Terry Pratchett - Pravda

„Vždycky žasnu nad tím, jak vám ty novinky, jež chcete uveřejnit, přesně vyplní místo, které máte k dispozici,“ pokračoval lord Vetinari a pozoroval, jak se plní stránka, na níž pracoval Bodoni. „Nikde žádná prázdná místa. A každý den se stane něco tak důležitého, že máte co dát s hodně velkým nadpisem nahoru na titulní stránku. Zvláštní… pardón, ale ve slově ‚zapomnětlivý‘ po ‚m‘ následuje ‚n‘…“

Bodoni zvedl hlavu. Hůlka lorda Vetinariho zasvištěla vzduchem a její dolní okovaný konec se pak zastavil těsně nad jedním místem uprostřed hustě řádkovaného sloupce. Trpaslík se naklonil nad text, přikývl a chopil se jakéhosi malého špičatého nástroje.

Má to před sebou vzhůru nohama a text jde odspoda nahoru, pomyslel si Mikuláš. To slovo je uprostřed sloupce. A on si toho okamžitě všiml.

„Věci, které jsou vzhůru nohama, někdy člověk snáz pochopí, když jsou k tomu ještě i obráceně,“ řekl lord Vetinari a poklepával si nepřítomně na bradu stříbrnou hlavičkou své hole. „V životě stejně jako v politice.“

„Co jste udělal s Karlem?“ zajímal se Mikuláš.

Pohled, který k němu lord Vetinari obrátil, neobsahoval opravdu nic jiného než nevinné překvapení. „Co bych s ním měl dělat? Nic. Měl jsem s ním něco udělat?“

„Nedal jste ho uvěznit do nějakých vlhkých katakomb?“ začala podezřívavě Sacharóza. „Nedal jste mu hlavu zakovat do železné masky, pod níž by nebylo vidět, jak vypadá, a nepřikázal jste, aby mu jídlo nosil jen hluchoněmý žalářník?“

„Hm… tedy… ne, nic z toho jsem neudělal,“ odpověděl lord Vetinari a obdařil Sacharózu úsměvem. „I když nepochybuji o tom, že by z toho byl skvělý příběh. Ne, pokud jsem to pochopil, přihlásil se do Cechu herců a dramatických umělců, i když věřím, že je tady několik lidí, kteří by pro něj dali přednost vlhkým katakombám a železné masce. Ale i přesto bych řekl, že má ten člověk před sebou velmi příjemnou kariéru. Dětské slavnosti a tak podobně.“

„Cože? To jako… za… jako za vás? “

„Jistě. Velmi komické.“

„Třeba by se pro něj taky našlo nějaké kratší zaměstnání ve chvílích, kdy vás bude čekat nějaká nudná povinnost nebo kdybyste měl sedět malíři modelem a podobně, že?“ nadhodil Mikuláš.

„Hmm?“ obrátil se k němu Vetinari. Mikuláš si vždycky myslel, že Elániův výraz je lhostejně prázdný, ale v porovnání s tím, jak se tvářil lord Vetinari, když chtěl vypadat lhostejně, byla Elániova tvář jeden široký a vřelý úsměv. „Máte nějaké další otázky, pane ze Slova?“

„Budu jich mít ještě spoustu,“ odpověděl Mikuláš, který se sebral. „ Kometa bude věnovat neobyčejnou pozornost veřejným občanským záležitostem.“

„Jak chvalitebné,“ přikývl Patricij. „Jestli se spojíte tady s Važuzlem, jsem si jist, že najdeme chvilku, kdy bych vám mohl poskytnout rozhovor.“

Správný Slovo na správném místě, pomyslel si Mikuláš. To vědomí sice mohlo být nepříjemné, ale bylo rozhodně pravdivé. Jeho předci byli vždycky v čele těch, kdo šli do nějaké půtky, šarvátky či boje. V každém obléhání, pasti, v každém výpadu proti opevněnému nepříteli cválal v čele vojáků nějaký člen rodu ze Slova vstříc smrti nebo slávě a někdy oběma současně. Žádný nepřítel nebyl dost silný, žádné zranění dost hluboké, žádný meč příliš těžký pro někoho ze Slova. A žádný hrob příliš hluboký. Zatímco jeho instinkty zápasily s jeho ja-zykem, cítil za sebou všechny předky, kteří ho postrkovali do boje. Vetinari si s ním očividně hrál. No dobrá, tak ať alespoň padneme pro něco, co za to stoji… Kupředu ke smrti, slávě či obojímu!

„Jsem si jist, můj pane, že kdykoliv si budete přát poskytnout rozhovor, bude Kometa připravena s vámi rozmlouvat,“ řekl, „pokud nám to místo dovolí.“

Neuvědomil si, v jak hlučném se nachází prostředí, dokud všechny zvuky náhle neutichly. Važuzel zavřel oči. Sacharóza upírala nehybný pohled přímo kupředu. Trpaslíci ztuhli jako sochy.

Nakonec ticho přerušil lord Vetinari.

„ Kometa? To máte na mysli sebe a tady tu mladou dámu?“ řekl a pozvedl obočí. „Aha, už chápu. To je jako Veřejnost. No, pokud bych mohl Kometě být něčím ze svých chabých sil nápomocen —“

„Nedáme se ani podplatit,“ odpověděl Mikuláš. Věděl, že kličkuje mezi zaostřenými kůly, ale to ať ho raději vezme čert, než aby se k němu někdo choval blahosklonně.

„Podplácení?“ Patricij pozvedl obočí. „Drahý pane, když jsem viděl, co všechno dokážete udělat pro nic za nic, měl bych strach vám vtisknout do ruky byť jediný penny. Ne, nemám nic, co bych vám mohl nabídnout, kromě svých díků, které jsou pochopitelně proslulé tím, že jsou velmi prchavé povahy. Aha, teď mě napadla jedna maličkost. V sobotu pořádám takovou malou večeři. Pár cechovních představených, nějaký ten velvyslanec… Bude to jistě nuda, ale možná byste měli, tedy vy a ta mladá odvážná dáma… ach, pardon, omlouvám se, myslel jsem samozřejmě Kometu… chuť se zúčastnit?“

„Já nev—“ začal Mikuláš, ale uprostřed slova se zarazil. Něco takového dokáže jen hrana podrážky, která vám pod stolem hobluje holeň.

„ Kometě bude potěšením,“ rozzářila se Sacharóza.

„Skvělé. V tom případě —“

„Abych se přiznal, je tady jedna maličkost, o niž bych vás chtěl požádat,“ řekl Mikuláš.

Vetinari se usmál. „Jistě. Pokud bych cokoliv mohl pro Kom—“

„Zúčastníte se tuhle sobotu svatby dcery Jindřicha Krále?“

K jeho tajnému potěšení byl pohled lorda Vetinariho opět zcela prázdný, ale tentokrát proto, že Patricij ve své paměti nenašel osobu, kterou by jej vyplnil. Okamžitě se k němu naklonil Važuzel a zaznělo několik šeptaných slov.

„Ten?“ pozvedl obočí Patricij. „Jindřich Král. Ano. Dokonalé ztělesnění ducha, který z našeho města udělal to, čím je. Neříkal jsem to vždycky, Važuzle?“

„Samozřejmě, pane.“

„Jistě, že se tam zajdu podívat. Předpokládám, že tam bude celá řada známých občanů a předních osobností cechů, že?“

Otázka se vznášela ve vzduchu tiše a nenápadně, ale neodbytně.

„Tolik, kolik jen bude možné,“ odpověděl Mikuláš.

„Nádherné kočáry, čelenky, velkolepé róby?“ promluvil Vetinari k hlavici své hůlky.

„Spousta.“

„Ano, jsem si jistý, že to bude velmi vznešená svatba, na níž bude na co se dívat,“ řekl lord Vetinari a Mikuláš věděl, že Jindřich Král povede svou dceru zástupem, v němž bude mnohem víc šlechty a vznešených osobností, než by dokázal spočítat, a je třeba říci, že zatímco v životě Jindřicha Krále nebylo mnoho místa pro písmena, počítat uměl dokonale. A paní Králová? Ta dostane hysterický záchvat štěstí z čiročirého pasivního snobismu.

„Na oplátku chci zase požádat já vás,“ podíval se na Mikuláše Patricij, „abyste nedráždil velitele Elánia.“ Pak si slabě odkašlal. „Alespoň ne víc, než je nutné.“

„Jsem si jistý, že dokážeme táhnout za jeden provaz.“

Lord Vetinari pozvedl obočí. „Okamžik, já doufám, že ne. Táhnout za jeden provaz, to bývá většinou cílem despotismu a tyranie. Svobodní lidé většinou táhnou každý jinam.“ Usmál se. „To je jediný způsob, jak dosáhnout nějakého pokroku. To, a samozřejmě držet krok s dobou. Přeji vám hezký den.“