Terry Pratchett - Zajímavé časy

Déšť se lil dolů tak rychle, že se kapky nahoře musely řadit do front.

Červená zem byla místy desítky metrů hluboká. Dávala dvě, někdy i tři úrody ročně. Byla bohatá. Byla plodná. A když byla vlhká, byla neobyčejně ulepená.

Voje, které přežily, se odpotácely z bojiště, rudé od hlavy k patě stejně jako terakotoví bojovníci. Když nepočítáme ty ušlapané, nezabili rudí válečníci mnoho lidí. Většinu práce za ně udělala Hrůza. Podstatně více mužů bylo zabito v krátkých meziarmádních šarvátkách a svými vlastními druhy při pokusech o útěk z bojiště [36] Pozn. autora: Jde o ránu, které se oficiálně říká „přátelské bodnutí“. Vzpomeňte si, kolik mužů v dějinách bylo za podobných situací zahubeno vlastní neboli „přátelskou palbou“. .

Terakotová armáda měla celé bojiště jen pro sebe. Její válečníci slavili vítězství podle svého. Mnoho jich chodilo v kruzích a brodilo se hustým lepkavým blátem, jako kdyby to byl jen špinavý vzduch. Další hlouček hloubil příkop, jehož okraje hustý déšť zase splachoval na dno. Skupinka se jich pokoušela vylézt na hradby, které tam nebyly. Několik dalších, zřejmě kvůli závadám zaviněným nedostatečnou údržbou v minulých staletích, vybuchlo v záplavě modravých jiskřiček. Žhavé úlomky, působící jako šrapnely, měly na svědomí největší počet obětí v řadách protivníka.

A po celou tu dobu padal hustý déšť, podobný vodní oponě. Nevypadal přirozeně. Bylo to, jako kdyby se moře rozhodlo, že dobude zpět zem za pomoci vzdušného výsadku.

Mrakoplaš zavřel oči. Zbroj byla pokryta červeným blátem. Už nerozeznával obrázky a to pro něj byla úleva, protože si byl jistý, že začíná věci plést. V brnění jste mohli vidět očima kteréhokoliv z terakotových válečníků, když jste ovšem věděli, co znamenají některé z těch podivnějších obrázků a stiskli jste políčka na rukavici v tom správném pořadí. To samozřejmě Mrakoplaš nevěděl, a i kdyby, ten, kdo kouzelné brnění vymyslel, nepředpokládal, že ho bude někdo používat v půlmetrové vrstvě bahna a ve svisle tekoucí řece. Tu a tam zasyčelo. Jedna z bot se začínala zahřívat.

A tak skvěle to začalo! Ale pak muselo zasáhnout to, o čem už přemýšlel jako o Mrakoplašově efektu. Jiný mág by pravděpodobně vypochodoval s vojáky do pole a nespadla by ani kapka deště a teď by kráčel v čele Rudé armády městem, lidé by jej zasypávali květy a říkali by: „Podívejte se, to je skutečně Velký mág, na mou duši!“

Jiný mág by asi nestiskl špatný obrázek a sochy by nezačaly kopat.

Uvědomil si, že se brodí vlastní sebelítostí. Jenže současně se brodil lepkavým rudým bahnem a pomalu klesal níž. Bylo zbytečné snažit se vytáhnout nohu — nešlo to a druhá noha se při tom jen ponořila hlouběji a ještě více se zahřála.

Nedaleko sjel do země blesk. Mrakoplaš zaslechl zasyčení, zahlédl oblak páry, cítil elektrické mravenčení a v ústech měl najednou chuť rozpáleného cínu.

Další blesk zasáhl válečníka pohybujícího se opodál. Jeho tělo vybuchlo a rozstříklo kolem ulepený černý dehet. Nohy ještě udělaly několik kroků a pak se zastavily.

Všude kolem Mrakoplaše se hnala voda, teď, když se rozvodnila řeka Vis, rudá a kalná. A bahno se ho snažilo polknout jako opilec svůj první doušek.

Na kalné vodě něco zavířilo. Podobalo se to útržku papíru.

Mrakoplaš zaváhal, pak se ale natáhl a neohrabaně to zachytil rukou v rukavici.

Byl to, přesně jak čekal, motýl.

„Tak ti moc děkuju,“ řekl mu Mrakoplaš trpce.

Mezi prsty mu protékala voda.

Napůl sevřel ruku, pak si ale zhluboka povzdechl a tak jemně, jak to jen šlo, pošoupl motýla na konec prstu. Jemná křídla zmokle visela.

Mrakoplaš zakryl motýla druhou rukou a několikrát na něj opatrně dýchl.

„Tak běž, odpal.“

Motýl se otočil. Jeho složené oči na okamžik zeleně zazářily a několikrát zkusmo mávl křídly.

Přestalo pršet.

Začalo sněžit, ale jen v malém okruhu kolem Mrakoplaše.

„Nejasně,“ zabručel Mrakoplaš. „Bodejť. Tak že dám moc děkovat.“

Slyšel, že život je jako ptáček, který vyletí z temnoty, proletí osvětlenou halou plnou lidí a na konci haly opět vyletí do nekonečné noci. V Mrakoplašově případě mu ptáček během letu stačil udělat něco ošklivého do jídla.

Přestalo sněžit. Z nebeské báně se s udivující rychlostí stáhla mračna a otevřela volné pole působnosti pálícímu slunci. Z bahna téměř okamžitě začala stoupat pára.

„Tady jsi! Všude jsme tě hledali!“

Mrakoplaš se pokusil otočit, ale ztvrdlé bahno mu znemožnilo jakýkoliv pohyb. Ozvalo se vlhké plesknutí, jako by někdo do bláta položil prkno.

„Sníh na hlavě? Teď, když svítí sluníčko? Hned jsem si řekl, to nemůže být nikdo jiný jenom on.“

Další prkno.

Z helmice se sesula závěj sněhu a spadla Mrakoplašovi za krk.

Další plesknutí, a další prkno dopadlo do bahniska vedle Mrakoplaše.

„To jsem já, Dvoukvítek. Jsi v pořádku, starý příteli?“

„Myslím, že mám jednu nohu udušenou ve vlastní šťávě, ale jinak jsem tak šťastný, jak to jenom jde.“

„Já dobře věděl, že nám ty hádanky nemůže dávat nikdo jiný než ty,“ pokračoval Dvoukvítek, uchopil mága pod rameny a začal ho tahat z bahna.

„Pochopili jste i první slovo? ‚Vítr‘?“ zaradoval se Mrakoplaš. „Bylo hrozně těžké to vyjádřit jen pomocí dálkového ovládání.“

„Ach ne, to z nás nikomu nedošlo,“ odpověděl Dvoukvítek, „ale když ta socha předváděla, ‚doprdeledoprdele, já určitě umřu‘, pochopil to každý hned napoprvé. To byl skvělý nápad. Hm. Zdá se, že jsi tady přischnul.“

„Myslím, že za to můžou ty magický boty.“

„A nemohl by sis je vyzout? Tohle bláto tvrdne na slunci jako — no, jako terakota. Pak sem může někdo skočit a vykopat je.“

Mrakoplaš se pokusil pohnout nohama. Cítil jakési subbahenní bublání a cítil, jak se mu nohy s tlumeným čvachtáním uvolňují z bot. Nakonec se po poměrně velké námaze vyškrábal na prkno.

„Mrzí mě to s těmi válečníky,“ zabručel. „Když jsem začal, vypadalo to hrozně jednoduše, jenže pak mě všechny ty obrázky popletly a já nevěděl, jak to udělat, aby. někteří z nich přestali dělat různé věci —“

„Ale vždyť to bylo slavné vítězství!“ zvolal Dvoukvítek.

„Vážně?“

„Pan Cohen byl zvolen císařem!“

„Ale tohle!“

„No, on nebyl tak docela zvolen, nikdo ho nevolil, on prostě přišel a řekl, že bude vládnout. A každý souhlasil, že je vtělením prvního císaře, a on říká, že jestli chceš být jeho Velkým mágem, že mu to nevadí.“

„Počkej, teď tomu nějak přestávám rozumět…“

„No, vedl jsi přece Rudou armádu, ne? Byl jsi to ty, kdo je oživil a dokázal pozvednout ve chvíli, kdy byla říše v největší nouzi?“

„Počkej, já bych to tak docela —“

„Takže císař tě chce odměnit. Není to krása?“

„Jak to myslíš, odměnit?“ zamračil se na něj Mrakoplaš s výrazem hlubokého podezření.

„Počkej, ne tak docela odměnit. On vlastně řekl…“ Dvoukvítkovi se rozostřil zrak, jak si pokoušel vzpomenout, „on řekl: ‚Běž, najdi Mrakoplaše a řekni mu, že je možná nýmand, ale není aspoň křivej, takže může bejt vrchním mágem císařství, nebo jak tomu bude chtít říkat, páč já těm cizozemskejm…‘ “ Dvoukvítek zvedl oči k nebi v úpěnlivém pokusu vzpomenout si přesně na Cohenova slova, „ ‚…dům pochybné pověsti… vůně borovic… fixlajvantům nevěřím ani přesnej čas.‘ “