtuť. Uprostřed byl nízký pětiúhelníkový ostrůvek. Jak Mrakoplaš užasle zíral, připlula pomalu k jeho straně jezírka loďka, a jak se pohybovala rtutí, vydávala tiché slupslupslup.
Nebyla větší než obyčejná lodička se dvěma vesly a na její palubě ležela postava ve zbroji. Nebo možná jenom zbroj. Jestliže to byla jen prázdná zbroj, pak ležela v oné důvěrně známé poloze s rukama zkříženýma na prsou, jak bývá zvykem ukládat všechna brnění, která zemřela.
Mrakoplaš se pomalu šoural kolem jezírka, až došel k něčemu, co ze všeho nejvíc připomínalo zlatou dlaždici zasazenou do země před velkou sochou.
Věděl, že v hrobkách se najdou různé nápisy, i když mu nikdy nebylo tak docela jasné, kdo si je podle stavitelů měl číst. Asi bohové, ale proč, když ti přece znali všechno? Ani ho nenapadlo, že by se snad bohové sešli u některého nápisu a říkali věci jako: „Páni! Tady říkají, že to byl ‚drazemilovaný‘, podívejte! Tak to jsem vážně nevěděl.“
Tenhle nápis v piktogramech jednoduše říkal: Odraz jednoho slunce.
Nebylo tam nic o mocenských výbojích. Nebyl tam seznam skvělých činů, které onen muž vykonal. Nebylo tam nic o moudrosti a o tom, jak byl otcem svého lidu. Nebylo tam žádné vysvětlení. Zdálo se, že každý, kdo zná tohle jméno, už ví všechno. A pravděpodobně nikdo nepřipustil možnost, že by se až sem mohl dostat někdo, kdo ono jméno v životě neslyšel.
Socha vypadala jako porcelánová. Byla velmi realisticky omalována. Jak se zdálo, byl Odraz jednoho slunce docela běžný muž. Kdyby stál v davu, rozhodně byste ho nevybrali jako vhodný vladařský materiál. Jenže tenhle muž s malým kulatým kloboukem, malým kulatým štítem a malými kulatými vojáky na malých kulatých ponících dokázal spojit tisíce rozhádaných a bojujících rodin a kmenů a vytvořil z nich jednu jedinou říši a ke spojování onoho impéria často používal jejich vlastní krev.
Mrakoplaš se podíval zblízka. Byl to samozřejmě jen dojem, ale podobný výraz úst a pohled očí naposled viděl na tváři Čingise Cohena.
Byl to výraz někoho, kdo se absolutně ničeho nebojí.
Lodička zamířila k protilehlému břehu jezera. Jedna z koulí zablikala, světlo zesláblo a jeho barva se změnila na rudou. Pak se zamrkáním zhasla. Zanedlouho ji následovala další.
Musí ven.
A bylo tady ještě něco jiného. U nohou sochy leželo několik věcí, které jako by tam právě někdo upustil. Helmice, rukavice a pár těžkých bot.
Mrakoplaš zvedl helmici, nevypadala zvlášť odolně, ale byla velmi lehká. Obvyklé se ochrannými oděvy nezatěžoval a jeho heslem bylo, že nejlepší ochranou před nebezpečím je být v čase ohrožení na nějakém úplně jiném světadíle, ale právě v téhle chvíli pro něj měla existence zbroje jistou přitažlivost.
Sundal si klobouk, nasadil si helmu, stáhl hledí a na vrcholek helmy natáhl klobouk. Před očima mu něco zablikalo a Mrakoplaš zjistil, že zírá zezadu na svou vlastní hlavu. Byl to zrnitý obrázek a byl v různých odstínech zelené místo v obvyklých barvách, ale Mrakoplaš přesto věděl, že se skutečně dívá na svou vlastní hlavu. Už mnoho lidí mu ji popisovalo.
Читать дальше