Terry Pratchett - Zajímavé časy

Strážní upírali pohledy kupředu.

„Dobrá, víme, na čem jsme.“ Cohen vytáhl meč. Najednou ho, jak se zdálo, něco napadlo.

„Kostilam?“ řekl. „Velkej Kostilam? Ten chlap byl tuhej jak podrážky bot.“

„Rybí kost,“ odpověděl mu Caleb.

„Kostilam? Ten jednou přece zabil šest trollů jenom —“

„Udusil se rybí kostí, co měl v ovesný kaši. Myslel jsem, že to víš. Promiň.“

Cohen na něj upíral pohled. Pak se podíval na svůj meč. A nakonec na stráže. Na okamžik zavládlo ticho rušené jen hukotem deště.

„Víte, mládenci,“ prohlásil najednou hlasem, který byl tak plný únavy, že pan Čabajka cítil, jak se před nimi teď, v okamžiku vítězství, otvírá temná propast. „Chtěl jsem vám právě useknout hlavy. Jenže…, jaký by to mělo smysl, hm? Víte, co myslím? Když si to pořádně promyslíte, tak proč se tím unavovat? Jaký by v tom byl rozdíl?“

Strážní stále ještě upírali pohledy před sebe, ale oči se jim rozšířily.

Pan Čabajka se otočil.

„Stejně dřív nebo později natáhnete brka,“ pokračoval Cohen. „Takže takovej je svět. Vy se snažíte žít nejlíp, jak umíte, a nakonec na tom vlastně vůbec nezáleží, páč jste mrtví —“

„Ehm. Cohene?“ řekl pan Čabajka.

„Víte, co myslím? Koukněte na mě. Celej život usekávám lidem hlavy, a co za to všechno mám?“

„Cohene…“

Strážní sice stále ještě zírali před sebe, ale na tvářích se jim objevily vystrašené výrazy.

„Cohene?“

„Jo, co je?“

„Myslím, že by ses měl ohlédnout.“

Cohen se ohlédl.

Ulicí se přibližovalo půl tuctu rudých válečníků. Zástup ustoupil až ke stěnám a v tiché hrůze pozoroval celou scénu.

Pak se ozval výkřik: „Prodloužené trvání Rudé armádě!“

Tu a tam se v zástupu ozvaly výkřiky. Jakási mladá žena pozvedla paži se zaťatou pěstí.

„Nezbytný postup ruku v ruce s lidem s ohledem na dodržování tradic!“

Postupně se k ní přidávali další lidé.

„Zaslouženou nápravu nepřátelům!“

„Ztratila jsem svýho králíčka!“

Rudí obři s dunivým zazvoněním zastavili.

„Podívejte se na ně,“ upozorňoval pan Čabajka. „Nejsou to trollové. Pohybují se spíše jako nějaké stroje. Vás to nezajímá?“

„Ne,“ odpověděl mu Cohen nepřítomně. „Abstraktní myšlení není hlavním základem mentálního procesu probíhajícího v hlavě barbara. A kde jsem to byl?“ povzdechl si. „Jo. Vy dva… takže vy dva raději zemřete, než byste zradili svého císaře, ano?“

Oba muži teď byli ztuhlí strachem.

Cohen pozvedl meč.

Pan Čabajka se zhluboka nadechl, pověsil se Cohenovi na paži s mečem a vykřikl:

„ Tak už, ksakru, otevřte tu bránu a pusťte ho dovnitř .“

Nastalo hrobové ticho.

Pan Čabajka strčil do Cohena.

„Tak běž…“ zasykl. „Chovej se jako císař.“

„Co… to jako myslíš, abych se chichotal, dal zmučit pár lidí a takový věci? K čertu s tím!“

„Ne! Jednej tak, jak by císař jednat měl! “

Cohen se na Čabajku chvíli díval a pak se obrátil ke strážcům.

„Dobrá práce,“ prohlásil. „Vaše věrnost vás… jakseto… ctí. Zůstaňte takoví, jací jste, a já se postarám, aby vás povýšení neminulo. A teď pojďme všichni dovnitř a já přikážu svým zahradníkům, aby vám usekli nohy, takže nebudete musel klečet v kanále, kde budete hledat své hlavy.“

Oba muži se na sebe podívali, odhodili meče a zaujali klasickou pozici po-to-se.

„A můžete, k čertu, taky vstát,“ řekl Cohen trochu mírnějším hlasem. „Pane Čabajko?“

„Ano?“

„Takže já jsem teď císař, ano?“

„Ti… hlinění válečníci jsou, jak se zdá, na naší straně. Lidé si myslí, že jsme zvítězili. Všichni jsme přežili. A já bych s tím také souhlasil, ano, vyhráli jsme.“

„Jestli jsem císař, můžu každýmu říkat, co má dělat, je to tak?“

„No jistě.“

„Ale chci to dělat správně, rozumíš? Takové ty pergameny, pečetě a další věci. Tatrmani v livrejích, kteří fúrií do trumpet a říkají ‚rozhodl, že se bude dělat to a to‘.“

„Aha. Ty chceš pronést provolání.“

„Jo. Už žádný tohle pitomý po-to-tento. Dělá se mi z toho nanic. Žádný potento-se. Nikdo nikomu. Když mě někdo uvidí, může salutovat nebo mi dát nějaký peníze, co říkáte? Ale žádný mlácení čelem o zem. Mám z toho husí kůži. A ty to teď oblíkni do toho správnýho kabátu, ano?“

„Hned to bude. A —“

„Počkej, ještě jsem neskončil.“ Cohen se zakousl do rtu při té nezvyklé námaze. Právě v té chvíli se rudí válečníci zastavili. „Jo. Můžeš tam dodat, že pouštím na svobodu všechny vězně, pokud ovšem nemají na svědomí něco fakticky ošklivýho. Jako třeba pokus někoho otrávit. Podrobnosti tam doplň. Všem katům hlavy dolů. A každý rolník dostane zadarmo prase nebo něco takovýho. Nechám už na tobě, abys tam přidal všechny ty kudrlinky jako ‚dle svaté vůle‘ nebo ‚z rozhodnutí‘ a tak.“

Cohen sklopil oči ke strážným.

„Vstaňte, povídám. Přísahám, že každej další hlupák, kterej přede mnou políbí zem, dostane nakopáno do starý dobrý kukaně. Jasný? A teď otevřete vrata.“

Dav zajásal. Když horda vstupovala do Zakázaného města, lidé šli za ní. Jejich pochod byl něčím mezi útokem revolucionářů a obdivnou vycházkou.

Rudí bojovníci zůstali stát venku. Pak jeden z nich zvedl terakotovou nohu, jež slabě zaskřípala, a vykročil ke zdi, do které narazil.

Chvilku se opile kymácel a pak se mu podařilo přistoupit asi na třicet centimetrů ke zdi a nevrazit do ní.

Pak pozvedl prst a roztřesenou rukou napsal terakotovou barvou na světlou omítku:

POMOC! POMOC! JSEM TADY NA TÉ BLBÉ PLÁNI. POMOC!

NEMŮŽU ZE SEBE SUNDAT TO PITOMÉ BRNĚNÍ.

Zpívající a hlučící dav se vzpínal a pěnil kolem Cohena. Kdyby byl měl Čingis surfovací prkno, mohl na něm plout jako po vlnách. Déšť těžce bubnoval na střechy a zaplavoval nádvoří.

„Proč jsou všichni tak vzrušení?“

„Oni si myslí, že teď začnete plenit palác,“ vysvětloval mu pan Čabajka. „Už o barbarech slyšeli, víte. Chtěli by alespoň něco vidět v praxi. Ale musím říci, že ten nápad s prasetem se jim moc líbí.“

„Hej, ty!“ vykřikl Cohen na hocha, který se potácel pod vahou obrovské vázy. „Sundáš ty svoje zlodějské pracky z mýho majetku? To je hrozně drahá váza! Je to… je to…“

„Je to dynastie S’ang,“ řekl pan Čabajka.

„To je pravda,“ řekla váza.

„Tak vidíš, je to dynastie S’ang! Dáš to zpátky? A vy tam vzadu —“ obrátil se a zamával mečem. „Okamžitě sundejte ty boty. Poškrábete podlahu! Podívejte se, jak vypadá už teď.“

„Ještě včera jsi se o podlahu vůbec nestaral.“

„To ještě nebyla moje.“

„Ale ano, byla,“ odpověděl pan Čabajka.

„Ne úředně,“ odporoval Cohen. „Ritus dobývání, to je ono. Krev. Krev, to je to, čemu lidé rozumějí. Když jen tak přijdeš a něco si vezmeš, tak to nikdo nebere vážně. Ale moře krve… tomu rozumí každý.“

„Hromady lebek,“ zabručel souhlasně Bleskový Podrs.

„Podívej se do historie,“ pokračoval Cohen. „Kdykoliv narazíš — hej, ty tam, ne ty, ten chlap v tom klobouku, to je můj —“

„Mahagonem vykládaný stolek na hru Su Dok Mord-san, “ zamumlal pan Čabajka.