Terry Pratchett - Velká jízda

Před ním se z otevřeného průlezu linulo modré světlo. Jak utíkal, uviděl, že se v ústí chodby objevily dvě tečky.

Rampa byla příliš dlouhá. Masklin nespal celé hodiny. Kdyby se tak byl prospal v té posteli, když ho lidé studovali; vypadala celkem pohodlně.

Najednou všechno, co si jeho nohy přály udělat, bylo dojít někam ne moc daleko a lehnout si.

Dovrávoral na konec rampy a ty tečky se proměnily v hlavy Gurdera a Pindi. Natáhli se k němu a vtáhli ho do Lodi.

Ohlédl se a podíval se dolů na moře lidských obličejů pod sebou. Na žádného člověka se ještě nikdy nedíval z výšky. Oni ho pravděpodobně ani nemohli vidět. Čekají na zelené mužíčky, pomyslel si.

„Jsi v pořádku?“ ptal se Gurder starostlivě. „Provedli ti něco?“

„Je mi fajn, je mi fajn,“ brebtal Masklin. „Nikdo mi neublížil.“

„Vypadáš hrozně.“

„Měli jsme s nimi promluvit, Gurdere,“ řekl Masklin. „Oni nás potřebují. “

„ Určitě jsi v pořádku?“ zeptal se Gurder a s obavami si ho prohlížel.

Masklin měl pocit, že má hlavu plnou vaty. „Pamatuješ, jak jsi věřil v bří Arnoldové (zal. 1905)?“ vypravil ze sebe.

„Ano,“ přisvědčil Gurder.

Masklin se na něj bláznivě, vítězně zašklebil.

„No, on v tebe taky věřil! Co ty na to?“ A velmi zvolna se sesul.

Rampa se zasunula dovnitř. Dveře se zavřely. Loď stoupala do vzduchu, až byla vysoko nad budovami.

A zůstala tam, zatímco slunce zapadalo.

Lidé dole k ní vysílali barevná světla a hráli jí melodie a nakonec na ni jenom mluvili všemi jazyky lidem známými.

Loď nevypadala, že by si toho všímala.

Masklin se probudil.

Ležel na velmi nepohodlné posteli. Byla příliš měkká. Nesnášel ležet na čemkoli měkčím než zem. Nomové v Obchoďáku rádi spali na prvotřídních kouscích koberce, ale Masklinovým lůžkem byl kus dřeva. Jako přikrývku používal kousek hadru a myslel si, že je to přepych.

Posadil se a rozhlédl se po místnosti. Byla skoro prázdná. Byla tam jen postel, stůl a židle.

Stůl a židle.

V Obchoďáku si nomové vyráběli nábytek z krabiček od zápalek a špulek; nomové žijící Venku ani nevěděli, co nábytek je .

Tento vypadal téměř jako lidský nábytek, ale měl nomské rozměry.

Masklin vstal a ťapal po kovové podlaze ke dveřím. Opět nomských rozměrů. Ke dveřím vyrobeným nomy, aby jimi nomové mohli procházet.

Vedly do chodby s řadou dveří. Budila dojem stáří. Nebyla špinavá ani zaprášená. Budila dojem něčeho, co bylo naprosto čisté i po tak dlouhý, předlouhý čas.

Cosi se k němu s vrněním blížilo. Byla to malá černá krabička, dosti podobná Věci, na malých pneumatičkách. Malý otočný kartáč připevněný vepředu shrnoval prach do otvoru. Tedy shrnoval by ho, kdyby tam nějaký prach byl. Masklin uvažoval, kolikrát asi tuto chodbu přičinlivě uklidila, zatímco čekala, až se nomové vrátí.

Narazila mu na nohu, pípla na něj, a potom odchvátala opačným směrem. Masklin pospíchal za ní.

Po chvíli minul další krabičku. Sunula se po stropě s tichým klapáním a čistila ho.

Zahnul za roh a skoro šlápl na Gurdera.

„Ty jsi vzhůru!“

„Ano,“ řekl Masklin. „É. Jsme na Lodi, pravda?“

„Je to úžasné —!“ začal Gurder. Třeštil oči a vlasy mu trčely na všechny strany.

„To rozhodně je,“ ujistil ho Masklin.

„Ale jsou tady všechny ty… a jsou velikánské… a támhle ty obrovské… a nikdy bys nevěřil, jak široké… a tolik…“ Gurderův hlas se vytratil. Vypadal jako nom, který by se měl naučit nová slova, než bude moci popisovat věci.

„Je strašně veliká!“ vyhrknul. Popadl Masklina za paži. „Pojď,“ vykřikl a klusal chodbou.

„Jak jste se dostali dovnitř?“ zeptal se Masklin a snažil se s ním držet krok.

„Bylo to úchvatné! Angalo sáhl na takový ten panel a on se jen odsunul a pak jsme byli uvnitř a byl tam takový ten výtah a potom jsme byli v téhle velikánské místnosti s křeslem a Angalo si sedl a všechna taková ta světla se rozsvítila a on začal mačkat knoflíky a už se to hýbalo!“

„Ty ses ho nepokusil zarazit?“

Gurder zakoulel očima. „Znáš to, Angalo a stroje,“ hájil se. „Ale Věc se pokouší přivést ho k rozumu. Jinak bychom už touhle dobou vráželi do hvězd,“ dodal chmurně.

Vedl Masklina dalším průchodem do—

Inu, musela to být místnost. Bylo to uvnitř Lodi. Ještě dobře, že to ví, pomyslel si Masklin, protože jinak by si myslel, že je to Venek. Prostírala se do daleka, stejně velká jako jedno z oddělení v Obchoďáku.

Stěny byly pokryty rozměrnými obrazovkami a složitě vyhlížejícími panely. Většina z nich byla temná. Přízračné přítmí se šířilo všemi směry, až na malou kalužinu světla přesně uprostřed místnosti.

Nasvěcovalo Angala, téměř ztraceného ve velkém čalouněném křesle. Před sebou měl Věc položenou na nakloněné kovové desce poseté tlačítky. Viditelně se s ní přel — když k němu Masklin přistoupil, zabodl do něj pohled a stěžoval si: „Nedělá, co jí říkám!“

Věc vypadala ještě menší a černější a hranatější.

„ On chce řídit Loď. “ řekla.

„Ty jsi stroj! Musíš dělat, co se ti řekne!“ odsekl Angalo.

„Já jsem inteligentní stroj, a nechci skonat velmi placatá na dně hluboké jámy. “ pravila Věc.„ Zatím nemůžeš Loď pilotovat. “

„Jak to víš? Nenechalas mě to zkusit! Řídil jsem Náklaďák, ne? Nemohl jsem za to, že se všechny ty stromy a lampy a kdesicosi pletlo do cesty,“ dodal, když zachytil Masklinův pohled.

„Očekávám, že Loď je mnohem složitější,“ namítl Masklin diplomaticky.

„Ale já ji neustále zkoumám,“ přesvědčoval ho Angalo. Je to snadné. Všechny knoflíky mají na sobě malé obrázky. „Koukni…“

Stiskl knoflík.

Jedna z velkých obrazovek se rozsvítila a ukázala davy lidí venku.

„Už tam čekají věčnost,“ řekl Gurder.

„Co chtějí?“ zeptal se Angalo.

„Vím já?“ opáčil Gurder. „Kdo ví, co lidé chtějí?“

Masklin se díval na zástupy pod Lodí.

„Už vyzkoušeli všechno možné,“ vykládal Angalo. „Blikání světly a hudbu a tak. A také rádio, říká Věc.“

„Zkusili jste jim odpovědět?“ zeptal se Masklin.

„Ne. Nemáme jim co říct,“ řekl stroze Angalo. Zabubnoval na Věc klouby prstů. „Dobrá, paní Chytrá — když nebudu řídit já — kdo tedy?“

„ Já. “

„Jak?“

„ Vedle křesla je otvor. “

„Vidím ho. Je stejně velký jako ty.“

„ Vlož mě do něho. “

Angalo pokrčil rameny a zvedl Věc. Hladce zapadla do podlahy, byl vidět jenom vršek.

„Podívej, é,“ řekl Angalo, „můžu něco dělat? Spustit stěrače nebo tak? Cítil bych se jako trouba, sedět tady a nic nedělat.“

Vypadalo to, že ho Věc neslyší. Světýlka se jí chvilku rozsvěcela a zhasínala, jako by si nějakým technickým způsobem dělala pohodlí. Potom řekla mnohem hlubším hlasem než kdy předtím: „SPRÁVNĚ.“

Po celé Lodi se rozhořela světla. Šířila se od Věci jako příval; panely se rozsvěcely jako malá nebe plná hvězd, velká světla na stropě se rozzářila, ozvalo se vzdálené bouchání a bzučení, jak se elektřina probouzela, a vzduch začal vonět jako po bouřce.