Terry Pratchett - Pravda

„Vůně fialek?“ řekl Mikuláš, který si právníkovu latinu v duchu překládal, „a kapsa plná ryb?“

„Je to založeno na případě starém asi šest set let, kde se obviněný velmi úspěšně bránil tím, že ačkoliv shodil oběť do jezera, vylezl z něj pak onen muž s kapsami plnými ryb, z nichž měl užitek,“ sdělil mu pan Kosopád odměřeně. „Každopádně jsem argumentoval tím, že jestli je zločinem zatajovat před hlídkou nějaké informace, je vinna každá osoba ve městě.“

„Pane Kosopáde, velmi nerad bych odhalil, kde a jak jsem získal své informace,“ obrátil se k němu Mikuláš. „Kdyby na to totiž došlo, musel bych jim říci všechno .“

Právníkovu tvář ozářilo světlo s modrým cylindrem, které svítilo nade dveřmi budovy hlídky. Vypadal nemocný.

„Vy skutečně věříte, že ti dva… muži měli… společníky?“ řekl.

„Jsem si tím jistý,“ přikývl Mikuláš. „Řekl bych, že je to otázka…, která by se dala zodpovědět vyvoláním z jisté paměti…“

V tomto okamžiku mu právníka přišlo téměř líto. Ale jen téměř.

„To by pravděpodobně veřejnému zájmu příliš neposloužilo,“ odpověděl pan Kosopád pomalu. „Teď by podle mě byl nejvhodnější čas na… smírné řešení.“

„Svatá pravda. Proto jsem si jistý, že uděláte všechno pro to, abych nemusel veliteli Elániovi vyklopit všechno, co vím.“

„Je to zvláštní, ale v r. 1497 došlo k precedensu, když kočka úspěšně —“

„Výborně. A pak si hezky v klidu a tiše, podle svého zvyku, promluvíte s Cechem rytců a tiskařů. Na tyhle tiché rozhovory jste skvělý.“

„Dobrá, udělám, co bude v mých silách. Ale účet, abych tak řekl —“

„— vůbec nepředložíte,“ přikývl Mikuláš.

Teprve tehdy se pergamenové rysy tváře pana Kosopáda stáhly bolestí.

„ Pro bono publico? “ zakrákoral.

„Přesně tak. Budete skutečně pracovat pro veřejné blaho,“ řekl Mikuláš. „A co je dobré pro veřejnost, samozřejmě, je dobré pro vás. Není to krásné?“

„ Na druhé straně ,“ řekl pan Kosopád, Je téměř jisté, že by bylo pro všechny nejlepší, abychom tuhle nepříjemnou aféru uzavřeli, a já budu… hm… šťastný, když k tomu budu moci přispět svými službami.“

„Děkuji vám. Pan Skřuska je teď novým lor — je novým Patricijem?“

„Ano.“

„Volbou cechů?“

„Ano. Samozřejmě.“

„Jednomyslně?“

„Myslím, že vám nemusím —“

„Mikuláš varovně pozvedl prst. „Jak?“

Pan Kosopád se zamračil. „Cech žebráků a Cech švadlen a šiček žádaly, aby se volba odložila,“ řekl pan Kosopád. „Stejně tak žádaly odložení Cechy pradlen a exotických tanečnic.“

„Takže to je královna Molly, paní Dlaňová, paní Lanolínová a slečna Va Va Vúm,“ vypočítával Mikuláš. „Lord Vetinari musel vést neobyčejně zajímavý život.“

„Bez komentáře.“

„A myslíte, že se pan Skřuska opravdu chystá pustit do boje s mnohonásobnými obtížemi, které s sebou nese řízení velkého města?“

Pan Kosopád jeho otázku chvilku zvažoval. „Řekl bych, že by to tak být mohlo,“ přikývl nakonec.

„A uvědomuje si, že jednou z těch největších obtíží bude vyrovnat se se skutečností, že je lord Vetinari naprosto nevinný? A z toho důvodu že nad celým tím setkáním cechů visí obrovský otazník? Poradil byste mu také, aby si při nástupu do svého úřadu vzal několikerý náhradní spodky? Na tu poslední otázku mi nemusíte odpovídat.“

„Není mou povinností dát Cechovní radě pokyn, aby změnila své právoplatné rozhodnutí, i když se ukázalo, že bylo založeno na… poněkud nepřesných informacích. A už vůbec bych nepovažoval za vhodné radit panu Skřuskovi ve výběru jeho spodního prádla.“

„Takže se uvidíme zítra ráno, pane Kosopáde,“ rozloučil se Mikuláš.

Mikuláš měl sotva čas se odstrojit a lehnout si a už byl zase čas vstávat. Umyl se nejlépe, jak to šlo, převlékl si košili a opatrně sešel dolů ke snídani. Shodou okolností dorazil ke stolu první.

Zatímco se scházeli další nájemníci, panovalo jako vždy lhostejné ticho. Většina nájemníků paní Arkánové se neunavovala mluvením, pokud neměli co říci. Zato když si ke stolu sedl pan Šmicnutý, vytáhl z kapsy výtisk Komety.

„Nemohl jsem nějak sehnat noviny,“ stěžoval si a roztřásal stránky, „tak jsem koupil ty druhé.“

Mikuláš se rozkašlal. „A je v nich něco?“ zajímal se. Až z místa na druhém konci stolu viděl svůj titulek, který velkými tučnými verzálami hlásal:

PES POKOUSAL

MUŽE!

Udělal z toho novinku!

„Ale, celkem nic…“ odpověděl pan Šmicnutý. „Lordu Vetinarimu to prošlo,“ zabručel místo odpovědi pan Šmicnutý.

„To bylo jasné hned od začátku, že mu to projde,“ přitakal pan Náchylka. „Je to moc chytrý chlap, ať si kdo chce říká co chce.“

„A jeho pes je v pořádku,“ pokračoval pan Šmicnutý. Mikuláš toužil zatřást s tím chlapem, protože čte tak pomalu.

„To je hezké,“ ozvala se paní Arkánová, která nalévala čaj.

„A to je všechno? “ zeptal se Mikuláš.

„No, pak je tam ještě spousta politických řečí,“ ušklíbl se pan Šmicnutý. „Ale všechno je to za vlasy přitažené.“

„Nějaká zajímavá zelenina?“ zajímala se paní Arkánová.

Pan Šmicnutý pečlivě prohlédl další stránky.

„Nic,“ zavrtěl hlavou.

„Naše firma uvažuje o tom, že by se spojila s tím člověkem a zjistila, zda bychom od něj nemohli získat nějaká semena,“ oznámil společnosti pan Náchylka. „Je to přesně to, co mají lidé rádi.“ Pak zachytil pohled paní Arkánové. „Je jasné, že se nám jedná jen o ta semena, která se hodí pro rodinné použití,“ dodal rychle.

„No bodejť,“ souhlasil pan Šmicnutý zasmušile, „člověku vždycky udělá dobře, když se drobet zasměje.“

Mikuláše v tom okamžiku napadlo, jestli by pan Zimoval dokázal vypěstovat obscénní hrášek. Ale asi ano.

„Já bych řekl, že je to dost důležité,“ poznamenal, Jestli je lord Vetinari vinen, nebo ne.“

„No, možná pro ty, kdo se takovými věcmi zabývají,“ zabručel zase pan Šmicnutý, „ale nevím, proč bychom se tím měli zabývat my?“

„Ale každopádně —“ začal Mikuláš.

Paní Arkánová si rukou upravila vlasy. „Vždycky jsem si myslela, že je lord Vetinari velmi hezký člověk,“ řekla, a když se k ní obrátily všechny pohledy, zatvářila se velmi rozpačitě. „Chtěla jsem jen říci, že mě vždycky překvapovalo, že neexistuje žádná lady Vetinariová. Nic víc. Ehm.“

„No co, vždyť víte, co o něm říkají,“ ozval se pan Větroměj.

Přes stůl vyletěl pár paží, uchopil užaslého pana Větroměje za klopy a přitáhl ho přes stůl tak, že byl jeho obličej sotva pár centimetrů od Mikulášova.

„Tak tedy já to nevím, pane Větroměji!“ vykřikl. „Ale vy to víte, vy víte, co říkají, pane Větroměji! Proč nám to neřeknete? Proč nám neřeknete, kdo to řekl vám , pane Větroměji?“

„Pane ze Slova! No tohle?“ zvolala paní Arkánová. Pan Náchylka rychle odtáhl z cesty talířek s tousty.

„Je mi to velmi líto, paní Arkánová, a omlouvám se,“ hovořil Mikuláš přes rameno, zatímco stále ještě držel zmítajícího se muže, „ale rád bych se dozvěděl to, co už všichni vědí, a taky bych rád zjistil, jak se to dozvěděli. Pane Větroměji?“