Terry Pratchett - Zajímavé časy

Pan Čabajka vstal.

„Přidám se k vám,“ řekl.

„Co, to jako v boji?“

„Ano.“

„A umíš zacházet s mečem?“ zeptal se Podrs.

„Ehm. Ne.“

„Tak to jsi proplejtval celej život .“

Jak se zdálo, to se pana Čabajky mírně dotklo.

„Předpokládám, že bych do toho mohl rychle přijít,“ řekl.

„Přijít do čeho? To je boj mečem! “

„Ano, ale… když je člověk učitel, musí se sám učit opravdu rychle,“ usmál se nervózně pan Čabajka. „Kdysi jsem celý jeden semestr přednášel alchymistická praktika. Bylo to v době, kdy se pan Rozkol vyhodil do povětří a nějakou dobu nemohl učit. A to jsem do té doby v životě neviděl ani tyglík.“

„Tak tumáš,“ podal Cucák Vilda panu Čabajkovi jeden z náhradních mečů. Ten ho potěžkal.

„Hm. Předpokládám, že je k tomu nějaký návod nebo tak něco?“

„Návod? To ne. Chytíš to za ten tupěj konec a tím ostrým šťoucháš do lidí.“

„Ano? Vážně? No, to se zdá docela jednoduché. Myslel jsem, že je to mnohem složitější.“

„Jseš si jistej, že chceš jít s náma?“ ujišťoval se Cohen.

Pan Čabajka měl na tváři rozhodný výraz. „Naprosto. Velmi pochybuju, že bych přežil, kdybyste neuspěli, a kromě toho… zdá se, že vám, hrdinům, přidělili mnohem lepší nebe. Ale mám dojem, to musím říct, že i život. Já sice vážně nevím, kam po smrti přijdou všichni učitelé, ale obchází mě takové hrozné tušení, že to naše nebe bude hlavně plné tělocvikářů.“

„No, já jenom nevím, jestli dokážeš propadnout skutečnému bojovému šílenství,“ ujišťoval se Cohen. „Už se ti někdy před očima udělala krvavá mlha, a když ses probral, zjistil jsi, žes ukousal dvacet lidí k smrti?“

„Říkávalo se o mně, že jsem hodně tvrdý, když mi žáci ve třídě hlučeli,“ zasnil se pan Čabajka. „A taky jsem byl smrtelně přesný vrhač křídy.“

„A co ty, výběrčí?“

Šest blahodárných větrů spěšně ustoupil.

„Já… já si myslím, že mám spíše předpoklady k tomu nahlodat celý systém zevnitř,“ odpověděl.

„Dobrá.“ Cohen se rozhlédl po ostatních. „Takhle oficiálně jsem ještě nikdy neválčil, jak se to prakticky dělá?“ zeptal se.

„Podle mě,“ přispěchal mu na pomoc pan Čabajka, „že se všichni postavíme do řady a pak zaútočíme.“

„To nezní špatně. Dobrá, tak do toho.“

Vykročili, v jednom případě vyjeli a v dalším (páně Čabajkově) drobně vyklusali kupředu. Výběrčí daní popošel několik kroků za nimi.

„Pane Čabajko!“ zvolal. „Víte dobře, co se teď stane! Copak jste ztratil rozum?“

„Ano,“ odpověděl mu učitel přes rameno, „ale třeba najdu nějaký lepší.“

Sám pro sebe se usmál. Jeho život byl od začátku až do dnešního dne složitý. Figurovaly v něm rozvrhy hodin, zasedací pořádky a celé věrtele věcí, které dělat musel a nesměl, a život pana Čabajky byl uprostřed toho všeho jen malou mrskající se věcičkou, jež se snažila přežít. Ale najednou bylo všechno velmi jednoduché. Drželi jste jeden konec a tím druhým jste píchali do lidí. Podle téhle prosté zásady by mohl člověk žít prakticky celý život. A návdavkem k tomu pak dostat ještě velmi zajímavý život posmrtný…

„Tumáš,“ řekl mu Caleb a vstrčil mu do ruky něco plochého a kulatého, „to budeš taky potřebovat. Je to štít.“

„Aha. Tím se jako budu chránit, ano?“

„Kdybys byl opravdu v tísni, zakousni se do jeho okraje.“

„O tom už jsem slyšel,“ přikývl pan Čabajka. „Tak se člověk přivede do stavu zuřivosti a stane se z něj berserker, že?“

„To je možný, to je možný,“ přikyvoval Caleb. „Je to jeden z důvodů, proč to spousta válečníků dělá. Ale já osobně to dělám proto, že je vyrobenej z čokolády.“

„Z čokolády?“

„Během boje o kousek slušnýho jídla jinak ani nezavadíš.“

Tak tady mě máte, pomyslel si pan Čabajka. Pochoduji ulicí v jedné řadě s hrdiny. Všichni jsou to proslulí a velcí vale…

„A kdybys měl nějaký pochybnosti, tak si svlíkni všechny šaty.“

„Proč?“

„To je jeden ze znaků skutečného berserkera, když se svlíkne do nahá. To většinou vyděsí nepřítele k smrti. A kdyby se náhodou někdo začal smát, tak ho rovnou propíchni.“

Mezi pokrývkami na kolečkovém křesle se něco pohnulo.

„Sože? So to?“

„Povídám mu, PROPÍCHNI HO!, Humoši.“

Humoš mávl rukou, jež vypadala jako kost potažená kůží a byla očividně příliš slabá, než aby unesla těžkou válečnou sekeru, kterou ovšem ve skutečnosti třímala.

„To řikám já! Rovnou do vomydlíkůch!“

Pan Čabajka strčil loktem do Caleba.

„Asi bych si to už měl začít psát,“ řekl. „Kde přesně jsou ty omydlíky?“

„To je takovej nízkej horskej hřbet nedaleko Středu.“

„Úžasné.“

Obyvatelé Visovisu se mačkali na hradbách. Takový boj se nevidí každý den.

Mrakoplaš si za pomoci loktů a kolen probojoval cestu davem a dostal se tak k buňce, která zaujala jedno z nejkrásnějších míst nad hlavní branou.

„Co tady, u všech všudy, zevlujete?“ řekl. „Máte být bůhvíjak daleko odsud?“

„Chceme samozřejmě vědět, co se bude dít,“ odpověděl mu Dvoukvítek a brýle mu zablýskaly.

„Já vím, co se stane! Horda bude okamžitě zmasakrována!“ oznámil mu Mrakoplaš. „Co čekáte, že by se mělo stát?“

„Aha, ale ty zapomínáš na neviditelné duchy, kteří se živí lidskou krví!“ zavrtěl hlavou Dvoukvítek.

Mrakoplaš se na něj podíval, jako by nevěřil vlastním uším.

„Cože?“

„Jejich tajná armáda. Slyšel jsem, že i my máme nějakou takovou armádu.“

„Dvoukvítku, žádní neviditelní duchové neexistují! “

„Ano, máš pravdu, všichni chodí a popírají to,“ přisvědčila Lotosový květ. „Takže na tom musí být něco pravdy.“

„Ale to jsem si přece vymyslel já! “

„Hm, a co když si jen myslíš, že sis to vymyslel?“ nevzdával se Dvoukvítek. „Co když jsi jen obyčejná figurka na šachovnici Osudu?“

„Poslouchej, žádní nevi-“

„Pořád ten samý, starý dobrý Mrakoplaš,“ pokýval s veselým úsměvem Dvoukvítek hlavou. „Vždycky jsi byl tak pesimistický a vždycky nakonec všechno dobře dopadlo.“

„Neexistujou žádný duchové, žádný magický armády!“ vykřikl Mrakoplaš. „Je jenom —“

„Když se vydá sedm mužů do pole, aby se utkali se stotisícovou armádou, může to skončit jen jediným způsobem,“ prohlásil Dvoukvítek.

„Správně. Moje řeč. Jsem rád, že jsi to konečně pochopil.“

„Oni zvítězí,“ dopověděl Dvoukvítek. „Musí. Jinak svět nefunguje tak, jak má.“

„Ty vypadáš jako vzdělaná dívka,“ obrátil se Mrakoplaš k Půvabnému motýlovi. „Vysvětli mu, proč se mýlí. Je to kvůli takové věcičce, kterou u nás máme. Nevím, jestli jsi o ní někdy slyšela, ale říká se jí matematika pravděpodobnosti. “

Dívka se na něj usmála.

„Ty mi nevěříš, co?“ řekl Mrakoplaš bezradně. „Jsi prostě stejná jako on. Co si myslíš, že to je? Homeopatická válka [32] Pozn. překl.: Slovník cizích slov říká, že homeopatie je léčení podobného podobným. Asi si to nepředstavuji dobře, ale je to pěkné pomyšlení, že v případě, kdy vás rozbolí hlava, praštíte se do ní kladivem a ta první bolest přejde, co říkáte? ? Čí míň vás je, tím větší máte šanci, že zvítězíte? Poslyš, tak to není. Já bych si hrozně přál, aby to tak bylo, ale není. Nic není takové, jak se říká. Žádné nečekané štěstí, žádné kouzelné rozuzlení a žádné vítězství hodných lidiček jen proto, že jsou malí, ale odvážní!“ Při řeči popuzeně mával rukama.