Terry Pratchett - Zajímavé časy

„Co kdyby byl ještě naživu?“ bránil se Cohen.

„Je mrtvej, Cohene. Doopravdy a úplně mrtvej. Živí lidi mívají většinou mnohem větší kus těla.“

„Ale vy všichni, jste živí?“ dotazoval se Dvoukvítek. „Viděl jsem, jak ta věc vyštěkla přímo na vás.“

„Stačili jsme uhnout,“ odpověděl Cucák Vilda. „To umíme skvěle, uhejbat z cesty.“

„Chudák starej Profi neměl naši zkušenost v tom, jak neumřít,“ zabručel Caleb.

Cohen vstal.

„Kde je Hong?“ pronesl zachmuřeně. „Já ho —“

„Ten je taky mrtev, pane Cohene,“ oznámil Dvoukvítek.

Cohen přikývl, jako by to bylo něco úplně samozřejmého.

„Starýmu dobrýmu Profimu zůstáváme dlužní,“ řekl.

„Byl to dobrej chlap,“ připustil Podrs. „I když měl trochu srandovní názory na některý nadávky.“

„A pálilo mu to. Dokázal se postarat o věci. Nežil sice jako barbar, ale u všech ďáblů, pohřbíme ho jako jednoho z nás, co?“

„Naložíme ho na pohřební galéru a tu pak zapálíme,“ navrhl Cucák Vilda.

„No tohle,“ vydechl užasle pán Čabajka.

„V hluboký jámě a na hromadě jeho nepřátel,“ vylepšoval Cucákův nápad Caleb.

„Dobré nebe, celou 4.B?“ nevěřil svým uším pan Čabajka.

„A navršíme mu velkou pohřební mohylu,“ přidal si Hrbatý Vinca.

„Počkejte, za takové starosti já přece nestojím,“ řekl pan Čabajka.

„V planoucí pohřební galéře, na hromadě mrtvol jeho nepřátel a pod násypem pohřební mohyly,“ uzavřel debatu Cohen. „Pro starýho Profiho není nic dost dobrý.“

„Ale já vás ujišťuji, že se cítím skvěle,“ upozorňoval je pan Čabajka. „Jak bych vám to… já — é… Oh…“

RONALD ČABAJKA?

Pan Čabajka se otočil.

„Aha,“ řekl, „už to začínám chápat.“

BYL BYSTE TAK LASKAV A ŠEL SE MNOU TUDY?

Palác i horda znehybněly a mírně vybledly, jako sen.

„Je to legrační,“ řekl pan Čabajka, když vykročil za Smrtěm. „Nečekal jsem, že to bude vypadat takhle.“

JEN VELMI MÁLO LIDÍ JE OCHOTNO SMÍŘIT SE S TÍM, ŽE TO VŮBEC BUDE.

Pod tím, čemu pan Čabajka stále ještě říkal ‚moje nohy‘, zaskřípal hrubý černý písek.

„Kde to jsme?“

TO JE POUŠŤ.

Bylo tam dokonalé světlo, a přece bylo nebe temné jako o půlnoci. Pan Čabajka se zahleděl k obzoru.

„Jak je to tady velké?“

PRO NĚKTERÉ LIDI VELMI. NAPŘÍKLAD PRO LORDA honga. pro nĚj to navíc obsahuje velké množství NETRPĚLIVÝCH DUCHŮ..

„Já myslel, že lord Hong nevěří na žádné duchy.“

teď už možná ano. na lorda honga totiž věří MNOHO DUCHŮ.

„Ale. Ehm. A co bude teď?“

„Tak jdeme, jdeme, nemáme na to celý den. Pospěšte si, člověče!“

Pan Čabajka se otočil a spatřil před sebou ženu na koni. Byl to obrovský kůň, ale když už o tom mluvíme, byla to obrovská žena. Měla dlouhé copy, helmici s rohy a hrudní plát, jenž musel představovat přinejmenším týdenní práci pro zkušeného platnéře. Žena vrhla na pana Čabajku pohled, ne nelaskavý, ale nesmírně netrpělivý.

„Promiňte, já asi —“

„Tady se říká Ronald Čabajka,“ řekla. „Alias?“

„Alias co?“

„Každý, koho seberu,“ vysvětlovala mu žena a sehnula se ze sedla, „se jmenuje ‚někdo někdo‘. A vy jste Ronald jaký nebo kdo? “

„Já se omlouvám, ale já —“

„Tak si vás píšu jako Ronalda Omluvného. Tak jdeme, naskočte si, o kus dál máme pěknou válku, mám trochu nakvap.“

„A kamže to?“

„Tady se píše celé dny jíst, pít, hodovat, bojovat a usekával mladým dívkám kadeře vlasů vrhacími sekerami.“

„Aha. Ehm. Poslyšte, doufám, že tam mají alespoň malou —“

„Podívejte se, starý pane, tak jedete nebo co?“

Pan Čabajka se rozhlédl po okolní černé poušti. Byl úplně sám. Smrť se vydal po své obvyklé práci.

Natáhl ruku a dovolil ženě, aby ho vytáhla za sebe na koně.

„Doufám, že tam mají alespoň malou knihovnu?“ zeptal se s nadějí, když kůň vzlétl k temné obloze.

„To nevím. Ještě o ni nikdy nikdo nepožádal.“

„Večerní škola, možná. Mohl bych začít s večerní školou, ne?“

„A téma?“

„Hm. Vlastně cokoliv. Společenské chování u stolu. Je to dovoleno?“

„Já myslím, že ano. Myslím, že o tohle taky ještě nikdo nežádal.“ Valkýra se otočila v sedle.

„Jste si jistý, starý pane, že putujete do toho správného posmrtného života?“

Pan Čabajka se hluboce zamyslel.

„No, když to vezmu kolem a kolem,“ odpověděl, „myslím si, že to stojí za zkoušku.“

Lidé v davu na náměstí se pomalu jeden po druhém stavěli na nohy.

Dívali se na to, co zbylo z lorda Honga, a pak na Stříbrnou hordu.

Půvabný motýl a Lotosový květ se objaly se svým otcem. Motýl přejela rukou po děle a snažila se zjistit, v čem spočíval ten trik.

„Vidíte,“ řekl Dvoukvítek poněkud hlasitěji, protože se ještě dost dobře neslyšel. „ Říkal jsem vám, že je to Velký mág.“

Motýl ho poklepala po rameni.

„A co s támhletěmi?“ zeptala se.

Mezi lidmi na náměstí se pomalu proplétalo malé procesí a přibližovalo se. V čele šlo něco, co, jak Dvoukvítek poznal, kdysi vlastnil.

„Bylo velmi laciné,“ řekl spíš pro sebe. „Ale abych ti řekl pravdu, vždycky mi připadalo, že je na něm něco tak trochu pokrouceného.“

Zavazadlo bylo následováno o maličko větším Zavazadlem. A pak kráčela čtyři další, mnohem menší Zavazadla seřazená podle velikosti. Poslední, nejmenší, bylo velké zhruba jako dámská kabelka. Když procházelo kolem jednoho ležícího Visovisana, který byl příliš vyděšený, než aby se dal na útěk, zastavilo se, koplo ho do ucha a rychle popoběhlo za ostatními.

Dvoukvítek se podíval na své dcery.

„Cožpak to dokážou?“ podivil se. „Dělat nová? Já myslel, že na to je třeba truhlář.“

„Asi se v tom Ankh-Morporku naučilo hodně různých věcí,“ řekla Motýl.

Zavazadla se na chvíli shlukla před hlavními schody. Pak se to Zavazadlo obrátilo a po jednom dvou smutných pohledech zpět, nebo po tom, co by bylo smutnými pohledy, kdyby mělo oči, se rozeběhlo pryč. Ve chvíli, kdy dorazilo na protilehlý konec náměstí, změnilo se v rozmazanou čmouhu.

„Hej, ty! Čtyřoký!“

Dvoukvítek se obrátil. Cohen sestupoval po schodišti.

„Pamatuju si tě,“ řekl. „Víš něco o velkovezírování?“

„Ani co by se za nehet vešlo, pane císaři Cohene!“

„Výborně. Ten kšeft je tvůj. A dej se do toho. První, co chci, je hrnek čaje. Ten čaj musí bejt tak silnej, aby na něm plavala podkova. Tři cukry. A ať je tady do pěti minut, jo?“

„Šálek čaje za pět minut? “ řekl Dvoukvítek. „Ale to nestačí ani na docela krátký obřad!“

Cohen položil mužíčkovi ruku přátelsky kolem ramen.

„Tak teď máme nový obřad,“ řekl. „Je to takhle: ‚Čas na čaj, miláčku. Mlíko? Cukr? Koblihu? Chceš ještě jeden šálek?‘ A řekni eunuchům,“ dodal, „že císař je člověk, který co na srdci, to na jazyku a co řekne, to platí, a že s oblibou používá rčení ‚budou se koulet hlavy‘.“

Dvoukvítkovi spokojeně zablýskaly oči za popraskanými skly. Z neznámého důvodu se mu ta slova líbila.

Zdálo se, že žije v zajímavých časech.