Terry Pratchett - Velká jízda

„Proč Věc neví, kam má letět?“ zeptal se Gurder. „Dokázala najít Floridii, takže najít něco tak důležitého jako je Začouzená Lhota, by neměla být vůbec žádná potíž.“

„ O Začouzené Lhotě nemám žádné rádiové zprávy. O Floridě je jich spousta, “ pravila Věc.

„Aspoň někde přistaň,“ žebral Gurder. Angalo stiskl pár knoflíků.

„Pod námi je zrovna teď moře,“ oznámil. „A — co je to?“

Pod Lodí v hloubce klouzalo nad mraky cosi drobného a bílého.

„Mohlo býti husa,“ pronesl Pinďa.

„To… myslím… že… ne,“ řekl Angalo opatrně. Otočil nějakým knoflíkem. „O tom se vážně nechám poučit,“ dodal.

Obraz na monitoru trochu zajiskřil a potom se zvětšil.

Po obloze klouzala bílá šipka.

„Že je to Concord?“ hádal Gurder.

„Ano,“ přisvědčil Angalo.

„Letí drobet pomalu, co?“

„Jenom ve srovnání s námi,“ řekl Angalo.

„Sleduj ho,“ řekl Masklin.

„Nevíme, kam letí,“ namítl Angalo.

„Já vím,“ řekl Masklin. „Díval jsi se oknem, když jsme letěli Concordem? Letěli jsme ke slunci.“

„Ano. Zrovna zapadalo,“ připustil Angalo.

„Teď je ráno. Zase letí ke slunci,“ upozornil Masklin.

„No? A co z toho?“

„To znamená, že letí domů.“

Angalo se kousl do rtu, když mu to došlo.

„To nechápu, proč musí slunce vycházet a zapadat na různých místech,“ pronesl Gurder, který se vůbec nesnažil pochopit základy astronomie.

„Letí domů,“ opakoval Angalo, aniž by mu věnoval pozornost. „Jasně. Už to mám. Tak to letíme s ním, ne?“

„Ano.“

Angalovy prsty přeběhly po řízení.

„Jasně,“ řekl. „Jdem na to. Čekám, že piloty na Concordu patrně docela potěší mít tady nahoře trochu společnosti.“

Loď se držela za letadlem.

„Pořádně se stáčí,“ řekl Angalo. „A taky zrychluje.“

„Myslím, že možná mají z Lodi strach,“ uvažoval Masklin.

„To nechápu proč,“ odporoval Angalo. „Vůbec nechápu proč. Neděláme nic, než je sledujeme.“

„Kéž bychom měli nějaká pořádná okna,“ řekl Gurder toužebně. „Mohli bychom zamávat.“

„Viděli už někdy lidé podobnou Loď?“ otázal se Angalo Věci.

„ Ne. Ale vymýšleli si příběhy o Lodích, přilétajících z jiných světů. “

„Ano, vymýšleli,“ řekl Masklin napůl pro sebe. „To je akorát to, co dovedou.“

„ Občas říkají, že na palubě Lodi budou přátelské bytosti —“

„To jsme my,“ oznámil Angalo.

„— a občas říkají, že to budou zrůdy s chapadly a velkými zuby. “

Nomové se po sobě podívali.

Gurder vrhl bojácný pohled přes rameno. Potom se všichni zahleděli do chodeb, které vedly z velitelské místnosti.

„Jako mají aligátoři?“ zeptal se Masklin.

„ Horší. “

„Ach,“ řekl Gurder, „ podívali jsme se do všech místností, že jo?“

„To si jen vymýšlejí, Gurdere. To není pravda,“ uklidňoval ho Masklin.

„Kdopak by si chtěl vymýšlet něco takového?“

„Lidé,“ řekl Masklin.

„Brr,“ ošíval se Angalo a zkoušel se nonšalantně otáčet s křeslem pro případ, že by se k němu pokoušelo přiblížit něco chapadlovitého a zubatého. „To nevím proč.“

„Já myslím, že to vím. Hodně jsem o lidech přemýšlel.“

„Nemůže Věc poslat pilotům na Concordu zprávu?“ otázal se Gurder. „Něco jako ‚Nebojte se, nemáme zuby ani chapadla, to vám garantuju‘?“

„Pravděpodobně by nám nevěřili,“ řekl Angalo. „Být já samé zuby a chapadla, poslal bych zrovna tenhle vzkaz. Mazané.“

Concord ječel na vrcholu nebes, lámaje transatlantický rekord. Loď se loudala za ním.

„Myslím,“ řekl Angalo a díval se dolů, „že lidé jsou akorát dost inteligentní na to, aby byli potrhlí.“

„Já myslím,“ opáčil Masklin, „že jsou možná dost inteligentní na to, aby byli osamělí.“

Letadlo se dotklo země za svištění pneumatik. Hasicí technika křižovala letištní plochu a další vozidla následovala.

Velká černá Loď se přehnala nad nimi, zakroužila po nebi jako házecí talíř a zpomalila.

„Tady je ta nádrž!“ zvolal Gurder. „Rovnou pod námi! A tohle je železniční trať! A tohle je lom! Je tam pořád!“

„Samosebou, že je tam pořád, mamlasi,“ zabručel Angalo a mířil s Lodí ke kopcům se záplatami tajícího sněhu.

„Částečně,“ dodal Masklin.

Nad kamenolomem visel příkrov černého dýmu. Když se přiblížili, uviděli, že se zvedá z hořícího nákladního auta. Kolem něho stála další nákladní auta a také několik lidí, kteří se dali na útěk, když spatřili stín Lodi.

„Osamělí, jo?“ zavrčel Angalo. „Jestli ublížili jedinkému nomovi, budou si přát, aby se nebyli vůbec narodili!“

„Jestli ublížili jedinkému nomovi, budou si přát, abych se vůbec nebyl narodil,“ poopravil ho Masklin. „Ale myslím, že tam dole nikdo není. Nebudou se přeci motat kolem, když přišli lidé. A kdo zapálil ten náklaďák?“

„Juj!“ zvolal Angalo a mávl pěstí.

Masklin zkoumal krajinu pod nimi. Nějak si nedokázal představit, že by někdo, jako Grimma a Dorcas, seděl v díře a čekal, až si ho lidé podrobí. Náklaďáky přece samy sebe nepodpalují. Také některé budovy vypadaly poničeně. To by lidé neudělali, ne?

Zadíval se na pole u lomu. Brána se zřítila a oranicí a blátem vedly široké stopy kol.

„Já myslím, že ujeli v dalším náklaďáku,“ řekl.

„Co myslíš tím juj ?“ zeptal se Gurder, poněkud pokulhávaje za rozhovorem.

„Přes pole?“ divil se Angalo. „To by uvázl, ne?“

Masklin zavrtěl hlavou. Možná i nom může mít instinkty. „Sleduj ty koleje,“ požádal ho. „A rychle!“

„Rychle? Rychle? Víš ty, jak těžko se tahle věc řídí pomalu ?“ Angalo přitáhnul páku. Loď se zvedla ke kopcům, trhajíc sebou na nedůstojné uzdě.

Tam nahoře už kdysi byli, pěšky. Bylo to k neuvěření.

Kopce byly vcelku ploché, tvořily jakousi planinu, shlížející na letiště. Pole, kde bývaly brambory. Mlází, ve kterém lovívali, a lesík, kde zabili lišku, protože se živila nomy.

A tam… tamhle bylo něco malého a žlutého a valilo se to přes pole.

Angalo natáhl krk.

„To vypadá jako nějaký stroj,“ přisvědčil a hmatal po pákách, aniž odtrhl oči od obrazovky. „Ale nějaký prapodivný.“

Po silnicích dole se pohybovala další vozidla. S blikajícími světly na střechách.

„Ta auta se honí, co myslíš?“ zeptal se Angalo.

„Možná, že si s ním chtějí pohovořit o hořícím náklaďáku,“ hádal Masklin. „Dokážeš se k němu dostat dřív než oni?“

Angalo přimhouřil oči. „Poslyš, myslím, že to svedeme, i kdybychom cestovali via Floridia.“ Nahmátl další páku a strčil do ní.

Krajina sebou kratičce kmitla a ten podivný stroj byl najednou přímo pod nimi.

„Vidíš?“ zeptal se.

„Ještě blíž,“ žádal Masklin.

Angalo stiskl knoflík. „Podívej, obrazovka ti může ukázat —“ začal.

„Jsou tam nomové!“ zvolal Gurder.

„No jo, a ta auta utíkají!“ křičel Angalo. „Ták, jen utíkejte! Nebo nastane čas zubů a chapadel!“

„Pokud si to však nomové nemyslí také,“ řekl Gurder. „Maskline, myslíš si —“

Masklin tam zase jednou nebyl.