Terry Pratchett - Zajímavé časy

„Vy hlupáci!“ zuřil lord Hong. „Je to jen obyčejný člověk! Podívejte se na něj! Vypadá tak mocně? Je to jen člověk, kterému se podařilo odhalit nějaký starý vynález! A my teď zjistíme, jak velký bude bez nohou a bez rukou!“

„Och,“ hlesl Mrakoplaš.

Lord Hong se k němu naklonil. Na tváři měl bláto a v očích mu divoce blýskalo. „Uvidíme, co ten tvůj barbarský vládce udělá pak. “ Ukázal na skupinku zamračených vojáků pokrytých bahnem. „Víš, že tihle napůl věří, že jsi Velký mág? To jsou ovšem jen takové pověry. V některých případech jsou velmi užitečné, jindy člověku zase zatraceně zkomplikují život. Ale když za chvíli vpochodujeme na náměstí a ukážeme jim, jak jsi skutečně veliký, myslím, že tomu tvému barbarovi moc času nezbude. Co je tohle?“

Stáhl Mrakoplašovi z rukou rukavice.

„Hračky,“ ušklíbl se. „Vyrobené předměty..Rudá armáda jsou stroje, stejně jako mlýn nebo čerpací stroj. V tom nejsou žádná kouzla.“

Lord Hong odhodil rukavice stranou a pokynul jednomu z vojáků.

„Takže teď vyrazíme na Císařské Náměstí,“ přikázal.

„Jak by se ti líbilo být guvernérem Brmbrmducu a všech těchhle okolních ostrovů?“ zeptal se Cohen, když se horda sklonila nad mapou císařství. „Máš rád pobřeží, Humoši?“

„So to?“

Dveře trůnního sálu se rozletěly. Dovnitř vběhl Dvoukvítek následovaný Jednou velkou řekou.

„Lord Hong dostal Mrakoplaše. A chystá se ho zabít!“

Cohen zvedl hlavu.

„Může se z toho vyčarovat, ne?“

„Nemůže! Už nemá Rudou armádu! On ho vážně zabije! Musíme něco udělat!“

„No, ale víš přece, jak je to s mágy,“ bránil se Podrs. „I ták je jich příliš mnoho —“

„Ne,“ Cohen zvedl ze země meč a povzdechl si.

„Pojďte,“ zavelel.

„Ale Cohene —“

„Řekl jsem jdeme. Nejsme jako Hong. Mrakoplaš je sice tak trochu kříženec mezi lasičkou a tchořem, ale je to náš tchoř. Tak jdete, nebo ne?“

Lord Hong a jeho skupina vojáků došli téměř k úpatí širokého schodiště vedoucího k paláci, když se nahoře objevila horda. Sevřel se kolem nich dav a vojáci měli co dělat, aby jej udrželi v uctivé vzdálenosti.

Lord Hong držel pevně Mrakoplaše a na hrdlo mu tiskl nůž.

„Ah, císař,“ řekl ankh-morporštinou, „tak se znovu setkáváme. Šach, řekl bych.“

„Co to znamená?“ zašeptal Cohen.

„Myslí si, že tě zahnal do kouta,“ vysvětloval pan Čabajka.

„Jak ví, že mága prostě nenechám zemřít?“

„Obávám se, že vychází z psychologie jedince.“

„To ale nedává žádný smysl!“ vykřikl Cohen. „Když ho zabiješ, budeš sám během několika vteřin mrtev. O to se postarám osobně.“

„Ale samozřejmě, že nikoliv,“ odpověděl mu lord Hong. „Až bude tvůj… Velký mág… mrtev, až lidé uvidí, jak snadno zemřel… myslíš, že pak zůstaneš císařem dlouho? Zvítězil jsi lstí!“

„Jaké jsou tvé podmínky?“ zeptal se pan Čabajka.

„Žádné nemám. Nemůžete mně dát nic, co bych si nemohl vzít sám.“ Lord Hong vytrhl Mrakoplašův klobouk z rukou jednoho svého vojáka a narazil ho nešťastnému mágovi na hlavu.

„Tohle je tvoje,“ zasyčel. „,Mák‘, pch! Neumíš ani pořádně psát. No tak, máku, to nic neřekneš?“

„Oh, ne!“

Lord Hong se usmál. „No, to už je lepší,“ řekl.

„Oh, neeee!“

„Výborně.“

„Ááááááá!“

Lord Hong zamrkal. Zdálo se, že se postava před ním natáhla do dvojnásobné výšky a pak se zmenšila tak, že se jí špičky střevíců objevily pod bradou.

Vzápětí se slabým zahřměním zmizela.

Náměstí náhle ztichlo a bylo slyšet jen zvuk několika tisíc lidí, kteří právě nad něčím nesmírně užasli.

Lord Hong máchl nejistě rukou ve vzduchu před sebou.

„Lorde Hongu?“

Otočil se. Za ním stál malý mužík, špinavý a potřísněný blátem. Na nose měl brýle, jejichž jedno sklo bylo prasklé.

Lord Hong se na něj skoro nepodíval. Znovu zatápal rukou ve vzduchu, jako by nevěřil vlastním smyslům.

„Promiňte, lorde Hongu,“ prohlásil ten podivný človíček, „ale vzpomínáte si na Běs Pelargic? Asi tak před šesti lety? Myslím, že jste se tenkrát dostal do sporu s lordem Tangem. Došlo k několika potyčkám. Pár zničených ulic. Nic důležitého.“

Lord Hong zamrkal.

„Jak se mě vůbec odvažuješ oslovit!“

„Na tom nezáleží,“ odpověděl Dvoukvítek. „Ptám se jenom proto, že bych byl rád, kdybyste si na to vzpomněl. Mě to tenkrát velmi… rozzlobilo. Ehm. Chci s vámi bojovat.“

„Ty chceš bojovat se mnou? Víš, s kým máš tu čest? Máš vůbec nějakou představu o tom, s kým mluvíš?“

„Hm. Ano. Dobře to vím.“

Lord Hong se konečně alespoň trochu soustředil. Dnešek nebyl dobrý den.

„Ty hloupý, omezený pidimužíku! Vždyť ani nemáš meč!“

„Ohéé! Čtyřoký!“

Dvoukvítek i Hong se otočili po hlase. Cohen hodil svůj meč. Dvoukvítek ho neohrabaně chytil a váha zbraně ho téměř srazila k zemi.

„Proč jsi to udělal?“ zeptal se pan Čabajka.

„Chlap touží po tom bejt hrdinou. Podle mě je to v pořádku,“ odpověděl Cohen.

„Vždyť ho rozseká na kusy!“

„Jo. To je možný. To by se mohlo klidně stát. Mohlo,“ připustil Cohen. „Ale to už není moje věc.“

„Tati!“

Lotosový květ chytila Dvoukvítka za ruku.

„On tě zabije! Pojď pryč!“

„Ne!“

Půvabný motýl chytila otce za druhou ruku.

„Ničemu tím nepomůžeš,“ přemlouvala ho. „Pojď. Jistě se nám naskytne nějaký lepší čas a —“

„Zabil tvou matku,“ odpověděl Dvoukvítek neústupně.

„To udělali jeho vojáci.“

„O to je to horší. Ani o tom nevěděl. Prosím, běžte. Obě.“

„Podívej, tati —“

„Jestliže obě okamžitě neuděláte, o co vás prosím, budu se moc zlobit.“

Lord Hong vytáhl svůj dlouhý meč. Čepel se zaleskla.

„A víš ty vůbec něco o boji, úředníku? “

„Ne, vlastně ne,“ zavrtěl Dvoukvítek hlavou. „Ale důležité je, že už by se ti konečně někdo měl postavit. Ať se s ním pak stane cokoliv.“

Horda všechno pozorovala s vrcholným zájmem. Barbaři byli sice tvrdí a zocelení, ale měli slabost pro nesmyslnou odvahu.

„Ano,“ pravil lord Hong a rozhlédl se po mlčícím davu. „Ať každý vidí, co se pak stane.“

Pozvedl meč.

Vzduch zapraskal.

Přímo před lorda Honga dopadl na dláždění Štěkající pes.

Byl rozpálený. Doutnák dohoříval.

Ozvalo se krátké zasyčení.

Pak svět zmizel v oblaku bílého dýmu.

Po nějaké chvíli se Dvoukvítek zvedl. Zdálo se, že je první, kdo se odvážil postavit, ti, kdo neleželi, uprchlí z náměstí.

Po lordu Hongovi zbyla jediná bota, z níž se kouřilo. Ale vzhůru po schodišti za ní pokračovala kouřová stopa.

Dvoukvítek, který se mírně potácel, se po ní vydal.

Křeslo leželo na boku a jedno kolo se ještě otáčelo.

Nahlédl pod ně.

„Jste v pořádku, pane Humoši?“

„So to?“

„Výborně.“

Zbytek hordy se v půlkruhu krčil na vrcholu schodiště. Kolem se vznášel kouř. Koule ze Štěkajícího psa na své cestě zapálila část paláce.

„Slyšíš mě, Profi?“ říkal Cohen.

„To víš, že tě neslyší! Jak tě může slyšet, když takhle vypadá?“ odpověděl mu Bleskový Podrs.