Terry Pratchett - Pravda

Dokončenou zprávu vložil do krabice „hotovo“ a podíval se na lis.

Stroj byl černý, velký a složitý. Neměl oči, neměl obličej, nebyl živý, ale přesto Mikulášův pohled opětoval. Ten si pomyslel: My nepotřebujeme staré obětní kameny. V tom se lord Vetinari mýlil. Pak zvedl ruku a sáhl si na čelo. Jizva už se mu dávno ztratila.

Ty sis mě označkoval. Dobrá. Ale já jsem chytřejší než ty.

„Jdeme,“ řekl.

Sacharóza zvedla hlavu od práce. „Cože?“

„Jdeme. Ven. Hned. Na procházku, na čaj nebo na nákupy,“ řekl Mikuláš. „Zmizme odsud. Nehádej se, prosím. Vezmi si kabát. Hned. Dřív než si to uvědomí. Dřív než si najde způsob, jak nám v tom zabránit.“

„O čem to mluvíš?“

Stáhl její kabát z věšáku a chytil ji za ruku. „Na vysvětlování teď není čas!“

Dovolila mu, aby ji vytáhl na ulici, a teprve tam se Mikuláš zhluboka nadechl a uvolnil se.

„A mohl bys mi teď už konečně říct, o co se tady jedná?“ řekla Sacharóza. „Jak víš, mám tam hromadu práce.“

„Já vím. Pojď, jdeme. Pravděpodobně ještě nejsme dost daleko. V Jilmové ulici prý otevřeli novou těstovinovou restauraci. Všichni říkají, že je skvělá. Co ty na to?“

„Ale v redakci je všechna ta práce, kterou je třeba udělat!“

„Vážně? Ale ta tam zítra bude taky, nemyslíš?“

Zaváhala. „No dobře, hodina nebo dvě nám snad chybět nebudou,“ připustila.

„Výborně, tak pojďme.“

Dorazili do místa, kde se napojuje ulice U Melasového dolu na Jilmovou, když je to dohonilo.

Kus dál na ulici se ozvaly výkřiky. Mikuláš otočil hlavu na jednu stranu a zahlédl těžký pivovarský vůz, jehož koně se vymkli kontrole. Viděl, jak lidé uskakují a prchají z cesty. Viděl, jak podkovy o velikostí polévkových talířů rozhazují na všechny strany bláto a ledovou tříšť. Viděl, jak se koním leskne mosaz na postrojích, pot na srsti a bělá pára u nozder…

Pak se podíval na druhou stranu. Tam spatřil stařenku, která se o dvou holích belhala na protější stranu ulice a o pádící smrti neměla ani nejmenší tušení. Viděl šátek a pod ním bílé vlasy…

Najednou se kolem něj něco mihlo. Muž udělal ve vzduchu přemet, dopadl do kotoulu ve středu cesty, překulil se jediným pohybem na nohy, chytil stařenu a uskočil…

Neovladatelný vůz proletěl kolem a nechával za sebou prstence páry a oblaka rozstříknuté ledové břečky. Splašené spřežení se rozhodlo na další křižovatce zahnout. Vůz to odmítl. Spleť podkov a koní, kol, sněhu a výkřiků se valila dál, cestou vyrazila několik výkladních skříní a pak se zastavila, když vůz narazil do kamenného pilíře a odmítl se dál pohnout.

Poslušen zákonů fyziky a zákonitosti podobných příběhů, se ovšem nezastavil jeho náklad. Sudy přetrhly provazy, kterými byly přivázány, s duněním napadaly na ulici a valily se dál. Několik se jich rozbilo a naplnilo pěnou příkop u silnice. Další, které skřípěly a duněly a narážely jeden do druhého, se stávaly centrem pozornosti každého poctivého občana, jenž před sebou viděl pětihektolitrový sud piva, který najednou nikomu nepatřil a valil se o své vůli do neznáma.

Mikuláš se Sacharózou se na sebe podívali.

„Dobrá — já se rozhlédnu kolem a ty utíkej pro Ottu!“

To řekli oba současně a pak se zaraženě podívali jeden na druhého.

„Dobrá, dobrá,“ řekl Mikuláš. „Najdi nějaké dítě, dej mu šesťák, aby skočilo pro Ottu, já si pohovořím s tím statečným policistou,který zachránil stařenku v poslední vteřině,a ty si zapiš něco o ohlušujícím dunění,jasné?“

„Jdu hledat to dítě,“ přikývla Sacharóza a vytáhla si zápisník, „ale ty si udělej poznámky o dni pivní zkázya já si půjdu promluvit s bělovlasou matičkou.Co lidi zajímá, správně?“

„Výborně!“ souhlasil Mikuláš. „Ten zachránce, to byl kapitán Karotka. Ať Otto nezapomene udělat obrázek a zjistí jeho věk!“

„Samozřejmě“

Mikuláš zamířil směrem k zástupu, který se tísnil kolem rozbitého vozu. Mnoho lidí se ovšem již stačilo vzdálit při pronásledování sudů a občasný výkřik oznamoval, že žízniví lidé si málokdy uvědomují, jak těžké je zastavit pět hektolitrů piva v těžkém dubovém sudu, když se jednou dají do pohybu.

Poctivě si zaznamenal jméno, které bylo na boku vozu. Několik mužů pomáhalo koním na nohy, ale bylo vidět, že z nákladu piva už toho moc nezbývá. Zdálo se, že jsou to muži, kteří chtějí pomoci ztraceným koním, odvést je domů a zařídit, aby se měli lépe. Jestliže tato snaha zahrnovala přebarvení koňské srsti, hřívy a ocasů a přísahy, že toho koníčka vlastní už dva roky, byli to ti dobří lidé ochotni pro blaho zvířat podstoupit.

Mikuláš přistoupil k muži stojícímu na chodníku, který se očividně nechystal k žádné činnosti.

„Promiň—“ začal. Občanovy oči už mezitím odhalily zápisník v jeho ruce.

„Celý sem to viděl,“ řekl občan.

„Vážně?“

„Byla to straš-li-vá scéna,“ řekl muž tak pomalu, aby Mikuláš stačil psát. „Ten muž z hlídky se ovšem ne-oh-rože-ně vrhl do boje se smrtí, aby zachrá-nil tu stařenu, a zaslou-ží si vyzna-me-ná-ní.“

„Opravdu?“ udržoval Mikuláš řeč a rychle si dělal poznámky. „A vy jste —“

„Samuel Alabastr (43), kameník z ulice Koňské běhavky,“ diktoval pomalu muž.

„Já to taky viděla,“ řekla žena, která stála vedle, naléhavým tónem. „Paní Pěnuše Burčáková, blondýna, matka tří dětí, bydliště Dolyiny sestry. Byla to scéna naprosté zkázy.“

Mikuláš to riskl a vrhl pohled na konec své tužky. Připadala mu jako magická hůlka.

„A kde je ikonograf?“ řekla paní Burčáková a nedočkavě se rozhlížela.

„Ehm… zatím ještě nedorazil,“ sdělil jí Mikuláš.

„Och.“ Žena vypadala zklamaně. „To byla ale ostuda, s tou ubohou ženou a tím hadem, že? Předpokládám, že jel udělat její obrázek.“

„Hm… já doufám, že ne,“ odpověděl Mikuláš.

Bylo to dlouhé odpoledne. Jeden sud vletěl do holičství a vybuchl. Objevilo se několik mužů z pivovaru, kteří se poprali s několika novými vlastníky sudů. Ti na ně totiž uplatňovali právo nálezců. Jeden podnikavý muž narazil sud přímo u cesty a otevřel si dočasnou hospodu. Pak dorazil na místo Otto. Udělal obrázek pivních zachránců. Udělal obrázek boje o pivo. Udělal obrázek mužů hlídky, kteří dorazili na místo události a zatkli každého, kdo se ještě držel na nohou. Udělal obrázek bělovlasé stařenky, pyšného kapitána Karotky a v celkovém rozrušení i kusu svého palce.

Byla to výborná historka. A Mikuláš, který seděl za svým stolem v Kometě, jí už měl skoro polovinu napsanou, když si vzpomněl.

Viděl, jak to začíná. A okamžitě sáhl pro svůj zápisník. To byla věc, která mu dělala starosti. Řekl to Sacharóze.

„Tak?“ zněla odpověď z její strany stolu. „Kolik es se píše ve slově nasávali?“

„Jedno,“ odpověděl Mikuláš. „Víš, co tím chci říct, nechtěl jsem nic dělat. A v té chvíli jsem si pomyslel: tohle je příběh a já ho musím vyprávět.“

„Jasně,“ přikývla Sacharóza, stále ještě skloněná nad svou prací. „Někdo nás k tomu nutí násilím.“

„Ale to není žádná —“

„Podívej se na to takhle,“ řekla Sacharóza a vzala si nový arch papíru. „Někteří lidé jsou hrdiny. Jiní si ovšem dělají poznámky.“