Terry Pratchett - Zajímavé časy

„Štěstí!“

To bylo špatné slovo. To si uvědomil i lord Hong. On sám nikdy na štěstí nevěřil. Vždycky dával až“ bolestný pozor, nebo spíše dával pozor za cenu bolesti někoho jiného, aby jeho život byl naplněn jen samými jistotami. Na druhé straně věděl, že mnoho lidí na štěstí věří. Byla to slabost, kterou s oblibou využíval. A teď se obracela a snažila se ho bodnout do ruky.

„V celém Válečném umění není nic, co by nám dávalo návod, jak by mělo pět armád zaútočit na sedm starých mužů,“ řekl lord Tang.

„Duchové neduchové. A to proto, lorde Hongu, že nikdy nikoho nenapadlo, že by něco takového mohlo být zapotřebí.“

„Jestliže máte takový strach, vyjedu proti nim jen se svými dvěma a půl stem tisíců mužů,“ řekl.. „Nemám strach,“ opravil ho lord Tang. „Stydím se.“

„Každý muž je ozbrojen dvěma meči,“ pokračoval lord Hong, který si ho přestal všímat. „A já jsem zvědav,jak šťastniti staří… lidobijci… jsou. Protože mně stačí mít štěstí sedmkrát. Oni musí mít štěstí čtvrtmilionkrát.“

Spustil si hledí přilby.

„Jak šťastní se cítíte vy, mí pánové?“

Zbývající čtyři náčelníci se vyhýbali pohledy jeden druhému.

Lord Hong si všiml jejich odevzdaného mlčení.

„Takže dobrá,“ přikývl. „Nechť zazní gongy a vyletí rakety — to všechno samozřejmě, abychom si zajistili štěstí.“

V armádách říše byl bezpočet hodností a názvy mnoha z nich byly nepřeložitelné. Tři malá prasátka a Pět bílých tesáků byli — velmi zjednodušeně řečeno — vojíni, a to nejen proto, že byli bledí, zranitelní a měli sklony k tomu zalézt někam do soukromí a stočit se do klubíčka, když hrozilo nebezpečí.

Byli to ve skutečnosti vojáci úzkostliví až k tajnůstkářství. Dokonce i armádní muly stály hodnostně výš než oni dva, protože dobrá mula je poměrně vzácná, zatímco takových mužů, jako byli Tři malá prasátka a Pět bílých tesáků, najdete v každé armádě nadbytek, zvláště když je například zapotřebí vyčistit latrínu.

Byli tak bezvýznamní, že soukromě došli k názoru, že by cizí duchové, kteří se živí krví, jen plýtvali časem, kdyby museli útočit na takové dva nedůležité vojáčky. Cítili, že bude mnohem správnější, když dají těm strašným duchům příležitost zabít někoho, kdo je mnohem významnější.

Proto se těsně před úsvitem tiše, aby nevzbudili své druhy nabírající síly, vyplížili z tábora a teď se skrývali na vhodném místě. Samozřejmě, kdyby hrozilo nebezpečí, že armády zvítězí, mohli se zase tiše do tábora vplížit. Bylo nepravděpodobné, že by je při všem tom zmatku a vzrušení někdo postrádal, a oni oba byli experti v umění objevit se na válečném poli včas, aby se mohli připojit k oslavám vítězství. Leželi ve vysoké trávě a pozorovali pohyby armád.

Z téhle výšky to dělalo velký dojem. Armáda na jedné straně byla tak malá, že byla skoro neviditelná. Ovšem na druhé straně, když vzal člověk v potaz všechna ta důrazná popření a prohlášení ze včerejší noci, co když byla takhle neviditelná právě proto, že mohla být neviditelná.

A díky tomu, že byli tak vysoko, byli první, kdo si všiml onoho kruhu na obloze.

Rýsoval se těsně nad šedočernou hradbou ohraničující obzor ze všech stran. Tam, kde na něj náhodně dopadaly sluneční paprsky, zářil jako zlatý. Jinak byl jen výrazně žlutý. Ale byl nepřerušený a tenký jako nit.

„To je srandovní mračno,“ řekl Pět bílých tesáků.

„Jo,“ přikývl Tři malá prasátka, „a co má bejt?“

Zatímco se takhle bavili a podávali si malý džbán rýžového vana, který Tři malá prasátka osvobodil zvečera ze spárů jednoho nic netušícího spolubojovníka, zaslechli zasténání.

„Ooooohhh!“

Nápoj se jim zadrhl v hrdlech.

„Slyšels?“ řekl Tři malá prasátka.

„Myslíš to —“

„Ooooohhh…“

„A zase!“

Velmi pomalu se otočili.

Ze suchého koryta, kudy za deště odtékala voda, se něco zvedlo. Postava byla více méně humanoidní. Odkapávalo z ní načervenalé bláto. Z úst se jí draly podivné zvuky.

„Oooohhhdohhhajjjjzlu!“

Tři malá prasátka chytil Pět bílých tesáků za ruku.

„Neviditelný duch, který se živí lidskou krví!“

„Ale já ho vidím!“

Tři malá prasátka zamrkal.

„Tak je to Rudá armáda! Povstali ze země, jak se říká v pověstech!“

Pět bílých tesáků, který měl o několik šedých buněk mozkových víc než Tři malá prasátka a — což bylo mnohem důležitější — vypil podstatně méně rýžového vína, se podíval pořádněji.

„Taky by to ale mohl být obyčejný chlap celý špinavý od bláta,“ řekl. Zesílil hlas. „Hej, ty tam!“

Postava se otočila a pokusila se dát na útěk.

Tři malá prasátka strčil do svého druha.

„Myslíš, že to bude jeden z našich?“

„Vypadá tak?“

„Chyťme ho!“

„Proč?“

„Protože utíká!“

„Tak ho nech utíkat.“

„Třeba má nějaký peníze. A vůbec, proč vlastně utíká?“

Mrakoplaš sklouzl do jakési vyschlé tůňky vymleté vodou. To je ale smůla! Vojáci by měli být tam, kde být měli. Kam se poděl všechen ten smysl pro povinnost a čest a tohle všechno?

Na dně dolíku byla suchá tráva a mech.

Stál tiše a naslouchal hlasům dvou mužů.

Vzduch byl hustý až k nedýchám. Zdálo se, že nadcházející bouře před sebou žene všechen horký vzduch a mění tak pláň v tlakový hrnec.

Pak mu zem pod nohama tiše zavrzala a najednou o něco poklesla.

Tváře obou vojáků se vynořily nad okrajem dolíku.

Ozvalo se další zavrzání a země se propadla o dalších pět šest centimetrů. Mrakoplaš měl strach se nadechnout, aby ho nadechnutý vzduch příliš nezatížil. A bylo mu naprosto jasné, že každý pohyb, jako například skok stranou, by celou situaci jen zhoršil…

Velmi opatrně sklopil pohled a zadíval se na své nohy.

Suchý mech povolil. Jak se zdálo, Mrakoplaš teď stál na jakémsi prohnilém dřevě zakopaném v zemi, ale prach, který se po obou stranách tiše propadal do neznáma, signalizoval, že pod dřevem je v zemi dutina.

Dřevo musí, každým okamžikem povolit.

Mrakoplaš se vrhl kupředu. Zem se mu sesula pod nohama, takže nakonec, místo aby na kusu pomalu povolujícího dřeva stál, visel na nějakém dalším, podobném kusu dřeva za ruce, a podle toho, co cítil, bylo tohle dřevo ještě prohnilejší než to první.

A samozřejmě i tohle, zřejmě díky pocitům solidárnosti, začalo pomalu povolovat.

Pak se ale zastavilo.

Tváře vojáků zmizely za okrajem dolíku.

Kolem Mrakoplaše se řítil suchý písek a drobné kamení. Slyšel, jak mu rachotí na botách a mizí kdesi v temnotě.

Cítil, a on byl v podobných věcech expert, že visí nad hlubinou. Z jeho pohledu to byla i výška.

Trám se začal znovu pohybovat.

To ponechávalo Mrakoplašovi dvě možnosti. Mohl se pustit a letět vstříc svému osudu v temné hlubině dobrovolně, nebo se nepustit, počkat, až trám povolí, a zřítit se vstříc svému osudu v temné hlubině nedobrovolně.

A pak, jak zjistil ke svému nezměrnému potěšení, tady byla ještě třetí možnost..

Špičkou boty nahmátl jakýsi kořen, nebo snad vyčnívající kámen. Na tom nezáleželo. Opora převzala část jeho váhy. Tím se mu podařilo dosáhnout jakéhosi, byť pochybně rovnovážného stavu — ani bezpečí, ani pád. Pochopitelně to bylo jen provizorní řešení, ale Mrakoplaš si koneckonců vždycky myslel, že celý život je jediný řetěz volně spojených provizorních řešení.