Terry Pratchett - Zajímavé časy

„Co budeme dělat, Čingisi?“ zeptal se pan Čabajka.

„Jdem zpátky do paláce.“

„Proč?“

„Protože to je místo, kam odjel Hong.“

„Ale tady je ta úžasná —“

„Hele, Profi, já už viděl chodící stromy, pavouci bohy a velký zelený věci s hubou plnou zubů,“ odpověděl mu Cohen. „Nevyplácí se chodit kolem a vykřikovat ‚to je fantastický‘, no řekni, Podrsi?“

„No jestli. Vzpomínáš, jak jsem šel po tom pětihlavým upířím kozlovi ve Skundu? Tak tam říkali, že bych ho neměl zabíjet, protože je to ohroženej druh, věřil bys tomu? Já jim odpověděl, že to já taky. A myslíš, že mi byli vděčný?“

„No ne,“ zavrtěl hlavou Caleb. „Měli ti poděkovat, když si představíš všechny ty ohrožený druhy, se kterejma jsme si museli dělat starosti. Zaraz, zaraz a běž domů, vojáčku!“

Skupina vojáků prchající před postupující Rudou armádou se smykem zastavila těsně před hordou a po Calebově výkřiku se rozprchla na všechny strany.

Bleskový Podrs se na chvilku zastavil, aby nabral dech, a z plnovousu mu stékaly čúrky dešťové vody.

„Já takhle prostě běžet nemůžu,“ prohlásil. „Rozhodně nemůžu běžet tímhle tempem, a ještě při tom před sebou v tom blátě tlačit křeslo s Humošem. Dejme si oddech.“

„So to?“

„Udělat si pauzu, abysme chytli dech?“ zachmuřil se Cohen. „Bohové! Ani v duchu mě nenapadlo, že se něčeho takovýho dožiju. Hrdina, kterej vodpočívá? Kdypak odpočíval třeba Nezničitelnej Voltan, no?“

„Ten vodpočívá teďka, Cohene. Je mrtvej,“ odpověděl mu Caleb.

Cohen zaváhal.

„Ne? Starej Voltan?“

„Tos nevěděl? A Nesmrtelnej Jenkins taky.“

„Jenkins neni mrtvej. Toho jsem viděl vloni.“

„Jo, ale teď už je mrtvej. Všichni hrdinové jsou mrtví, kromě nás. A co se mě tejče, nejsem si tak docela jistej.“

Cohen se šploucháním popošel kupředu a chytil Caleba za košili pod krkem.

„A co Hrun? Ten nemůže bejt mrtvej. Dyť mu bylo o polovinu míň než nám!“

„Naposled, co jsem o něm slyšel, tak si našel práci. Dělá někde seržanta stráží.“

„Seržanta stráží? “ vyděsil se Cohen. „To jako… za plat? “

„Jo.“

„Ale… poslyš, to jako opravdu… za plat? “

„Řekl mi dokonce, že by se mohl příští rok stát kapitánem. Povídal… povídal, že je to zaměstnání pod penzí.“

Cohen ho pustil.

„Už nás vážně moc nezbylo, Cohene,“ ozval se Podrs.

Cohen se rychle otočil.

„Dobrá, ale nás přece nikdy moc nebylo! A já neumírám! A už vůbec ne, kdyby to mělo znamenat, že ve světě budou vládnout takoví slizký červi jako Hong, kteří nemají ani ponětí o tom, co to znamená bejt náčelníkem. Zahnojenci. Tak říká svejm vojákům. Zahnojenec. Je to jako ta zatracená civilizovaná hra, cos mi ukazoval, Profi.“

„Šachy?“

„Jo. Pěšáci jsou tam jenom od toho, aby se dali povraždit tou druhou stranou! A král se zatím pěkně drží vzadu.“

„Ano, ale na druhé straně jsi ty, Cohene.“

„Dobrá, dobrá… ale, ano, když jsem nepřítel, tak je to v pořádku. Ale já nepostrkuju svý lidi dopředu, aby je někdo pozabíjel místo mě. A nikdy jsem nepoužíval luky a ty krámy… Štěkavý psy. Když někoho zabiju, je to zblízka a je to osobní. Armády? Podělaná taktika? Je jenom jeden způsob, jak bojovat. Všichni zaútočej najednou, mávají mečema a řvou! Tak a teď všichni vstát a za ním!“

„Bylo to dlouhý ráno, Čingisi,“ ozval se Cucák Vilda.

„Takový věci neslyším!“

„Potřeboval bych si odskočit. To je tím deštěm.“

„Pojďme nejdřív chytit Honga.“

„No, jestli se schovává v kadibudce, tak jsem pro.“

Dorazili k městské bráně. Byla zavřená. Z hradeb je pozorovaly stovky lidí, obyčejných obyvatel i stráží.

Cohen na ně zahrozil prstem.

„Tak poslyšte, nebudu to říkat dvakrát,“ zavolal nahoru. „Jdu dovnitř, jasný? Buď to půjde po dobrým, nebo po zlým.“

Bezvýrazné tváře shlížely lhostejně na hubeného starého muže, pak se zvedaly s pohledem na pláň, kde mezi sebou válčily armády pěti náčelníků a pohybovali se rudí vojáci. Dolů, nahoru, dolů, nahoru.

„Tak dobrá,“ procedil Cohen mezi zuby. „Pak si ale nestěžujte, že jsem vás nevaroval.“

Pozvedl meč a připravil se k útoku.

„Počkej,“ zarazil ho pan Čabajka. „Slyšíš…?“

Za hradbami bylo slyšet křik, zmatené povely a další výkřiky. Pak ještě dva.

Brána, postrkována tuctem obyvatel města, se otevřela.

Cohen spustil meč.

„Aha,“ zabručel spokojeně, „přece jen dostali rozum, co?“

Mírně zadýchaná horda vkulhala branou do města. Zástup ji mlčky pozoroval. Za branou leželo několik mrtvých vojáků. Ale mnohem víc vojáků si stáhlo přilbice a rozhodlo se volit novou, jasnou budoucnost v řadách civilistů, kde vám skoro nehrozilo nebezpečí, že vás ubije rozhořčený dav.

Všichni upírali oči ke Cohenovi a tváře se za ním obracely jako slunečnice za sluncem.

Nevšímal si jich.

„Silnej Krak?“

„Mrtvej.“

„To není možný. Když jsem ho viděl před pár měsícema, jenom kypěl zdravím. Vydával se na novou cestu a tak dál.“

„Je mrtvej.“

„Co ho tak najednou potkalo?“

„Pamatuješ na strašnýho lenochoda-lidožrouta z Kalupu?“

„Myslíš toho, co se o něm říká, že střeží obrovskej rubín šílenýho Hadího boha?“

„Jo, přesně ten. No… tak ten ho potkal.“

Dav se rozestoupil, aby nechal hordu projít. Jeden nebo dva lidé se pokusili jásat, ale ostatní je umlčeli. Všude bylo ticho, jaké pan Čabajka v životě slyšel jen v chrámech těch nejpřísnějších bohů [35] Pozn. autora: Jediné zvuky, které v chrámech slýchali členové hordy, vydávali lidé, kteří křičeli: „Svatokrádežník! Znesvětitel chrámu! Ukradl rubínové oko — tvoje žena je velký hroch!“ .

Tu a tam však bylo slyšet šepot, který vyrůstal z onoho ticha plného očekávání jako bubliny na husté kapalině, kterou někdo pomalu přivádí do varu.

Šeptaná slova říkala:

Rudá armáda. Rudá armáda.

„A co Organtýn Rváč? Pořád ještě si vede skvěle v Jakazačistánu, jak jsem slyšel.“

„Je mrtvej. Otrava železem.“

„Jak?“

„Tři meče v břiše.“

Rudá armáda!

„Sekáč Fretka?“

„Pravděpodobně zabit ve Skundu.“

„Pravděpodobně?“

Rudá armáda!

Horda dorazila k vnitřním bránám Zakázaného města. Dav ji vpovzdálí následoval.

I tyhle brány byly zavřeny a před nimi stálo několik mohutných strážných. Měli výrazy mužů, kteří dostali příkaz střežit brány a budou střežit brány děj se co děj. Armáda je závislá na lidech, kteří budou bránit brány, mosty nebo průsmyky děj se co děj, a často se setkáváme s ódami oslavujícími jejich hrdinství. Většinou ovšem.posmrtně.

„Barobij Vlna?“

„Ten zemřel v posteli, co jsem slyšel.“

„Ne! Starej Barobij ne!“

„Každej si musí aspoň jednou za čas zdřímnout.“

„A to není všechno, co člověk občas musí, hochu,“ zasténal Cucák Vilda. „Já už fakticky musím to…“

„No, tak támhle máš zeď.“

„Ne tady, přede všema! To není… civilizovaný!“

Cohen přistoupil ke strážným.

„Nemáme čas na žádný srandičky,“ prohlásil. „Zemřete raději, než byste zradili svého císaře?“