Terry Pratchett - Pravda

Kývl jim na pozdrav a vyšel z budovy.

„Proč jsou všichni stále ještě tady?“ zeptal se Mikuláš přítomných, když kouzlo pominulo.

„No… my totiž pořád nevíme, co bychom měli dělat,“ odpověděla mu paní Sedimentová v rozpacích.

„Běžte do ulic a zjistěte, co by si lidé přáli, aby se objevilo v novinách,“ řekla Sacharóza.

„A taky zjistěte, co by si lidé nepřáli, aby se objevilo v novinách,“ dodal Mikuláš.

„Zajímavé věci,“ doplňovala Sacharóza.

„Jako byl ten déšť psů, co spadl před pár měsícema?“ zeptal se Mc‘Ownick.

„Před pár měsíci nebyl žádný déšť psů!“ utrhl se na něj Mikuláš.

„Ale—“

„Jedno štěně není déšť. Kromě toho vypadlo z okna. Podívejte, nezajímají nás zvířecí srážky, samovolná vzplanutí ani lidé, kteří byli uneseni podivnými létajícími předměty —“

„Pokud se to nestane,“ podotkla Sacharóza.

„Samozřejmě nás to zajímá, když se to stane ,” přikyvoval Mikuláš. „Ale když ne, tak ne, jasné? Novinky jsou neobvyklé věci, které se přihodí —“

„A obvyklé věci, které se přihodí,“ doplňovala ho Sacharóza a zmačkala hlášení ankh-morporské Společnosti přátel legrační zeleniny.

„A obyčejné věci taky, to je pravda,“ přikyvoval Mikuláš. „Novinky jsou ale hlavně to, na čem někomu záleží, aby se do novin nedostalo —“

„Až na to, že takové věci už někdy vůbec nejsou žádná novinka —“ přidala si zase Sacharóza.

„Novinky jsou jednoduše to —“ řekl Mikuláš a zarazil se. Všichni ho uctivě poslouchali a dívali se, jak tam stojí s otevřenými ústy a pozdviženým prstem.

„Novinky,“ dokončil poněkud kulhavě, „ to je dost ošemetná věc. Ale až nějaké uvidíte, tak je poznáte. Jasné? Výborně. Tak, teď běžte a nějaké najděte.“ „To byl dost náhlý závěr,“ poznamenala Sacharóza, když ostatní odešli.

„Víš, řekl jsem si,“ podíval se na ni Mikuláš, „že… bylo… měli jsme v posledních dnech tolik… stalo se tolik věcí, jedno s druhým —“

„— pokoušeli se nás zabít, ty jsi byl uvězněn, pak ta záplava psů, shořela nám dílna, byl jsi drzý na lorda Vetinariho —“ přikývla Sacharóza.

„No, právě… Takže myslíš, že by na tom nějak moc záleželo… Co bys řekla, kdybysme si… ty a já… udělali volné odpoledne? Myslím tím,“ zaplétal se zoufale, „nikde se přece nepíše, že musíme vydávat noviny každý den, nebo ano?“

„Jenom v hlavičce novin,“ upozornila ho Sacharóza.

„Dobře, ale sama přece víš, že nemůžeš věřit všemu , co čteš v novinách.“

„No… tak dobrá. Já jen dokončím tuhle zprávu a—“

„Zprávy pro vás, pane Mikuláši,“ řekl jeden z trpaslíků a upustil na desku stolu hromádku papírů. Mikuláš zabručel a prolistoval je. Našel v nich několik zkušebních textů z Lancre a ze Sto Lat a už v této chvíli mu bylo jasné, že se bude muset v nejbližší době vypravit na venkov a vycvičit několik skutečných ohlasovačů novinek, lidí, kteří mu budou podávat reporty. Bude jim tedy říkat reportéři. Zprávy, které mu došly, byly totiž odesílány vesnickými kupci a hospodskými, jimž platil penny za řádku. Mezi papíry bylo i několik zpráv, které přinesli poštovní holubi. Ty pocházely od lidí, kteří se stále ještě nedokázali smířit s novou technologií.

„A sakra,“ zaklel tiše. „Starostu Quirmu zasáhl meteorit… už zas!“

„Je to možné?“ podivila se Sacharóza.

„Jak vidíš. Zpráva pochází od pana Kalambura z tamního obecního úřadu. Je to celkem rozumný člověk a nemá ani příliš velkou představivost. Říká, že tentokrát čekal meteor na starostu v uličce.“

„Vážně? Ta žena, od které kupujeme plátno, má syna a ten přednáší na univerzitě předmět Pomstychtivou astronomii.“

„Mohl by nám k tomu něco říci?“

„Vždycky, když přijde k nám do obchodu, tak se na mě usmívá,“ řekla Sacharóza pevně. „Takže nám k tomu něco řekne.“

„Výborně. Kdybys ještě mohla —“

„Pěkné odpoledne, lidičky!“

U přepážky stál pan Zimoval a v náručí choval lepenkovou krabici.

„No nazdar…“ zamumlal Mikuláš.

„Jen se podívejte na tohle,“ řekl pan Zimoval, muž, který by nepochopil narážku, ani kdyby byla obtočena kolem olo-věné trubky.

„Myslím, že prozatím máme legrační ze—“ začal Mikuláš. Zarazil se v půli slova.

To, co vytahoval zardělý chlapík ze své krabice, byl obrovský brambor. Brambor byl samý výrůstek.

Mikuláš už viděl různě bambulaté brambory předtím. Mnohé vypadaly jako tváře, pokud jste to tak chtěli vidět a trochu se pobavit. U tohohle bramboru jste si ale nemuseli nic představovat. Měl tvář. Byla tvořena ďolíky a výčnělky, stejně jako bramborovými očky, ale velmi se podobala té tváři, která velmi nedávno upírala oči do Mikulášova obličeje a pokoušela se ho zabít. Pamatoval si ji velmi dobře, protože i teď, po nějaké době, se mu občas stávalo, že se zpocený probouzel ve tři hodiny ráno a viděl tu příšernou tvář před sebou.

„Nevypadá… tak docela… legračně ,“ vypravila ze sebe stísněně Sacharóza a podívala se úkosem na Mikuláše.

„Je úžasný, že ano?“ liboval si pan Zimoval. „Nebyl bych ho sem nosil, ale vím, že vás tyhle věcičky vždycky velmi zajímaly.“

„Jeden den bez samorostlého pastináku,“ řekla Sacharóza sladce, Je pro nás jako den, kdy nevysvitlo slunce, pane Zimovale. Mikuláši?“

„Cože?“ řekl Mikuláš a násilím odtrhl oči od bramborové hlavy. „Zdá se mi to, nebo vypadá překvapeně?“

„Myslím, že vypadá,“ přikývla Sacharóza.

„A to jste právě vykopal?“ zeptal se Mikuláš.

„Ale ne. Byl v jednom z pytlů, které jsem si uskladnil na zimu už před několika měsíci,“ zavrtěl hlavou Zimoval.

Jeho odpověď vykolejila vlak okultních myšlenek, který se začal v Mikulášově hlavě rozjíždět. Protože… vesmír je zvláštní místo. Příčina a následek, následek a příčina… Ale i přesto by si raději utrhl pravou ruku, než by napsal o svých pocitech.

„A co s tou bramborou uděláte?“ zeptal se. „Uvaříte ji?“

„Proboha ne! Tenhle druh je příliš moučnatý. Kdepak, z té-hle brambory budou hranolky.“

„Takže hranolky, říkáte?“ usmál se Mikuláš. A kupodivu mu to připadalo jako ta nejsprávnější věc, která by se právě s touhle bramborou měla udělat. „Ano, to je výborný nápad. Usmažte ji, pane Zimovale. Ať se smaží .“

A hodiny šly dál.

Ohlásil se jeden z reportérů a přinesl zprávu, že vybuchla budova Cechu alchymistů, a zajímal se, jestli se to počítá jako novinka. Vyvolali tedy Ottu z jeho krypty a poslali ho na místo, aby udělal obrázek. Mikuláš dokončil svůj článek o včerejších událostech a předal ho trpaslíkům k sazbě. Pak přišel někdo jiný a ohlásil, že na náměstí Náhlého osvícení se shromáždil velký dav, protože na střeše jednoho z tamních sedmipatrových domů sedí kvestor (71) a vypadá velmi překvapeně. Sacharóza, přestože se svou tužkou zacházela velmi opatrně, vyškrtala všechna přídavná jména z hlášení Ankh-morporské společnosti pro aranžování květin a zkrátila ji tak na polovinu.

Mikuláš vyrazil do ulic, aby zjistil, jak to bylo s kvestorem (71), a pak o tom napsal několik řádků. Mágové, kteří dělali podivné věci, to nebyla žádná novinka. Mágové, kteří dělali podivné věci, to byli prostě mágové.