Terry Pratchett - Zajímavé časy

Cohen se poškrábal na nose. „Jak se jmenuje ta… no vždyť víš… vlajka…, když s nima chceš mluvit, aby tě ale při tom nezabili?“

„Musí být červená,“ vysvětloval pan Čabajka. „Ale poslyš, já si myslím, že by nebylo dobře kdybychom —“

„Já tomu nerozumím,“ ušklíbl se Cohen. „Mají to celý zmatený, s červenou vyjednávat, v bílý na funus… tak dobrá. Máte někdo něco červenýho?“

„Já mám jenom kapesník,“ přihlásil se pan Čabajka. „Ale je bílý, a navíc si stejně myslím, že —“

„Dej mi ho.“

Barbarský učitel velmi neochotně podal Cohenovi svůj kapesník.

Cohen vytáhl z opasku malý, napůl obroušený nožík.

„Já tomu prostě nevěřím!“ řekl pan Čabajka. Slzy měl na krajíčku. „Barbar Cohen vyjednává s takovými lidmi o kapitulaci!“

„To je vliv civilizace,“ zakýval Cohen hlavou. „Ta má pravděpodobně za následek, že jsem tak trochu změknul.“

Přetáhl si čepel nožíku přes předloktí a na šrám si přiložil kapesník.

„Tak a je to. Za chvilku máme pěknou rudou vlajku.“

Horda souhlasně pokývala hlavami. Bylo to až neuvěřitelně symbolické, dramatické, ale především hloupé gesto, které ovšem přesně odpovídalo hrdinskému barbarování. Jak se zdálo, udělal dojem i na část těch nejbližších bojovníků.

„Tak a teď,“ začal Cohen, „myslím že ty, Profi, a ty, Bleskovej… byste měli jít se mnou a promluvíme si s těma lidma.“

„Oni vás pak odvlečou do svých hladomoren!“ protestoval pan Čabajka. „Mají katy, kteří vás budou mučit, ale při tom vás udrží naživu celá léta!“

„So to? Co řiká? So?“

„On říkal, ŽE TĚ JEJICH KATI DOKÁŽOU UDRŽET PŘI ŽIVOTĚ CELÝ ROKY, Humoši.“

„Skvělý. To si dám líbit!“

„Oh, bohové.“ Víc ze sebe pan Čabajka vypravit nedokázal.

Pak vykročil za svými dvěma kolegy k nepřátelským náčelníkům.

Lord Hong zvedl hledí své přilby a z vysoká si prohlížel přibližující se barbary.

„Rudej prapor, heleďte,“ volal Cohen a zamával mokrým kapesníkem, který upevnil na konec svého meče.

„Ano,“ přikývl lord Hong. „Viděli jsme to vaše malé představení. Možná že udělalo jistý dojem na některé vojáky, ale ne na mě, barbare.“

„To je tvoje věc,“ přikývl Cohen. „Přišli jsme si promluvit o kapitulaci.“

Pan Čabajka si všiml, že několik nižších náčelníků si očividně oddechlo. Pak si pomyslel: skutečný voják asi tyhle věci nemá nijak v oblibě. Nikdo přece nechce přijít do nebe, nebo kam to vojáci chodí, a tam říci: kdysi jsem vedl armádu proti sedmi starým mužům. To nebylo nic, co by si zasloužilo vyznamenání za statečnost.

„Aha. No, jistě. To je celá ta vaše okázalá odvaha,“ ušklíbl se lord Hong. „V tom případě složte zbraně a budete odvedeni do paláce.“

Cohen a Podrs na sebe vrhli nechápavé pohledy.

„Pardon?“

„Složte zbraně,“ odfrkl si popuzeně lord Hong. „To znamená, že odložíte všechny své zbraně.“

Cohen na něj vrhl dlouhý zamyšlený pohled. „A proč bychom měli odkládat zbraně?“

„Nemluvíme snad o vaší kapitulaci?“

„Naší kapitulaci?“

„Ústa pana Čabajky se proti jeho vůli roztáhla v pomalém, částečně nepříčetném úsměvu.

Lord Hong zíral na Cohena.

„Hej! Jistě nečekáte, že uvěřím, že jste se s námi sešli proto, abyste nám nabídli…“

Naklonil se ze sedla a upřel na ně zkoumavý pohled.

„Ale je to tak, že?“ řekl nakonec. „Vy nemyslící hloupí divoši. Je to pravda, že umíte počítat jen do pěti?“

„Mysleli jsme jenom, že by to spoustě lidí ušetřilo zranění,“ řekl Cohen.

„Mysleli jste hlavně na to, že by to ušetřilo zranění vám, “ ušklíbl se pohrdavě náčelník.

„Skoro bych si troufl říct, že ani na vaší straně by z toho všichni nevyvázli bez úrazu.“

„Jsou to jen chudáci a sedláci,“ odpověděl náčelník.

„A no jo. Já zapomněl,“ zašklebil se Cohen. „A ty jsi jejich náčelník, žejo? To je, jako když hraješ šachy, co?“

„Jsem jejich pán,“ odpověděl nadutě lord Hong. „Když bude třeba, zemřou dle mé vůle.“

Cohen na něj vrhl široký úsměv, před kterým by ucouvl i krokodýl.

„Kdy začneme?“

„Vraťte se k té vaší… tlupě,“ řekl lord Hong. „Myslím si, že pak začneme velmi rychle.“

Podíval se užasle na Bleskového Podrse, který si rozkládal jakýsi papír. Barbarovy rty se chvilku neohrabaně pohybovaly a popraskaný prst s ulomeným černým nehtem běžel po řádcích.

„Jsi… jsi… to… nemanželský… chudinka, to jsi!“

„No tohle! Skvěle,“ neudržel se pan Čabajka, který stvořil právě použitou tabulku.

Když se trojice vracela ke zbytku hordy, uvědomoval si pan Čabajka, že slyší jakýsi skřípot. Cohen si právě obrušoval ze zubů nějaké karáty.

„ ‚Zemřou dle mé vůle!‘ “ ucedil. „Ten chcípák ani neví, co to znamená být náčelníkem! Voleza vochočenej! On na ty svý herce!“

Pan Čabajka se rozhlédl kolem. Jak se zdálo, mezi náčelníky došlo k jakési výměně názorů.

„Víte,“ řekl nakonec, „oni se nás možná pokusí zajmout živé. Kdysi jsem míval ředitele a ten byl stejný jako tenhle chlápek. Byl nejraději, když mohl lidem udělat ze života peklo.“

„To jako myslíš, že se budou pokoušet nezabít nás za každou cenu?“ ujišťoval se Bleskový Podrs.

„Ano.“

„A znamená to, že bysme je neměli zabíjet?“

„Ne, to si nemyslím.“

„Tak to se mi líbí.“

„Co budeme dělat teď?“ zeptal se pan Čabajka. „Nezačneme odříkávat nějaký válečný pokřik nebo něco takového?“

„Budeme čekat,“ odpověděl mu Cohen.

„Za války člověk pročeká spoustu času,“ přikývl Cucák Vilda.

„Ano,“ souhlasil pan Čabajka. „Lidé to říkají. Říkají, že války jsou dlouhá období čekání a nudy následovaná krátkými chvílemi vzrušení.“

„Ve skutečnosti to tak není,“ řekl Cohen. „Jsou to spíš krátký chvíle, ve kterejch čekáš, následovaný dlouhejma chvílema, kdy jseš mrtvej.“

„Se na to vyfláknu!“

Pole byla křížem krážem zbrázděna zavlažovacími strouhami. Zdálo se, že nikde není jediný kousek rovné země. A strouhy byly příliš široké, než aby, se daly přeskočit. Vypadaly, jako kdyby se daly přebrodit, ale jen proto, že bylo vidět čtyřicet centimetrů čisté vody, která ovšem zakrývala vražedně hluboké, živinami bohaté, husté bahno. Pan Čabajka řekl, že říše vděčí za své bohatství úrodné zemi bahnitých plání. Právě v těchto okamžicích se Mrakoplaš cítil velmi bohatý.

Přiblížil se mezitím k onomu zvláštnímu kopci, který se tyčil nad městem. Byl skutečně pravidelně oblý, kulatý příliš dokonale, než aby mohl vzniknout přirozeným způsobem. Pan Čabajka takovým kopcům říkal drumliny, obrovské hromady štěrku a země, které po sobě zanechal ledovec. Úpatí tohohle pahorku pokrývaly stromy a na jeho vrcholku stála malá budova.

Úkryt. To bylo pěkné slovo. Byla to obrovská pláň a armády nebyly tak daleko. Pahorek vypadal až nepřirozeně klidně a mírumilovně, jako kdyby patřil do nějakého jiného světa. Zvláštní bylo i to, že přestože Acháťané obdělali kdejakou píď země, na které se udržel vodní buvol, pahorek ponechali v původním stavu.

Někdo ho pozoroval. Byl to vodní buvol.