Terry Pratchett - Zajímavé časy

Slova proudila do Mrakoplašova ucha, vzlínala mu do mozku a začala šplouchat o stěny.

„Vrchní mág?“ opakoval…

„Jo, tak to řekl. On tedy ve skutečnosti řekl, že by si přál, aby ses stal kusem vlaštovčího zvratku, ale to proto, že použil hlubokého, smutného zabarvení hlasu namísto vyššího, veselého. Ale každopádně myslel mág.“

„Celé říše?“

Mrakoplaš vstal.

„Stane se něco moc ošklivého,“ řekl zasmušile.

Nebe teď bylo modré jako len. Několik obyvatel města se odvážilo vyjít na bojiště, aby ošetřili raněné a odnesli mrtvé. Terakotoví válečníci stáli v rozličných polohách nehybní jako kámen.

„Každou chvilku,“ dodal Mrakoplaš.

„Neměli bychom se vrátit do paláce?“

„Pravděpodobně sem spadne meteorit.“

Dvoukvítek zvedl pohled k modrému nebi.

„Znáš mě,“ pokračoval Mrakoplaš. „Vždycky když už se mi podaří chytit se něčeho pořádného, objeví se Osud a dupne mi na prsty.“

„Zatím žádný meteorit nevidím,“ upozornil ho Dvoukvítek. „Jak dlouho budeme čekat?“

„Tak to možná bude něco jinýho,“ ušklíbl se Mrakoplaš. „Přiřítí se sem nějakej zuřivec nebo bude zemětřesení, prostě něco .“

„No, když na tom trváš,“ přikývl Dvoukvítek vychovaně. „Hm. Chceš na tu strašnou událost čekat tady, nebo se mnou půjdeš do paláce, vykoupeš se, převlečeš do čistého, najíš se a počkáš, co se stane?“

Mrakoplaš došel k názoru, že neexistuje důvod, proč by nemohl úder Osudu stejně tak dobře očekávat v pohodlí.

„Taky bude hostina spojená s oslavou,“ oznamoval Dvoukvítek. „Císař řekl, že všechny naučí, jak se správně… lemtá pití.“

Prkno po prknu se pustili na zpáteční cestu k městu. „Poslyš, přísahal bych, že jsi se mi nikdy nezmínil o tom, že jsi ženatý.“

„A já jsem si jistý, že ano.“

„Je mi líto, jak bych ti to… je mi líto, že tvoje žena, prostě —“

„Takové věci se za války stávají. Mám dvě hodné dcery.“

Mrakoplaš otevřel ústa, aby něco řekl, ale Dvoukvítkův jasný upřímný úsměv mu zmrazil slova v hrdle. Pokračovali beze slova, zvedali prkna za sebou a kladli je před sebe, aby si vybudovali cestu.

„Podívej se na to z té lepší stránky,“ přerušil po chvíli mlčení Dvoukvítek, „císař řekl, že si můžeš založit vlastní univerzitu, když budeš chtít.“

„Ne! Ne! Tak už mě konečně někdo praštěte železnou tyčí, prosím!“

„Řekl, že on bude podporovat ze všech sil vzdělání, pokud ho nikdo nebude nutit, aby si taky nějaké pořídil. Dělá jedno prohlášení za druhým jako šílený. Eunuši už se dali slyšet, že vstoupí do stávky.“

Mrakoplašovo prkno znovu padlo do bláta.

„A co to vlastně ti eunuši dělají, že si při tom můžou jen tak klidně vystupovat a nastupovat?“ zajímal se Mrakoplaš.

„Servírují potravu, stelou postele a takové věci.“

„Oh.“

„Oni vlastně udržují v chodu Zakázané město. Ale fakt je, že je císař přesvědčil, aby se na to podívali jeho očima.“

„Opravdu?“

„Jistě. Řekl jim, že jestli se okamžitě nedají do práce a nebudou ji vykonávat pořádně, odřeže jim všecko, co jim ještě zbylo. Myslím, že teď už se pohybujeme po pevné půdě.“

Jeho vlastní univerzita. To by znamenalo, že by byl… arcikancléřem. Arcikancléř Mrakoplaš si představil sám sebe, jak navštěvuje Neviditelnou univerzitu. Mohl by si pořídit klobouk s opravdu vysokou špičkou. Mohl by se ke všem chovat hrubě a povýšeně. Mohl by…

Pak se ale přinutil přestat myslet podobným způsobem. Stejně se to všechno zvrtne…

„Podívej,“ ozval se zase Dvoukvítek, „nenapadlo tě, že se ti třeba všechny ošklivé věci už staly? Třeba se ti teď přihodí něco hezkého?“

„Hele, nechoď na mě s tímhle laciným harampádím z karmy,“ ušklíbl se na něj Mrakoplaš. „Tam, kde se to týká mě, ztratilo kolo štěstěny pěknejch pár loukotí.“

„Stejně bys o tom ale měl uvažovat,“ nevzdával se Dvoukvítek.

„O čem? Ze zbytek mýho života už bude klidnej a radostnej? Promiň. Těžko. Počkej. Stačí, abych se na chvilku otočil zádama a — prásk!“

Dvoukvítek se se zájmem rozhlédl kolem.

„Nevím, proč si myslíš, že byl tvůj život tak špatný,“ řekl. „Užili jsme si spoustu zábavy, když jsme byli mladší. Poslyš, vzpomínáš na to, jak jsme spadli z kraje světa?“

„Často,“ přisvědčil Mrakoplaš. „Obvykle kolem třetí ráno.“

„Nebo jak jsme letěli na drakovi a on se pod námi ve vzduchu ztratil?“

„Věřil bys,“ usekl Mrakoplaš, „že kolikrát uběhne celá hodina, během který si na to nevzpomenu?“

„Nebo jak na nás zaútočili ti lidi, co nás chtěli zabít?“

„A o kterým z toho jednoho sta čtyřiceti devíti případů mluvíš?“

„To má skvělý vliv na rozvoj charakteru,“ usmíval se Dvoukvítek šťastně.

„No jasně,“ přikývl Mrakoplaš. Hovořit s Dvoukvítkem nebylo nijak namáhavé. Mužíčkova důvěryhodná povaha neznala jízlivost, a navíc měla vybroušenou schopnost neslyšet věci, které by ho mohly rozrušit. „Ano, můžu s konečnou platností říct, že to byly ty věci, které ze mě udělaly to, co jsem dnes.“

Vešli do města. Ulice byly prakticky prázdné. Většina lidí se shromáždila na obrovském náměstí před palácem. Noví vládci obvykle předváděli svou velkorysost. Kromě toho se roznesla zpráva, že tenhle je jiný a rozdává zadarmo prasata.

„Slyšel jsem ho mluvit o tom,“ vyprávěl Dvoukvítek Mrakoplašovi, když procházeli ulicemi, „že pošle delegaci do Ankh-Morporku. Myslím, že kolem toho bude pěkný rozruch.“

„Byl u toho ten chlap Spáchám čestné harakiri?“ zajímal se Mrakoplaš.

„Ano, shodou okolností byl.“

„Když jsi ty tenkrát navštívil Ankh-Morpork, potkal jsi někdy chlápka jménem Kolík?“

„Nejistě.“

„Kdyby ti dva si někdy podali ruku, myslím, že by mohlo dojít k pěknému výbuchu!“

„Ale nepochybuji, že ty bys s tou delegací mohl jet,“ uvažoval Dvoukvítek. „Víš, myslím si, že tvoje univerzita by potřebovala spoustu věcí, a jak bych to řekl, měl jsem dojem, že lidé v Ankh-Morporku měli dost velký zájem o zlato.“

Mrakoplaš stiskl zuby. Nemohl tu představu zahnat — arcikancléř Mrakoplaš kupuje Věž umění. Přinutí je, aby očíslovali všechny kameny a poslali je do Visovisu, arcikancléř Mrakoplaš si najme celou fakultu jako nosiče, arcikancléř Mrako…

„Ne!“

„Prosím?“

„Nenaváděj mě k takovejm věcem. V ty chvíli, kdy si řeknu, že by to stálo za úvahu, se stane něco strašnýho!“

Za zády se mu něco pohnulo a na hrdlo se mu přitiskl nůž.

„Velký kus vlaštovčího zvratku?“ ozval se tichý hlas vedle jeho ucha.

„Vidíš?“ řekl Mrakoplaš, „a už je to tady. Utíkej! Nestůj tady, ty pitomče! Utíkej! “

Dvoukvítek chvilku vytřeštěně zíral, ale pak se otočil a vzal nohy na ramena.

„Nechtě ho běžet,“ řekl hlas. „Na tom nám nezáleží.“

Něčí ruce vtáhly Mrakoplaše do uličky. Letmo zahlédl zbroj a bláto. Jeho nepřátelé měli velkou zkušenost v tom, jak vléci zajatce tak, aby neměl možnost ničeho se zachytit.

Pak byl hozen na dláždění.

„Mně zvlášť velký nepřipadá,“ ozval se panovačný hlas.

„Zvedni hlavu, Velký mágu!“

Ozval se nejistý smích několika vojáků.