Terry Pratchett - Pravda

„Říkají, že má nějakou přítelkyni, dámu, která je vysoce postavená, moc důležitá osoba v Überwaldu,“ odpovídal pan Větroměj. „A byl bych vám vděčný, kdybyste mě pustil.“

„A to je všechno? A co je na tom tak hrozného? Je to spřátelená země!“

„No ano, ale říkají —“

Mikuláš ho pustil. Větroměj se zřítil zpět do svého křesla, ale Mikuláš zůstal stát a těžce dýchal.

„To já napsal ten článek do Komety!“ vyštěkl. „A to, co v něm je, je to, co říkám já! Já osobně! Protože já sám jsem ty věci vypátral a ověřil a lidé, kteří říkají samé -aně, se mě pokusili zabít! Já nejsem ten chlápek, který je bratrem toho chlapa, kterého jste potkali v hospodě! A tohle si laskavě pamatujte, než na mě zase začnete zkoušet ty svoje pitomosti typu ‚to přece každý ví‘! A během hodiny mám být v paláci, kde se mám sejít s velitelem Elániem a s tím, kdo je právě Patricijem, a k tomu ještě se spoustou dalších lidí, abychom celou tuhle věc dořešili! Nebude to nic příjemného, ale já to udělat musím, protože chci, abyste se dozvěděli věci, které jsou důležité! Omlouvám se za tu čajovou konvici, paní Arkánová, ale určitě se dá opravit.“

V následujícím tichu zvedl pan Náchylka noviny a řekl: „Tohle píšete vy? “

„Ano!“

„Já… ehm… myslel jsem, že na to mají speciální lidi…“

Všechny hlavy se obrátily k Mikulášovi.

„Neexistují žádní oni. Dělám to jen já a jedna mladá dáma. To všechno píšeme my dva!“

Všechny hlavy se obrátily k panu Náchylkovi.

„Ale… kdo vám říká, co tam dát máte a co ne?“

Všechny hlavy se znovu obrátily k Mikulášovi.

„My… prostě se rozhodneme.“

„Hm… a je to pravda o těch velkých stříbrných talířích, co unášejí lidi?“

„Ne!“

K Mikulášovu úžasu se pan Kolář přihlásil jako ve škole.

„Ano, pane Koláři?“

„Měl bych jednu velmi důležitou otázku, pane ze Slova. Když tak znáte všechny tyhle věci, tak bych se chtěl zeptat…“

„Ano?“

„Nemáte náhodou adresu toho chlapíka, co pěstuje tu le-grační zeleninu?“

Mikuláš a Otto dorazili do paláce pět minut před desátou. Kolem brány se mačkal malý dav.

Velitel Elánius stál na nádvoří a hovořil s Kosopádem a s několika představenými cechů. Když uviděl Mikuláše, nevesele se usmál.

„Jdete dost pozdě, pane ze Slova,“ řekl.

„Jdu ještě brzo!“

„Tím jsem chtěl říct, že se zatím odehrály různé věci.“

Pan Kosopád si odkašlal. „Pan Skřuska zaslal vzkaz,“ řekl. „Zdá se, že onemocněl.“

Mikuláš vytáhl svůj poznámkový blok.

Na ten se vzápětí zaostřily nejisté pohledy občanských vůdců. Mikuláš zaváhal. Ale pak jeho nejistota vyprchala. Patřím k rodině pánů ze Slova, pomyslel si, neodvažujte se na mě dívat spatra! Musíte se řídit podle Komety. Ach… k čertu s nejistotou…

„Podepsala mu tu omluvenku matka?“ nadhodil.

„Nechápu, co tím chcete říci,“ řekl právník, ale několik hlav cechů se rychle odvrátilo.

„A co se bude dít teď?“ zajímal se Mikuláš. „Nemáme snad vládce?“

„ Šťastnou shodou okolností ,“ řekl pan Kosopád, který vypadal jako muž, který se škvaří ve svém vlastním pekle, „se lord Vetinari cítí mnohem lépe a předpokládá, že se již zítra ujme svých povinností.“

„Promiňte, ale je dovoleno tohle všechno si zapisovat?“ řekl lord Odkraglli, představený Cechu vrahů, když Mikuláš vytáhl tužku a začal si dělat poznámky.

„Povoleno od koho?“ podíval se na něj Elánius.

„Dovoleno kým,“ řekl sám pro sebe tiše Mikuláš.

„Podívejte, nemůže si přece zapisovat všechno, nebo ano?“ rozhlížel se lord Odkraglli. „Co kdyby si náhodou zapsal něco, co bychom si nepřáli, aby si zapsal?“

Elánius se podíval Mikulášovi pevně do očí.

„Není zákon, který by to zakazoval,“ řekl.

„Takže lord Vetinari se nebude účastnit žádného soudního řízení, lorde Odkraglli?“ řekl Mikuláš, který Elániovi jeho pohled kratičkou chvilku oplácel.

Odkraglli, poněkud zaskočen, se obrátil ke Kosopádovi.

„Může se mě takhle ptát?“ řekl. „Prostě a jednoduše takhle na mě přijít s otázkou?“

„Může, můj pane.“

„A musím já mu na ni odpovědět?“

„Za těchto okolností je to zcela logická otázka, můj pane, ale odpovídat mu nemusíte.“

„Chtěli byste něco vzkázat lidem Ankh-Morporku?“ rozhlédl se po přítomných sladce Mikuláš.

„Chceme, pane Kosopáde?“ zeptal se lord Odkraglli.

Pan Kosopád se ztěžka nadechl. „Myslím si, že by to bylo velmi vhodné, můj pane, rozhodně.“

„Nuže dobrá, takže žádný soudní proces nebude. To je jasné.“

„A nebude mu udělena milost?“ vyptával se dál Mikuláš.

Lord Odkraglli se znovu obrátil k panu Kosopádovi, který si tiše povzdechl.

„Znovu, i tady si myslím, můj pane, že byste —“

„Dobrá, tak dobrá… Ne, nebude ani omilostněn, protože je naprosto jasné, že je absolutně nevinný,“ řekl Odkraglli opatrně.

„Řekl byste, že se to vše vyjasnilo díky skvělé práci, kterou odvedl velitel Elánius a jeho schopní důstojníci a muži, jimž jistým malým dílem přispěla Kometa?“ řekl Mikuláš.

Lord Odkraglli se zatvářil poněkud zmateně. „Řekl bych to?“

„Myslím si, že pravděpodobně ano, můj pane,“ řekl Kosopád a bylo vidět, jak se ještě více zachmuřil.

„Hm. V tom případě bych to řekl,“ přikývl Odkraglli. „Ano, řekl bych to.“ Pak natáhl krk, aby viděl, co si to Mikuláš píše. Ten koutkem oka zahlédl Elániův výraz — byla to podivná smě-sice pobavení a zlosti.

„A mohl byste říct, jako mluvčí Cechovní rady, že byste veliteli Elániovi mohli dát plné doporučení a návrh na pochvalu?“ pokračoval Mikuláš.

„Tak poslyšte —“ začal Elánius.

„Já si myslím, že bychom to udělat měli.“

„Předpokládám, že má hlídka nějakou svou medaili za zásluhy, nebo alespoň pochvalu před nastoupenou jednotkou?“

„To snad… poslyšte, vy —“ začal znovu Elánius.

„Asi ano, pravděpodobně ano. Myslím si, že jistě,“ přikyvoval lord Odkraglli, teď už zplna ovládán větry přeměny.

I tohle si Mikuláš velmi pečlivě zapsal a pak zavřel notes. Bylo vidět, jak se všem přítomným okamžitě ulevilo.

„Děkuji vám mnohokrát, dámy, pánové, gentlemani,“ řekl žertovným tónem. „Ach, veliteli Elánie… chtěl jste snad se mnou ještě něco probrat?“

„Ne v této chvíli,“ zavrčel Elánius.

„To jsem rád. Nezlobte se, ale teď musím jít, abych to stihl napsat, takže vám ještě jednou děkuji —“

„Předpokládám, že nám tuhle vaši… váš článek ukážete, než ho vydáte v novinách,“ řekl lord Odkraglli, který se trošičku vzpamatoval.

Mikuláš si znovu navlékl jako kabát svoji povýšenost. „Hm, ne, to asi neudělám, můj pane. Jsou to totiž moje noviny, víte?“

„Může si něco takového -?“

„Ano, můj pane, může,“ přikývl pan Kosopád. „Obávám se, že může. Svoboda projevu je jedna z pěkných starých ankh-morporských tradic.“

„Můj bože, to myslíte vážně?“

„Jistě, můj pane.“

„A jak to tak dlouho mohlo vydržet?“

„To opravdu nevím, můj pane,“ řekl Kosopád. „Ale tady pan ze Slova,“ dodával s pohledem upřeným na Mikuláše, Je podle mě mladý muž, který by jistě takovou věc nezneužil k tomu, aby narušil hladký chod města.“