Terry Pratchett - Pravda

„Totiž, no víš… Naše peníze byly…“ Sacharóza popotáhla. „Pravda je… No, teď už nemáme vůbec nic. Tak jsme se dřeli, tak jsme se snažili, a teď je to všechno pryč…“ začala vzlykat.

Ronald Balamuťa se naklonil přes stůl a poklepal ji po ruce.

„Mohl bych pro tebe něco udělat?“ zeptal se.

„Víš, doufala jsem… Napadlo mě… tedy, víš… Myslíš, že bys nám mohl na dnešní noc půjčit jeden ze svých Usů?“

Balamuťa se prudce narovnal. „Cože? Zbláznili jste se?“

Sacharóza se vysmrkala. „Ano, myslela jsem si, že nejspíš řekneš tohle,“ řekla smutně.

Balamuťa, který přece jen trochu změkl, se naklonil kupředu a znovu ji popleskal po ruce. „Já vím, že jsme si jako děti spolu hrávali —“ začal.

„Myslím, že jsme si vlastně nehráli ,“ namítla a začala se přehrabovat ve své kabelce. „Ty jsi mě většinou honil a já tě tloukla do hlavy dřevěnou kravičkou. Aha, tady je…“ Upustila kabelku a namířila na Balamuťu jeden z pistolových samostřílů zesnulého pana Zichrhajce.

„Takže ty nám dovolíš použít jeden z těch vašich ‚-aných‘ lisů, nebo já ti ‚-aně‘ ustřelím tu tvoji ‚-anou‘ hlavu!“ zaječela. „Myslím, že tak nějak by se to mělo říkat, že?“

„Neodvážila by ses zmáčknout kohoutek!“ řekl Balamuťa a pokoušel se schoulit v křesle.

„Byla to moc pěkná kravička a jednoho dne jsem tě praštila tak silně, že se jí zlomila noha,“ řekla Sacharóza zasněně.

Balamuťa vrhl prosebný pohled na Mikuláše. „Nemohl byste ji nějak přivést k rozumu?“ zeptal se.

„Potřebujeme si jen na hodinu nebo dvě půjčit jeden z vašich tiskařských lisů, pane Balamuťo,“ odpověděl mu Mikuláš, zatímco Sacharóza mířila hlavní pistolového samostřílu na mužův nos a na tváři měla úsměv, o němž doufala, že je velmi záhadný. „Hned potom odejdeme.“

„Co chcete dělat?“ zeptal se Balamuťa ochraptěle.

„No, tak především vás svážeme,“ odpověděl Mikuláš.

„To tedy ne! Zavolám předáky!“

„Myslím, že jsou právě… zaměstnaní,“ zavrtěla hlavou Sacharóza.

Balamuťa se soustředěně zaposlouchal do zvuků v budově. Jak se zdálo, dole bylo nepřirozené ticho.

Vzdal to.

Tiskaři i pomocní dělníci Informátora stáli v kruhu kolem Dobrohora.

„Dobrá, mládenci,“ prohlásil trpaslík. „Uděláme to takhle. Každý muž, který dnes odejde domů dřív, protože ho bolí hlava, dostane sto tolarů, je to jasné? To je starý klačský zvyk.“

„A co se stane, když nepůjdeme?“ zeptal se jeden z předáků a zvedl těžkou palici.

„Potom,“ ozval se mu hlas těsně za hlavou, „vás začne bolet hlava.“

Venku se zablesklo a děsivě zahřmělo. Otto triumfálně zahrozil k nebi.

„Ano!“ zvolal, když se tiskaři zmateně rozeběhli ke dveřím. „Ktyž to opraftu, ale opraftu potržepujete, je to taty! Skusme to ještě jetnou… Chrat!“ Znovu zaduněl hrom. Upír poskakoval vzrušeně sem a tam a šosy jeho vesty za ním vlály. „Ohó! Teď se to rostáčí! Snofu a tentokrát s citem! Jaký felký chrat …“ Zadunění hromu bylo tentokrát snad ještě hlasitější.

Otto, štěstím bez sebe, zatančil krátký vítězný taneček a po šedivé tváři mu stékaly slzy.

„Chutpa, co je f ní kamení — rock!“ vykřikl.

V tichu, které nastalo po dunění hromu, vytáhl Mikuláš z kapsy sametový sáček a vysypal jeho obsah na savou podložku na stolní desce.

Balamuťa zíral na kameny vytřeštěnýma očima.

„Mají cenu dvou tisíc tolarů,“ oznámil mu Mikuláš. „Přinejmenším. Tu cenu oznámíme i cechu. Nechám je tady, ano? Nepotřebuji na ně potvrzení. Věříme vám.“

Balamuťa neřekl nic, protože měl v ústech roubík. Byl připoután ke svému křeslu.

V tomto okamžiku Sacharóza stiskla spoušť. Nic se nestalo.

„Asi jsem do toho zapomněla vložit ten podlouhlý špičatý kousek,“ řekla, když Balamuťa omdlel. „To jsem ale hloupá holka. Aně. Cítím se mnohem líp, kdy jsem to dokázala říci, věříš? Aně. Aněanýaná. Jenom by mě moc zajímalo, co to vlastně znamená.“

Gunilla Dobrohor se vyčkávavě zadíval na Mikuláše, který se pomalu kýval sem a tam a pokoušel se přemýšlet.

„Dobrá,“ řekl Mikuláš nakonec a sevřel si prsty můstek nosu. „Třířádkový titulek na šíři stránky. První řádek: ‚Odhalené spiknutí!‘ Máte to? Další řádek: ‚Lord Vetinari je nevinný!‘“ Nad touto větou se chvilku zamyslel, ale pak ji ponechal. Lidé se budou přít o její všeobecné platnosti později. To v tom-to okamžiku nebyla ta nejdůležitější věc.

„Dobrá,“ řekl Dobrohor. „A třetí řádek?“

„Tak ten jsem si napsal,“ řekl Mikuláš a podal mu stránku vytrženou ze zápisníku. „Verzálky, prosím. Velké verzálky. Tak velké, jaké jen máte. Tak velké, jaké používá Informátor pro svoje elfy a vybuchující lidi.“

„Něco takového?“ řekl trpaslík a natáhl se pro písmovku velkých černých písmen. „Jsou tohle novinky? “

„V této chvíli ano,“ řekl Mikuláš. Pak zalistoval listy svého zápisníku.

„Nechceš si nejdřív napsat celý ten článek?“ zeptal se trpaslík.

„Na to není čas. Připraven? ‚Spiknutí k ilegálnímu převzetí moci v Ankh-Morporku bylo odhaleno včera večer. Hlídka v tomto směru už mnoho dnů prováděla trpělivé detektivní pátrání.‘ Následuje odstavec. ‚ Kometa získala informace, že osobou, která žije mimo město, byli najati dva zabijáci, oba v současnosti mrtví, aby očernili osobu lorda Vetinariho a odstranili ho z místa Patricije.‘ Odstavec. ‚Použili k tomu nevinného muže, velmi podobného lordu Vetinarimu, a s jeho pomocí pronikli do paláce. Jakmile pronikli dovnitř „’—“

„Zadrž, zadrž, mladíku,“ řekl Dobrohor. „Na to nepřišla hlídka, na to jsi přece přišel ty!“

„Já jsem jenom řekl, že oni na tom celé dny pracovali,“ řekl Mikuláš. „To je pravda. Nemusím už přece říkat, že se nikam nedostali.“ Viděl pohled trpaslíkových očí. „Poslyšte, už velmi brzo budu mít celou řadu ošklivých nepřátel. Rozhodně víc, než by si kdo přál. Budu raději, když na mě bude mít Elánius vztek proto, že mou zásluhou vypadá dobře, než aby ho měl proto, že mou zásluhou vypadá jako pitomec. Jasný?“

„Ale i tak —“

„Nehádejte se se mnou!“

Dobrohor by se ani neodvážil. Viděl na Mikulášově tváři Výraz. Všiml si, že mládenec při poslouchání skříňky doslova ztuhl a teď rozmrznul do… někoho úplně jiného.

Byl teď mnohem citlivější a mnohem méně trpělivý. Vypadal, jako kdyby měl horečku.

„Takže… kde jsem skončil?“

„—“ řekl trpaslík.

„Výborně… ‚Jakmile pronikli dovnitř‘… ne, změňte to na: ‚ Kometa zjistila, že lord Vetinari byl‘ — Sacharózo, říkalas, že ten muž ve sklepě vypadal jako Vetinari?“

„Ano. Vlasy, podoba všecko .“

„Výborně. ‚ Kometa zjistila, že lord Vetinari byl zaskočen šokem z toho, že vidí sám sebe vstupovat do své kanceláře.‘ —“

„Vážně jsme to zjistili?“ řekla Sacharóza.

„Ano. Dává to přece smysl. Kdo se ještě chce přít? Kde jsem to skončil… ‚Jejich plán byl narušen psem lorda Vetinariho Hafalem (16), který na oba muže zaútočil.‘ Odstavec. ‚Hluk zápasu přilákal jednoho z Vetinariho úředníků, Rufuse Važuzla‘ — k sakru, toho jsem se zapomněl zeptat, jak je starý — ‚kterého pak pachatelé omráčili.‘ Odstavec. ‚Útočníci se pokusili využít tohoto přerušení k podpoře svého‘ — jak je to slovo? Aha, už vím — ‚svého podlého plánu a bodli Važuzla jednou z Vetinariho vlastních dýk v pokusu dokázat, že propadl šílenství nebo vražedné mánii.‘ Odstavec. ‚Jednali s odpornou mazaností‘ —“