Terry Pratchett - Pravda

„Co se to taty flastně fšecko tělo?“ zeptal se Otto, který vylezl ze sklepa ve chvíli, kdy Mikuláš vyšel z místnosti.

„Víš…, on se rozhodl, že navštíví svého otce,“

řekla Sacharóza, která se stále ještě nedokázala vzpamatovat. „Jak to vypadá, nebude to příjemný člověk. Mikuláš z něj byl velmi rozrušený.“

„Promiňte,“ ozval se hlas. Dívka se otočila, ale kolem neviděla nikoho.

Neviditelný mluvčí si ztěžka povzdechl. „Ne, musíte se podívat sem, dolů,“ pokračoval hlas. Sklopila oči a uviděla prapodivného růžového pudla.

„Nebudem to dlouho natahovat, jo?“ řekl pudl. „Jo, jo, je to tak, psi umějí mluvit. Pejsek to vyklopí, holka to pochopí. Skvělá práce. Je možné, že máte nějaký zvláštní duševní dar. Takže to jsme si vyřídili. Nemohl jsem si pomoci a vyslechl jsem, co jste si tady povídali. Ten mládenec se vrhá rovnou do maléru, jasný? Já cítím obtíže na sto honů —“

„Fy jste nějaký truch flkotlaka?“ řekl Otto.

„Jasně, při každým úplňku sem hrozně chlupatej,“ řekl pejsek pohrdavě. „Představte si, jak děsně to zasahuje do mýho společenskýho života. Tak a teď kouknět—“

„Ale psi přece nemluví —“ začala Sacharóza.

„Božíčku božíčku božíčku,“ zasténal Gaspoda „Řekl jsem snad, že mluvím?“

„No, ne snad tolika slovy, ale —“

„Dobrá. Fenomenologie je úžasná věc. Poslyšte, viděl jsem našich sto tolarů vyjít ze dveří a rád bych taky viděl, že se sem vrátěj, jasný? Lord ze Slova je to nejošklivější lidský stvoření, jaký v tomhle městě najdete.“

„Vy znáte šlechtu?“ podívala se na něj Sacharóza.

„Smí se kočka podívat na krále? To je legální, ne?“

„Předpokládám, že ano.“

„No vidíte, a to platí i pro psy. Musí to platit i pro psy, když to platí pro ty kočičí pytlíky na krysy. Já znám každýho, tomu věřte. Lord ze Slova kdysi posílal svýho osobního sluhu, aby kladl na ulici otrávené maso pro toulavé a zaběhnuté psy.“

„Ale Mikulášovi by on neublížil, že ne?“

„No, já se nerad sázím,“ odpověděl Gaspoda, „Ale kdyby se něco takového stalo, heleďte, tak máme těch sto tolarů u vás, jo?“

„My taty pržece nemůšeme stát a tofolit mu, aby utělal něco takofécho,“ zvolal Otto. „Já mám Mikuláše rát! Oni ho špatně fychovali, ale on se snaší pýt chotný člofěk, tokonce i pes písně a pes kaká, které py mu pomáchaly. Je chrosně těšké pojofat proti flastní pržirosenosti. My mu musíme pomoct.“

Smrť odložil do vzduchu poslední přesýpací hodiny, které se — stejně jako ty ostatní — pomalu rozplynuly.

„NO PROSÍM, řekl. NEBYLO TO ZAJÍMAVÉ? A CO TEĎ, PANE TULIPÁNE? JSI PŘIPRAVEN JÍT?

Postava seděla na chladném písku a zírala do prázdna.

PANE TULIPÁNE? opakoval Smrť. Vítr tiše pleskal jeho rouchem, které se protahovalo v dlouhé pentle vlající temnoty.

„A… musím toho všeho… opravdu litovat?“

JISTĚ. JE TO TAKOVÉ JEDNODUCHÉ SLOVO. ALE TADY… MÁ SVŮJ VÝZNAM. SVŮJ… SMYSL.

„No jo. Já vím.“ Pan Tulipán zvedl hlavu, oči zarudlé, tvář opuchlou. „No ale… na to, aby člověk mohl takhle litovat, potřebuje — aně moc času.“

ANO.

„Takže… kolik času na to mám?“

Smrť se rozhlédl po podivných hvězdách.

VŠECHEN ČAS NA SVĚTĚ.

„Aha… V tom případě… by to možná mohlo -aně stačit. Možná, že pak ani nebude žádný svět, kam by se mohl člověk -aně vrátit.“

PODÍVEJ, TADY TO CHODÍ JINAK. CO JÁ VÍM, PAK K REINKARNACI MŮŽE DOJÍT KDYKOLIV. KDO ŘÍKÁ, ŽE JSOU JEDNOTLIVÉ ŽIVOTY SERIÁL?

„To jako říkáte, že… že bych mohl žít i předtím, než jsem se narodil?“

ANO.

„Třeba bych mohl najít sám sebe a zabít se,“ řekl pan Tulipán s očima upřenýma do písku.

TO NE, PROTOŽE SE O SOBĚ NIKDY NEDOZVÍŠ. A KROMĚ TOHO, TŘEBA POVEDEŠ ÚPLNĚ JINÝ ŽIVOT.

„To jsem rád…“

Smrť poklepal pana Tulipána po rameni a ten sebou při tom dotyku trhl.

TAK JÁ TĚ TEĎ NECHÁM O SAMOTĚ —

„Máte překrásnou kosu,“ řekl pan Tulipán pomalu a s námahou. „To stříbrné cizelování je nádherná umělecká práce, jestli jsem kdy nějakou viděl.“

DĚKUJI, řekl Smrť. A TEĎ UŽ OPRAVDU MUSÍM JÍT. ALE OBČAS TUDY PROJDU. MÉ DVEŘE, dodal, JSOU VŽDYCKY OTEVŘENY.

Pak vykročil. Shrbená postava sedící na písku zmizela v temnotě za jeho zády, ale objevila se nová, která jako šílená pádila po písku, který ovšem samozřejmě tak docela pískem nebyl.

Mávala bramborem na provázku. Když muž uviděl Smrtě, zastavil se a pak se k Smrťovu úžasu vyděšeně ohlédl přes rameno. Něco takového se ještě nikdy předtím nestalo. Většina lidí, kteří stanuli tváří v tvář Smrťovi, se přestala bát čehokoliv, co mohli mít za zády.

„Je za mnou někdo? Vidíte někoho?“

EHM… NE. NĚKOHO JSI SNAD ČEKAL?

„Výborně! Tak nikdo, ano? Výborně!“ oddechl si pan Zichrhajc a narovnal ramena. „Ano! Hahá! Hej, podívejte, mám svůj brambor!“

Smrť zamrkal a pak vytáhl ze záhybů roucha přesýpací hodiny.

PAN ZICHRHAJC? AHA. TEN DRUHÝ. ČEKAL JSEM TĚ.

„To jsem já! A mám svůj brambor, podívejte! A taky všeho lituju! Pan Zichrhajc se teď už cítil zcela klidný. Hory šílenství mají mnoho různě širokých římsiček příčetnosti.

Smrť se díval do tváře přetékající šíleným úsměvem. JE TI TO VELMI LÍTO?

„Samozřejmě!“

VŠEHO?

„Jasně!“

V TOMTO ČASE? NA TOMTO MÍSTĚ? PROHLAŠUJEŠ, ŽE JE TI TO UPŘÍMNĚ LÍTO?

„Správně. Pochopil jste to. Jste chytrý. Takže teď kdybyste mi laskavě ukázal, jak se dostanu zpátky—“

NECHCEŠ SI TO POŘÁDNĚ ROZMYSLET?

„Nechci se dohadovat. Chci jen, co mi patří,“ řekl pan Zichrhajc. „Mám svůj brambor. Podívejte.“

JÁ TO VIDÍM. Smrť sáhl do záhybu svého roucha a vytáhl odtamtud něco, co panu Zichrhajcovi na první pohled připadalo jako miniaturní model Smrtě samotného. Pak si ale všiml, že z kápě vyčnívá krysí lebčička.

Smrť se usmál. POZDRAVTE SE S MÝM MALÝM PŘÍTELEM, řekl.

Krysí Smrť natáhl párátek a vytrhl panu Zichrhajcovi z ruky tkanici.

„Tak počkat —“

NIKDY NEVSÁZEJ VŠECHNO, CO MÁŠ, NA KOŘE-NOVOU ZELENINU. MNOHO VĚCÍ ZDALEKA NEMUSÍ BÝT TÍM, ČÍM SE ZDAJÍ, řekl Smrť. ALE ABY NIKDO NEMOHL ŘÍCI, ŽE NECTÍM ZÁKON. Pak luskl prsty. VRAŤ SE TEDY TAM, KAM PO PRÁVU PATŘÍŠ…

Kolem užaslého pana Zichrhajce na okamžik zablikalo modré světlo a on zmizel.

Smrť si povzdechl a potřásl hlavou.

TEN DRUHÝ… MĚL V SOBĚ NĚCO, DÍKY ČEMU MOHL BÝT LEPŠÍ, řekl. ALE TENHLE… zhluboka si povzdechl. KDO VÍ, JAKÉ ZLO SE UKRÝVÁ V SRDCI ČLOVĚKA.

Krysí Smrť pozvedl lebčičku od své bramborové hostiny.

KVÍK, řekl.

Smrť mávl odmítavě rukou. SAMOZŘEJMĚ MÁŠ PRAVDU, JSEM TO JÁ , řekl. JENOM MĚ TAK NAPADLO, JE-STLI EXISTUJE JEŠTĚ NĚKDO JINÝ.

Mikuláš, který přebíhal od jednoho domovního vchodu k druhému, si uvědomil, že míří k cíli velkou oklikou. Otto by mu řekl, že je to tím, že se k němu podvědomě dostat nechce.

Bouře lehce polevila, i když se mu od klobouku stále ještě odrážela prská menších krup. Mnohem větší kroupy ze začátku bouře naplnily okapy a pokryly ulice. Vozy klouzaly a chodci se přidržovali zdí.

Navzdory žáru, který cítil v hlavě, vytáhl Mikuláš svůj zápisník a napsal si Krp. větš. než golf. míčk.? a udělal si v duchu poznámku, aby si pro jistotu jednu z krup s golfovým míčkem porovnal. Část jeho já začínala chápat, že jejich čtenáři mohou mít velmi uvolněný vztah k vině politiků, ale budou velmi přísní právě v takových otázkách, jako je velikost krup.