Terry Pratchett - Velká jízda

Tohle mě mělo napadnout, pomyslel si.

Ulomená větev byla třicetkrát delší než nom. Uchovávali ji pod osvětlením a vypadala, že si celkem spokojeně roste s jedním koncem v nádobě se speciálním roztokem. Nomové, kteří kdysi na Lodi přiletěli, museli tímto způsobem očividně pěstovat spousty rostlin.

Pinďa mu pomohl dovléct hrnec k průlezu. Žáby si se zájmem Masklina prohlížely.

Když nádobu umístili, jak nejlépe dokázali, otevřel Masklin otvor. Nebyl to onen posuvný. Staří nomové jej užívali jako jakýsi výtah, ale bez drátů — pohyboval se nahoru a dolů nějakou silou, stejně tajemnou jako beztíž nebo co.

Plošina se odlepila. Masklin vyhlédl dolů a uviděl, že se obrovský žlutý stroj zprudka zastavil. Když se vzpřímil, Pinďa se na něj zmateně díval.

„Květ je vzkaz?“ zeptal se chlapec.

„Ano. Tak nějak.“

„Žádná slova?“

„Žádná,“ řekl Masklin.

„Proč ne?“

Masklin pokrčil rameny.

„Nevím, jak jim je říci.“

To už je téměř konec… Ale neměl by to být konec.

Nomové zaplavili celičkou Loď. Pokud tam byly nějaké příšery s chapadly a zuby, přemohli by je nomové pouhou přesilou.

Mladí nomové zaplnili velitelskou místnost, kde se horlivě pokoušeli mačkat knoflíky. Dorcas a jeho učedníci zmizeli v Lodi, aby prozkoumali její přístroje. Hlasy a smích se rozléhaly šedými chodbami.

Masklin a Grimma seděli sami a pozorovali žáby v jejich květu.

„Musel jsem se přesvědčit, jestli je to pravda,“ řekl.

„Ta nejúžasnější věc na světě,“ poznamenala Grimma.

„Ne. Já myslím, že na světě jsou patrně ještě úžasnější věci,“ řekl Masklin. „Ale stejně je to ohromně hezké.“

Grimma mu vylíčila události v lomu — souboj s lidmi, jak ukradli Jekuba, velké rypadlo, aby mohli utéct. Oči jí svítily, když mluvila o tom, jak přemohli lidi. Masklin ji pozoroval s ústy dokořán obdivem. Byla samé bláto, šaty měla potrhané, vlasy jako by proběhla roštím, ale sršela takovou vnitřní energií, že od ní málem odskakovaly jiskry. To je dobře, že jsme dorazili včas, pomyslel si. Lidé by mi měli poděkovat.

„Co budeme dělat teď?“ zeptala se.

„Já nevím,“ řekl Masklin. „Podle Věci jsou tam venku světy s nomy. Jenom s nomy, chci říct. Nebo si můžeme najít nějaký jenom pro sebe.“

„No,“ řekla Grimma, „já myslím, že nomové z Obchoďáku by byli šťastnější, kdyby prostě zůstali na Lodi. Víš proč se jim tolik líbí? Je to jako bydlet v Obchoďáku. Všechen Venek je venku.“

„Tak to bych radši byl s nimi, abych měl jistotu, že si pamatují, že nějaký Venek existuje. Je to něco jako moje práce, myslím,“ odpověděl Masklin. „A až si něco najdeme, chci se s Lodí vrátit.“

„Proč? Tady něco zůstane?“ zeptala se Grimma.

„Lidé,“ odpověděl Masklin. „Měli bychom s nimi hovořit.“

„Ha!“

„Oni vážně chtějí věřit… chci říct, v jednom kuse si vymýšlejí vyprávění o věcech, které neexistují. Myslí si, že jsou na světě sami. To my jsme si nikdy nemysleli. My jsme vždycky věděli, že tu jsou lidé. Jsou strašně opuštění a nevědí o tom.“ Neurčitě máchl rukama. „Tak si myslím, že bychom se s nimi mohli dorozumět,“ uzavřel.

„Nadělají z nás trpaslíčky!“

„Ne když se vrátíme v Lodi. Jestli je něco, co mohou říci i lidé, je fakt, že Loď není moc trpasličí.“

Grimma se naklonila a vzala ho za ruku.

„No… když si to opravdu přeješ…“

„Ano.“

„Vrátím se s tebou.“

Zaslechli za sebou šramot. Byl to Gurder. Opat měl přes rameno ranec a napjatý, rozhodný výraz někoho, kdo hodlá dotáhnout všechno do konce, ať je to cokoli.

„Hm. Přišel jsem se rozloučit,“ řekl.

„Co to povídáš?“ zeptal se Masklin.

„Slyšel jsem, jak říkáš, že se vrátíš v Lodi.“

„Ano, ale —“

„Prosím tě, nehádej se se mnou.“ Gurder se rozhlédl. „Pomýšlel jsem na to od chvíle, co jsme Loď získali. Tam venku jsou další nomové. Někdo by jim měl říct, že se Loď vrátí. Nemůžeme je vzít s sebou teď, ale někdo by měl najít všechny ostatní nomy na tomto světě a zajistit, aby o Lodi věděli. Někdo by jim měl říct o tom, co je skutečně pravda. Měl bych to být já, nemyslíš? Musím být nějak užitečný.“

„Úplně sám ?“ zeptal se Masklin.

Gurder zaštrachal v ranci.

„Ne, beru si Věc,“ řekl a vytáhl černou krychličku.

„No —“ začal Masklin.

„ Žádný strach, “ promluvila Věc. „ Okopírovala jsem se do počítačů na Lodi. Mohu být současně tady i tam. “

„Je to něco, co chci opravdu udělat,“ pokračoval Gurder bezmocně.

Masklina napadlo ho přemlouvat, ale potom si pomyslel: Proč? Takto bude Gurder pravděpodobně šťastnější. Vždyť je to pravda, Loď patří všem nomům. My si ji jenom na chvilku půjčujeme. Takže Gurder má pravdu. Možná by někdo měl najít zbytek nomů, ať jsou na tomto světě kdekoli, a říci jim o nich pravdu. Nikdo lepší než Gurder mě pro tento úkol nenapadá. Svět je veliký. Je zapotřebí někoho skutečně připraveného uvěřit.

„Chceš, aby s tebou někdo šel?“ zeptal se.

„Ne. Možná si najdu nějaké nomy, co mi pomohou.“ Naklonil se blíž. „Abych pravdu řekl,“ dodal, „těším se na to.“

„É. Ano. Avšak světa je ohromný kus,“ namítl Masklin.

„To jsem vzal v úvahu. Mluvil jsem s Pinďou.“

„Jo? No… když jsi si jistý…“

„Ano. Víc než jsem si kdy byl čím jist,“ řekl Gurder. „A svého času jsem si byl zatraceně jistý spoustou věcí, jak víš.“

„Radši bychom měli najít nějaké vhodné místo, kde tě vysadíme.“

„Dobrá,“ řekl Gurder. Snažil se tvářit statečně. „Někde, kde je hodně husí,“ dodal.

Opustili ho u nevelkého jezera při západu slunce. Rozloučení bylo krátké. Pokud teď Loď spočinula někde na víc než několik minut, sbíhali se k ní lidé.

Poslední, co z něj Masklin viděl, byla malá mávající postavička na břehu. A potom bylo už jenom jezero, měnící se v zelený puntík na scvrkávající se krajině. Svět se rozprostřel s jedním neviditelným nomem uprostřed.

A potom nebylo nic.

Velitelská místnost byla zaplněna nomy, kteří pozorovali ubíhající krajinu, jak Loď stoupala.

Grimma upírala zrak na ten neobvyklý úkaz.

„Nikdy jsem si neuvědomila, že Země takhle vypadá,“ řekla. „Je jí tolik!“

„Svět je pořádně veliký,“ souhlasil Masklin.

„Myslel bys, že jeden svět bude dost veliký pro nás všechny,“ zašeptala Grimma.

„No, to nevím,“ řekl Masklin. „Možná není jeden svět dost veliký pro nikoho. Kam míříme, Angalo?“

Angalo si zamnul ruce a rázně přitáhl všechny páky.

„Tak vysoko,“ řekl se zadostiučiněním, „že nebude žádné dole.“

Loď zamířila vzhůru, ke hvězdám. Svět pod nimi přestal ubíhat, protože Loď dospěla k jeho okrajům a změnil se v kotouč, proti slunci černý.

Nomové a žáby se dívali dolů na Zemi.

A sluneční světlo ji zachytilo, rozzářilo její okraje a paprsky se od ní šířily do temnoty, takže vypadala úplně jako květ.

Velký let

Terry Pratchett

Vyprávění o nomech - 3

Přeložila Helena Hrychová

Ilustrace na obálku Josh Kirby