Terry Pratchett - Pravda

Zastavil se na Mosazném mostě a ukryl se v závětří pod jedním z obrovských hrochů. Padající kroupy zasypávaly hladinu řeky, na niž dopadaly s tisíci slabých mlaskavých zvuků. Zdálo se, že bouře pomalu slábne. Větší část Mikulášova života pro něj byl lord ze Slova vzdálenou postavou vyhlížející z okna své pracovny, z místnosti obložené knihami, které nikdy nečetl. Mikuláš zatím stál pokorně ve středu celých arů drahého, ale sešlapaného koberce a naslouchal…, teď by řekl, že zlým ošklivostem, názorům pana Větroměje zahaleným do drahých slov.

Ta nejhorší část, skutečně nejhorší část, byla v tom, že lord ze Slova se nikdy nemýlil. Mýlit se, to bylo něco, co neměl ve svém duševním zeměpise. Lidé, kteří měli opačný názor, byli buď nepříčetní, nebo nebezpeční, nebo to možná vůbec nebyli lidé. S lordem ze Slova jste se nemohli dohadovat. Nemohli jste vůči němu používat argumenty. Argument pochází ze slova arguer a znamená debatovat o něčem nebo něco probírat a docházet k logickým závěrům. Jediné, co jste mohli provozovat s Mikulášovým otcem, byla zuřivá hádka.

Z jedné ze soch steklo větší množství ledové vody a vlilo se Mikulášovi za krk.

Lord ze Slova používal slova takovým tónem a silou, že mu sloužila jako pěsti, přestože skutečnému fyzickému násilí se vyhýbal.

Na něco takového měl lidi.

Další dávka vody stekla Mikulášovi po zádech.

Ani jeho otec přece nemohl být takhle hloupý?

Napadlo ho, jestli by neměl jít a všechno, co věděl, sdělit hlídce. Ale ať se o Elániovi říkalo cokoliv, konec konců, měl ten člověk jen hrstku lidí a velké množství vlivných nepřátel, jejichž rodokmeny se táhly stovky let do minulosti a v jejichž rodinách bylo právě tolik cti, kolik byste jí našli v souboji zatoulaných psů.

Ne. On byl přece jen pán ze Slova. Hlídka tady byla pro jiné lidi, pro ty, kteří si nedokázali vyřešit své problémy sami. A co špatného se mu mohlo stát?

Bylo toho opravdu hodně, uvědomil si, když znovu vykročil, a dalo se jen stěží odhadnout, co z toho bylo nejhorší.

Ve středu podlahy hořela celá galaxie svící. V zahnědlých zrcadlech, zavěšených po obvodu pokoje, vypadaly svíčky jako hejno hlubokomořských světélkujících ryb.

Mikuláš prošel kolem převrácených křesel. Jedno z nich, tam vzadu za svíčkami, stálo na nohou.

Zastavil se.

„Ach… to je Mikuláš,“ řeklo křeslo. Pak lord ze Slova pomalu vymanil svou hubenou postavu z koženého objetí a vystoupil do světla.

„Otče,“ řekl Mikuláš.

„Myslel jsem si, že sem nakonec přijdeš. I tvoje matka měla tohle místo ráda. Samozřejmě, že v těch dnech vypadalo úplně jinak.“

Mikuláš mlčel. Pamatoval si, že dům skutečně vypadal ji-nak.

„Myslím, že je na čase, aby tenhle nesmysl skončil, co říkáš?“ řekl lord ze Slova.

„Já myslím, že už končí, otče.“

„Obávám se, že ty nemyslíš totéž, co myslím já,“ řekl lord ze Slova.

„Bohužel, já nevím, co si ty myslíš, že já si myslím, že si ty myslíš,“ řekl Mikuláš. „Já od tebe chci slyšet jen pravdu.“

Lord ze Slova si povzdechl. „Pravdu? Mně leží na srdci jen blaho města, to víš. Jednoho dne to pochopíš. Vetinari město ničí.“

„Ano… jenže… tady se to právě všechno začíná zaplétat, nezdá se ti?“ řekl Mikuláš a žasl nad tím, že se mu hlas zatím nezačal ani třást. „Podívej, každý říká stejné věci, nezdá se ti? ‚Dělám to pro blaho města‘ nebo ‚Účel světí prostředky‘ — pokaždé ta samá slova.“

„Takže ty nesouhlasíš s tím, že je čas, aby město vedl vládce, který naslouchá lidem?“

„Možná. Ale které lidi máš na mysli?“

Klidný výraz na tváři lorda ze Slova se změnil. Mikuláš byl stejně překvapen tím, že na ní vydržel tak dlouho.

„Chceš to snad dát do toho svého novinového plátku?“

Mikuláš mlčel.

„Nemůžeš nic dokázat. Dobře to víš.“

Mikuláš postoupil do světla a lord ze Slova spatřil zápisník.

„Mohu toho dokázat dost. To je vlastně všechno, na čem záleží. Zbytek bude záležitostí… vyšetřování. Slyšels někdy o tom, že se Elániovi říká Vetinariho teriér? Teriéři hrabou a hrabou a nikdy se nevzdají.“

Lord ze Slova položil ruku na rukojeť svého meče.

A Mikuláš slyšel sám sebe, jak si myslí: Díky. Díky, Až doteď jsem tomu nebyl ochoten uvěřit.

„Ty v sobě nemáš ani kousek cti?“ prohlásil jeho otec tím děsivě chladným hlasem. „Dobrá, otiskni to, a buď proklet. A hlídka budiž stejně prokleta. Nedali jsme žádný příkaz k —“

„Napadlo mě, že ne,“ přikývl Mikuláš. „Předpokládám, že jsi řekl ‚zařiďte to‘ a podrobnosti nechal na lidech, jako byli Tulipán a Zichrhajc. Krvavé ruce na vzdálenost paže.“

„Jako tvůj otec ti přikazuji, abys okamžitě nechal toho… toho…“

„Kdysi jsi mně přikazoval, abych mluvil pravdu,“ přerušil ho Mikuláš.

Lord ze Slova se narovnal. „Oh Mikuláši, Mikuláši! Nebuď tak naivní!“

Mikuláš sklapl svůj blok. Slova mu teď vycházela z úst mnohem snáz. Vrhl se ze střechy a zjistil, že dokáže létat.

„A která pravda je tohle?“ pokračoval. „Ta pravda, která je tak vzácná, že musí být obklopena tělesnou stráží, lží? Pravda, která je neuvěřitelnější než výmysl? Nebo ta, která si stále ještě natahuje boty, zatímco lež už běží kolem světa?“ postoupil kupředu. „To je tvá oblíbená fráze, ne? Ale na tom už nezáleží. Já si myslím, že pan Zichrhajc to zkusil s vydíráním, a aby ti bylo jasno, totéž teď dělám já bez ohledu na to, jak jsem naivní. Ty teď okamžitě opustíš město. To pro tebe nebude nic těžkého. A na tvém místě bych doufal, že se nic nestane mně, nikomu, s kým spolupracuji, ani nikomu, koho znám.“

„Skutečně?“

„Okamžitě!“ vykřikl Mikuláš tak hlasitě, že lord ze Slova ustoupil o krok. „To jsi právě tak hluchý jako šílený? Hned teď, a nezkoušej se vrátit, protože jestli to zkusíš, uveřejním všechno, co jsi tady řekl. Do posledního slova!“ Mikuláš vytáhl z kapsy dezorganizátor. „Každé zatracené slovo! Slyšíš! A ani pan Kosopád nedokáže namazat cestičku, po které bys z toho mohl vyklouznout! Byl jsi dokonce tak nadutý, tak plný pohrdání, že jsi k tomu použil náš dům! Jak ses odvážil! Zmiz z města! A teď už buď vytáhni ten svůj meč, nebo… z něj… sundej… ruku!“

Umlkl. Tvář měl rudou a byl celý zadýchaný. „Pravda si konečně obula boty,“ dodal. „A teď začne kopat.“ Oči se mu zúžily. „ A řekl jsem ti, abys sundal ruku z toho meče! “

„Takové hlouposti. Samé hlouposti. A já věřil, že jsi můj syn…“

„Aha, vidíš. Na to jsem málem zapomněl,“ pokračoval Mikuláš, teď poháněný zuřivostí. „Víš, jaký zvyk mají trpaslíci? Ne, to ty samozřejmě nevíš, protože to pro tebe nejsou pochopitelně lidé, co? Ale já jich pár znám, abys věděl, takže…“ Vytáhl z kapsy sametový sáček a hodil ho na zem před svého otce.

„Co to má…?“ začal lord ze Slova.

„V tom sáčku jsou diamanty za víc než dvacet tisíc tolarů, alespoň podle odhadu několika znalců,“ odpověděl Mikuláš. „Neměl jsem dost času to přesně zjišťovat a nechtěl jsem, aby sis myslel, že jsem nevděčný, a tak jsem obsah raději poněkud podcenil. Je to dost, aby to pokrylo všechny výdaje, které jsi se mnou za ty roky měl. Školné, oblečení, všechno. Musím ovšem podotknout, že jsi odvedl velmi mizernou práci, když vezmu v úvahu, že jsem finální produkt. Kupuju se od tebe, chápeš?“