Terry Pratchett - Pravda

„Začínáš v tom být opravdu dobrý,“ řekla Sacharóza.

„Teď ho nerušte,“ zasyčel na ni Boddoni. „Rád bych se dozvěděl, co udělali ti dva hnusáci potom!“

„— ‚s odpornou mazaností, protože přinutili falešného lorda Vetinariho‘ —“

„Dobrý slova, skvělý slova,“ bručel Dobrohor a zuřivě sázel.

„Jseš si jistý tím ‚přinutili‘?“ pozvedla Sacharóza obočí.

„Ti dva nejsou… tedy nebyli ten typ lidí, kteří někoho prosí,“ odpověděl krátce Mikuláš. „Takže… ‚přinutili nepravého lorda Vetinariho, aby udělal falešné prohlášení ke skupince sloužících, přilákaných hlukem. Pak všichni tři, nesouce bezvědomého lorda Vetinariho a pronásledováni psem Hafalem (16), sestoupili po zadním schodišti do stájí.‘ Odstavec. ‚Tam vše naaranžovali tak, aby to vypadalo, že se Lord Vetinari chystal okrást město tak, jak už se o tom psalo v rubrice‘ —“

„, Výjimečně ‘,“ řekla Sacharóza.

„Díky… v rubrice Výjimečně v Kormetě .‘ Odstavec. ‚8hodou okolností pes Hafal unikl osudu, který mu zlosynové chystali, a zmizel ve městě. Jak hlídka, tak zločinci po něm intenzivně pátrali. Byl nalezen skupinou občanů zabývajících se očistou města, kteří‘—“

Dobrohorovi vypadla z prstů litera. „To jako myslíš Starého Smrďu Ruma a tu jeho partu?“

„— ‚zabývajících se očistou města‘,“ opakoval Mikuláš a přikyvoval k tomu zuřivě hlavou, „,kteří ho ukryli, dokud‘ —“

Chladné zimní bouře měly k dispozici celé nekonečné Stoské pláně, na nichž mohly nabírat rychlost. V době, kdy zaútočily na Ankh-Morpork, byly rychlé, mohutné a nabité vztekem. Tentokrát na sebe bouře vzala podobu ledových krup. Koule ledu o velikosti mužské pěsti narážely do tašek. Ucpávaly okapy a plnily ulice drceným ledem.

Bušily do střechy skladiště v Třpytné ulici. Rozbily tam dvě nebo tři okna.

Mikuláš chodil sem a tam, vykřikoval slova, aby přehlušil hukot bouře, a občas zalistoval stránkami svého zápisníku. Ze sklepa vylezl Otto a předal trpaslíkům několik ikonografických destiček připravených k tisku. Všichni posedávali a postávali kolem, připraveni vrhnout se do práce.

Mikuláš se zarazil. Poslední slova zapadla na místo.

„Tak se podívejme, jak to zatím vypadá,“ řekl Mikuláš.

Dobrohor naválel formu, položil na ni kus papíru a přejel ji ručním válečkem. Otisk pak beze slova podal Sacharóze.

„Jsi si tím vším jistý , Mikuláši?“ zeptala se.

„Ano,“ přikývl.

„Víš, některé ty kousky… Jsi si jistý, že je to všechno pravda?“

„Jsem si jistý, že je to všechno novinařina,“ řekl Mikuláš.

„A co to má vlastně všechno znamenat?“

„To znamená, že je to pro tuto chvíli dostatečná pravda.“

„A znáš jména těch lidí?“

Mikuláš zaváhal. Pak řekl:

„Pane Dobrohore, můžete někam do toho příběhu vložit zvláštní odstavec?“

„Žádný problém.“

„Dobrá. Pak vysaďte tohle: ‚ Kometa může dokázat, že oba zločinci byli najmuti skupinou předních občanů vedených‘… ‚ Kometa by se ráda zmínila o tom, že‘…“ Zhluboka se nadechl. „Začněte znova: ‚Spiklenci, jak Kometa zjistila a může dokázat‘…“ Mikuláš potřásl hlavou. „,Všechny důkazy ukazují, že‘… Hm… ‚Důkazy, které Kometa může předložit‘… ‚Četné důkazy, které má Kometa k dispozici…, dokazují…‘“ Hlas se mu vytratil.

„Bude to dlouhý odstavec?“ zeptal se Dobrohor. Mikuláš byl očividně v nesnázích. S provinilým výrazem rozpačitě zíral na vlhký obtah.

„Ne,“ řekl pak zničeně. „Myslím, že to bude všechno. Nechme to tak. Přidejte tam řádek o tom, že Kometa ráda pomůže hlídce v dalším pátrání.“

„A proč? My jsme přece nic neudělali?“ řekl Dobrohor.

„Jen to tam přidejte, prosím.“ Mikuláš zmačkal korekturní obtah do kuličky, odhodil jej na ponk a přešel k lisu.

Tam ho našla o několik minut později Sacharóza. Tiskárna nabízí velké množství zákoutí a úkrytů, používaných hlavně těmi, kdo potřebují trochu soukromí na zaslouženou cigaretu. Mikuláš seděl na štosu papíru a zíral do prázdna.

„Není tady něco, o čem by sis chtěl popovídat?“ zeptala se ho. Ne.“

„Víš, kdo byli ti spiklenci?“

„Ne.“

„A bylo by pravda, kdybychom napsali, že máš podezření , kdo jsou ti spiklenci?“

Rozzlobeně se na ni podíval. „To na mě zkoušíš novi-nařinu?“

„Cekáš ode mě, že to budu zkoušet na každého a na všechny. Není to tak? Takže pro tebe to neplatí?“ řekla a sedla si vedle něj.

Mikuláš nepřítomně stiskl tlačítko na dezorganizátoru.

„ Špiťšpiťšpiť si pravda stačí natáhnout boty …“

„Ty jsi nikdy nevycházel moc dobře se svým otcem, že je to —“ začala Sacharóza.

„Co mám dělat?“ řekl Mikuláš. „To je jeho oblíbené rčení. Říká vždycky, že to dokazuje, jak jsou lidé lehkověrní. Ti muži měli k dispozici náš dům. On v tom musí být až po krk!“

„Ano, to je možné, ale třeba o tom ani nevěděl a udělal to jako službu nějakému —“

„Jestliže je můj otec do něčeho zapleten, tak jistě jako vůdce,“ řekl Mikuláš nevýrazně. „Tohle musíš pochopit, doslova, jinak neznáš pány ze Slova. My se nepřidáme k žádnému mužstvu, pokud v něm nemůžeme být kapitány.“

„Ale bylo by to od něj přece hloupé, nemyslíš, kdyby jim půjčil svůj vlastní dům —“

„Ne, jen velmi, velmi arogantní,“ odpověděl Mikuláš. „Vždycky jsme byli privilegovaní, chápeš? Privilegovaný prostě znamená, že pro tebe platí privilegium‘, tedy ‚zvláštní výsada‘. Přesně to to znamená. On jednoduše nevěří, že se na něj vztahuje jakýkoliv obyčejný zákon. Nevěří, že by se ho někdo odvážil dotknout, a pokud ano, pak že stačí, když na takové lidi bude dost silně křičet, a oni zase odejdou. To je tradice pánů ze Slova a věř, že jsme v ní skutečně dobří. Křičet na lidi, jednat si po svém, ignorovat pravidla. To je způsob pánů ze Slova. Až na mě, jak je vidět.“

Sacharóza si dávala veliký pozor, aby se její výraz nezměnil.

„A navíc jsem něco takového v žádném případě nečekal,“ dokončil Mikuláš a přitom neustále v prstech obracel nešťastnou skříňku.

„Řekl jsi ale, že se chceš dobrat pravdy, není to tak?“

„Ano, ale ne takovéhle! Já… musel jsem někde něco pochopit špatně. Musel. Prostě musel. Dokonce ani můj otec nemůže být takhle… takhle hloupý. Musím zjistit, co se tam doopravdy dělo.“

„Nemáš náhodou v úmyslu jet ho navštívit, že ne?“ podívala se na něj Sacharóza.

„Přesně to udělám. Teď už bude vědět, že je po všem.“

„Pak by sis měl s sebou někoho vzít!“

„To ne!“ odsekl Mikuláš. „Podívej, ty nevíš, jací jsou přátelé mého otce. Jsou vychováni k tomu, aby dávali příkazy, vědí, že jsou na té správné straně, protože když jsou na ní oni, musí to být správná strana, už ze zákona. Když se cítí ohroženi, jsou ochotni bojovat holou pěstí, ale nikdy si přitom nesundají rukavice. Jsou to lumpové. Lumpové a násilníci, a nejen násilníci, ale jejich nejhorší druh, protože nejsou zbabělí, a když se jim postavíte, udeří vás ještě mnohem tvrději. Vyrůstali ve světě, kde pokud bys představovala potíže, nechali by tě jednoduše zmizet. Myslíš si, že místa, jako je Stínov, jsou zlá? Pak nevíš, co se děje v ulici Zeleně. A můj otec je jeden z těch nejhorších. Jenže já jsem z rodiny. My… na rodinu hodně dá-me. To znamená, že budu v bezpečí. Ty zůstaň tady a pomoz jim dostat noviny do ulic, ano? Poloviční pravda je lepší než nic,“ dodal zatrpkle.