Terry Pratchett - Zajímavé časy

Mrakoplaš se podíval na jednu z rukavic. Opatrně se dotkl obrázku bojujícího vojáka. Zvuk několika tisíc současně tasených mečů zněl, jako když obří ruce trhají silný plát oceli. Několik tisíc hrotů mířilo přímo na Mrakoplašovu hruď.

Ustoupil o krok. I armáda o krok ustoupila.

Byl na nějakém podivném místě s tisíci umělými vojáky ozbrojenými meči. Skutečnost, že je, jak se zdálo, ovládal, mu na klidu nijak nepřidala. Prakticky vzato, celý život kontroloval Mrakoplaš sám sebe, a podívejte se, co všechno se mu stalo.

Znovu se podíval na malé obrázky. Jeden z nich ukazoval válečníka se dvěma hlavami. Když se ho dotkl, armáda svižně udělala čelem vzad.

Horda pozorovala rozruch mezi vojsky lorda Honga. Muži přenášeli do prvních řad jakési neznámé předměty.

„Mně se nezdá, že by vypadali jako lučištníci,“ zabručel Cucák Vilda.

„Tyhle věci, to jsou Štěkající psi,“ řekl Cohen. „Mělo mě to napadnout hned. Jsou jako sud plnej prskavek a rachejtlí, a když se to vzadu všechno zapálí, vyletí z ty věci na předním konci těžká koule.“

„Proč?“

„No, a ty by ses snad v ty rouře zdržoval, kdyby ti někdo za prdelí zapálil raketu?“

„Hele, Profi, voň řek prdel,“ žaloval Podrs. „Teda na mým papíře, co mám, se píše, že nesmíme říkat —“

„Máme přece štíty, ne?“ navrhoval pan Čabajka. „Jsem si jistý, že kdybychom se drželi těsně u sebe a zvedli si štíty nad hlavy, neudělá nám to víc, než kdyby pršelo.“

„Ta koule má alespoň třicet cenťáků v průměru a je dočervena rozpálená.“

„Takže štíty ne?“

„Ne,“ zavrtěl Cohen hlavou. „Podrsi, ty povezeš Humoše —“

„Nestačíme urazit ani padesát metrů, Čingisi,“ upozornil ho Caleb.

„Lepší padesát metrů po svejch hned, než dva tři metry s koulí za minutu, ne?“ řekl Cohen.

„Výborně,“ zajásal pan Čabajka.

„So to?“

Lord Hong pozoroval hordu ostřížím zrakem. Viděl, jak muži zavěsili štíty na kolečkové křeslo a vytvořili tak provizorní ochrannou hradbu, a všiml si, že se kolečka začala otáčet. Pozvedl meč. „Pal!“

„Ještě utěsňujeme střely, ó pane!“

„Řekl jsem pal! “

„Musíme Psy připravit, ó pane!“ Bombovrzi horečně pracovali, poháněni ani ne tak hrůzou z lorda Honga, jako z útočící hordy.

Vlasy páně Čabajkovy vlály ve větru. Poklusával prachem, mával mečem a ječel z plna hrdla. Ještě nikdy v životě nebyl tak šťastný. Takže tohle bylo to tajemství, které se ukrývalo v srdci toho všeho: podívat se smrti přímo do tváře a vyrazit k útoku… Všechno bylo díky tomu najednou tak jednoduché!

Lord Hong si strhl helmici a udeřil s ní o zem. „Palte, vy mizerní venkovani! Vy zahnojenci! Hanbo říše! Proč vždycky všechno musím říkat dvakrát! Dejte mi tu pochodeň!“

Odstrčil nejbližšího bombovrha, přikrčil se za Štěkajícího psa, pohnul s ním tak, že hlaveň mířila přímo na Cohena, a pozvedl pochodeň —

Země se zachvěla. Pes se zvedl na zadní kola a převrátil se na bok.

Ze země se zvedla velká rudá hlava, na jejíž tváři lpěl tajemný úsměv.

Mezi vojáky, kteří zjistili, že se jim začala pohybovat zem pod nohama, se rozlehly výkřiky. Muži se pokoušeli prchat po povrchu, který se změnil v pohyblivou sypkou hmotu, a mizeli v oblacích prachu. Zem se propadla.

Pak se ale znovu zvedla, jak se vyděšení vojáci snažili vylézt jeden druhému na ramena a uprchnout, protože uprostřed celého toho zmatku se zvedal obrovský kus země, který měl zhruba lidskou podobu.

Horda se pomalu zastavila. „Co je to? Trollové?“ ozval se Cohen. Už bylo vidět deset takových postav, které čile hrabaly rukama vzduch.

Pak se postavy zastavily a jedna z nich začala otáčet usměvavý obličej sem a zase tam.

Seržantovi se jen s největším úsilím a se strašlivým křikem podařilo sehnat do řady několik lučištníků, protože jejich šípy se na terakotových pancířích lámaly jako sirky, aniž přinesly jakýkoliv efekt.

Za prvními postavami se ze země vynořovali další rudí bojovníci. Občas do sebe postavy narážely s dutým zvukem puklých květináčů. Pak jako jediný muž — nebo troll nebo démon — tasili bojovníci své meče, otočili se a vykročili k armádě lorda Honga.

Několik vojáků se jim postavilo prostě jen proto, že za zády měli příliš hustý dav, než aby se jim podařilo utéci. Zemřeli.

Rudí gardisté nebyli nijak zvláštními bojovníky. Jejich pohyby byly velmi strojové a všichni najednou prováděli tentýž bod, sek nebo kryt bez ohledu na to, co právě dělá jejich protivník. Ale jednoduše řečeno, nedali se zastavit. Když protivník unikl jejich úderům, ale nestačil včas uskočit z cesty, byl prostě rozšlápnut. A podle toho, jak věci vypadaly, byli vojáci Rudé armády neobyčejně těžcí.

A způsob, jakým se ty věci usmívaly, ať dělaly cokoliv, všeobecnou hrůzu ještě zvyšoval.

„No prosím, to si dám říct,“ zabručel spokojeně Cohen a vytáhl tabák a papírky.

„V životě jsem neviděl trolly takhle bojovat,“ řekl Podrs. Řada za řadou vystupovali ze země rudí válečníci a se šťastným úsměvem bodali a sekali do vzduchu.

První linie hliněných bojovníků postupovala kupředu v záplavě prachu a zoufalých výkřiků. Pro velkou armádu je obtížné provést jakýkoliv manévr rychle a oddíly, které se pokoušely dostat dopředu, aby zjistily, co se děje, zjišťovaly, že stojí v cestě prchajícím jedincům hledajícím místo, kde by se mohli ukrýt a změnit se v civilní obyvatelstvo. Gongy duněly a velitelé se pokoušeli vykřikovat rozkazy, jenže nikdo nevěděl, co dunění gongů znamená a jestli mají být rozkazy uposlechnuty, protože na jejich provedení nebylo dost času.

Cohen si dobalil cigaretu a rozškrtnul si sirku o strniště na bradě.

„Výborně,“ obrátil se ke svým druhům. „Tak teď musíme dostat toho mizernýho Honga.“

Oblaka na nebi už zdaleka nebyla tak hrozivá. Blesků ubylo. Ale nebe bylo stále ještě zataženo hustými, nazelenale černými mračny, těžkými deštěm.

„Ale to je opravdu úžasné! “ řekl pan Čabajka.

Na zem dopadly první kapky a zanechaly v prachu hluboké krátery.

„Jasně, to máš pravdu,“ přikývl Cohen.

„To je naprosto neslýchaný úkaz! Bojovníci, kteří se vynoří ze země!“

Dolíky v prachu se začaly spojovat. Zdálo se, že i kapky se začínají spojovat. Počínající déšť se změnil v prudký liják.

„No nevím,“ zabručel Cohen a se zájmem pozoroval oddíl vojáků, který prchal kolem. „Nikdy v životě jsem tady nebyl. Možná že se to tady stává často.“

„Já tím jen myslel, že je to jako v té pověsti o mágovi, který zasel dračí zuby a ze země vystoupili strašliví válčící kostlivci!“

„Tak tomuhle já nevěřím,“ přerušil ho Caleb, jak pomalu klusali za Cohenem.

„Proč ne?“

„Když naseješ dračí zuby, měli by ti vyrůst draci. Žádný kostry. Co bylo napsaný v návodu na balíčku?“

„Já nevím! V té pověsti nebylo nic o tom, že by se dračí zuby dodávaly v balíčcích!“

„Na tom balíčku mělo bejt napsaný ‚tehdy a tehdy vzejdou takoví a takoví draci‘.“

„Pověstem nemůžeš věřit,“ řekl Cohen. „Já to vím nejlíp. Výborně… támhle je…“ dodal a ukázal na vzdáleného jezdce.

Na celé pláni teď panoval zmatek. Rudí válečníci byli jen začátek. Aliance pěti náčelníků byla velmi křehká. Bojovníků hordy si nikdo nevšímal. Neměli ani pestrobarevné zástavy, ani nebušili do gongů. Nebyli to tradiční nepřátelé. A kromě toho se zem rychle změnila v bahnisko a bahno stříkalo na všechny strany a od nohou k pasu měli všichni stejnou barvu a hranice zabarvení neustále stoupala.