Terry Pratchett - Pravda

„Hm, chápu. Jak dramatické gesto. To si vážně myslíš, že rodina je záležitostí peněz? “ řekl lord ze Slova.

„Mám-li to brát podle historie, pak ano. Majetek, pozemky a tituly,“ přikývl Mikuláš. „Je až neuvěřitelné, jak často se nám nepodařilo oženit se s někým, kdo neměl alespoň dva z těchto tří darů.“

„To je laciný žertík. Víš dobře, co myslím.“

„No, tím si nejsem právě jistý,“ potřásl Mikuláš hlavou. „Ale vím, že jsem ty peníze získal před několika hodinami od muže, který se mě pokusil zabít.“

„Pokusil se tě zabít?“ Poprvé v hlase lorda ze Slova zazněla nejistota.

„Jistě. Překvapilo tě to?“ přikývl Mikuláš. „Když něco vyhodíš do vzduchu, neměl by ses trochu starat o to, kam to dopadne?“

„Samozřejmě, že ano,“ přikývl lord ze Slova. Povzdechl si a udělal malý posunek rukou. Mikuláš viděl, jak se ze stínů oddělily menší stíny. A vzpomněl si také, že majetek pánů ze Slova se nedá udržovat bez množství najatých pomocníků, a to ve všech oblastech života. Tvrdí muži v měkkých kloboucích, kteří umí lidi honit, týrat a připravovat jim pasti…

„Jak vidím, je jasné, že to přeháníš,“ řekl jeho otec, když se stíny začaly přibližovat. „Myslím, že by ti prospěla… ano, prospěla by ti dlouhá cesta po moři. Země mlhy? Mlžné ostrovy? Sumatří? Čtyřix? Nebo možná Brmbrmduc. Pokud jsem slyšel, dá se tam získat pohádkové bohatství, pokud se mladý člověk neštítí umazat si ruce. Tady tě nic nečeká…, rozhodně nic dobrého.“

Mikuláš teď napočítal čtyři postavy. Vzpomněl si, že je příležitostně zahlédl na panství. Většinou měly jen jedno jméno, jako Karlíček nebo Břitva, a žádnou minulost.

Jedna z nich řekla: „Poslyšte, pane Mikuláši, jestli máte špetku zdravého rozumu, tak nám nebudete dělat potíže a vyřídíme to tiše a hladce…“

„Budou ti pravidelně zasílány malé finanční částky,“ dodával lord ze Slova. „Můžeš žít stylem, který ti bude —“

Z temnoty od stropu se sneslo několik slaboučkých pramínků prachu. Ševelily v naprostém tichu jako padající sykamorové listí.

Dopadly nedaleko sáčku s drahokamy.

Pak nahoře tiše zacinkaly přívěsky v obrovském křišťálovém svícnu.

Mikuláš zvedl hlavu. „Ale ne,“ zvolal, Jen nikoho nezabí-jej!“

„Cože?“ nechápal lord ze Slova.

Otto Schrecklich, ruce napřažené před sebou jako spáry, seskočil měkce na podlahu.

„Toprý fečer!“ ušklíbl se na nejbližšího vyděšeného sloužícího. Pak se podíval na své ruce. „Ale no tak, na co já to myslím?“ Zaťal ruce v pěst a poskočil z nohy na nohu. „Tak je sfedni, táme si klasiš ankh-morporský pox!“

„Boxovat?“ odpověděl muž a pozvedl těžký obušek. „K čertu s tím!“

Rána, kterou mu Otto zasadil, ho zvedla z podlahy. Dopadl na zem a odjel po vyleštěných parketách. Otto se otočil tak rychle, že se přihlížejícím rozmazával. Ozvalo se ošklivé plesknutí a další muž padl k zemi.

„Co to má pýt? Co to má snamenat? Já použífám cifilisofaný pox a fy nechcete pojovat?“ volal a poskakoval sem a tam jako amatérský rohovník. „Ach, pane, tak fy chcete pojofat —“ jeho pěst vyletěla tak rychle, že ji oči nestačily sledovat, a zasáhla muže jako boxerský pytel. Když muž odletěl stranou, Otto se narovnal a téměř znuděně udeřil stranou. Zasáhl čtvrtého muže, který se k němu hnal z boku, přímo do brady. Ubožák ve vzduchu udělal doslova přemet.

To všechno se odehrálo během několika vteřin. Pak se stačil Mikuláš vzpamatovat natolik, že ze sebe vyrazil varovný výkřik. Bohužel už bylo pozdě.

Otto se podíval na kus meče, který mu vyčníval z hrudníku.

„Tak se na to potífejte,“ povzdechl si. „Tety ržeknu fám, še co jsem u tepe f saměstnání, tak mi košile nefytrší ani tfa tny!“

Pak se obrátil k lordu ze Slova, který začal ustupovat, a se zapraskáním si srovnal klouby na rukou.

„Drž to ode mě!“ vykřiklo jeho lordstvo.

Mikuláš zavrtěl hlavou.

„Ale ne?“ řekl Otto a pomalu postupoval kupředu. „Tak fy si myslíte, še já jsem ‚to‘? Toprá. Tak já se jako ‚to‘ pudu chofat.“

Uchopil lorda ze Slova za šaty pod krkem a jednou nataženou rukou ho zvedl do vzduchu.

„My u nás máme taky lidi, jako jste fy,“ řekl. „To jsou ti, co ržíkají tafu, co má tělat! Ktyž jsem pržišel sem, to Ankh-Morporku, ržíkali mi, že taty jsou fěci jinak, ale fe skutečnosti je to stejné. Fštycky se najtou takofí satracení lité, jako jste fy! A teť, co mám s fámi tělat?“

Zatápal rukou po své vestě, utrhl z ní černou stuhu a odhodil ji stranou.

„Stejně mi to satracený kakao nikty nechutnalo.“

„Otto!“

Upír se otočil. „Ano, Mikuláš? Copak si ty pržeješ?“

„Tohle už zachází trochu daleko.“

Lord ze Slova zbledl. Mikuláš ho nikdy neviděl tak vyděšeného.

„Ale co ržíkáš? Ty si myslíš, že já ho kousnu? Mám fás kousnout, fáše lortstfo? No, mošná, še to neutělám, protože taty Mikuláš si myslí, že jsem chotný osopa.“ Přitáhl si lorda ze Slova k sobě, až jejich tváře byly sotva několik centimetrů od sebe. „A já pych se teť měl šeptat sám sepe: jak chotná jsem osopa? Nepo mošná… jsem lepší neš fy?“ Vteřinu dvě váhal a pak prudkým pohybem strhl lorda k sobě.

Pak ho s neobyčejným citem políbil na čelo. Nakonec postavil roztřeseného muže na podlahu a pohladil ho po hlavě.

„Apych se fám přisnal, to kakao není sas tak špatné a ta mlatá táma, co chraje na farchany…, ona na mě tu a tam mrkne ,“ prohlásil a ustoupil stranou.

Lord ze Slova otevřel oči a upřel je na Mikuláše.

„Jak se odvažuješ —“

„Buď zticha,“ zarazil ho Mikuláš. „Tak, a teď ti povím, jak to bude dál. Já neřeknu žádná jména. Už jsem se rozhodl. Nechci, aby se říkalo, že manžel mé matky byl zrádce, chápeš? Pak je tady Ruprecht. A mé sestry. Chráním naše jméno. Dělám pravděpodobně velkou chybu, ale já to stejně udělám. Abych se přiznal, chystám se tě ještě jednou neposlechnout. Nechci říci pravdu. Rozhodně ne celou pravdu. Mimo to jsem si jistý, že ti, kdož chtějí vědět co a jak, si všechno snadno zjistí. A troufl bych si říci, že si to velmi rychle a tiše přeberou. Víš… právě tak jako ty.“

„Zrádce?“ zašeptal lord ze Slova.

„Přesně to lidé řeknou.“

Lord ze Slova přikývl jako muž chycený v nepříjemném snu.

„Ty peníze si v žádném případě nemůžu vzít,“ řekl. „Přeju ti, aby sis je hezky užil, můj synu. Protože… ty jsi naprosto jistě ze Slova. Přeju ti hezký den.“ Otočil se a odcházel. Za několik vteřin bylo slyšet, jak se se slabým skřípotem otvírají a zavírají těžké dveře.

Mikuláš se odpotácel k nejbližšímu pilíři. Třásl se. Postupně si v hlavě přehrál setkání s otcem. Za celou tu dobu se jeho myšlenky nedotkly země.

„Jseš v poržátku, Mikuláš?“ zeptal se Otto.

„Je mi špatně…, ale ano, jsem v pořádku. Ze všech tvrdo-hlavých, umíněných, sebestředných, nafoukaných —“

„Ale na truché straně máš sase mnocho toprých flastností,“ zarazil ho Otto.

„Já mluvil o svém otci .“

„Oh.“

„Je si neustále tak jistý, že má pravdu…“

„Poslyš, je to tfůj otec , o kom mlufíme, ano?“

„To snad naznačuješ, že jsem jako on?“