Terry Pratchett - Velká jízda

„To je jako v Obchoďáku o Vánočním trhu,“ poznamenal Gurder.

„VŠECHNY SYSTÉMY V OPERATIVNÍ POHOTOVOSTI,“ zaburácela Věc. „ZADEJ MÍSTO URČENÍ.“

„Cože?“ vyjekl Masklin. „A neřvi.“

„ Kam poletíme? “ zeptala se Věc. „ Musíš zadat název místa určení. “

„Už název má. Jmenuje se kamenolom, ne?“ odpověděl Masklin.

„ Kde to je? “ řekla Věc.

„Je to —“ Masklin neurčitě máchl paží. „No, někde tímhle směrem.“

„ Kterým směrem? “

„Jak to mám vědět? Kolik je tu směrů?“

„Věci, to nám říkáš, že neznáš cestu zpátky do lomu?“ zeptal se Gurder.

„ Správně. “

„To jsme se ztratili?“

„ Ne. Vím přesně, na které jsme planetě, “ pravila Věc.

„Nemohli jsme se ztratit,“ ujistil se Gurder. „Jsme tady. Víme, kde jsme. Nevíme jenom, kde nejsme.“

„Můžeš lom najít, když vyletíš dostatečně vysoko?“ ptal se Angalo. „Měla bys ho vidět, když vyletíš dostatečně vysoko.“

„ No dobrá. “

„Můžu to udělat?“ žadonil Angalo. „Prosím!“

„ Levou nohou sešlápni a potom přitáhni zelenou páku, “ instruovala Věc.

Nebyl to ani tak hluk jako změna v kvalitě ticha. Masklin si pomyslel, že chvilku více váží, ale potom ten pocit pominul.

Obraz na monitoru se zmenšil.

„No, tomuhle já říkám létat jak se patří,“ řekl šťastně Angalo. „Žádný rámus a žádné to pitomé máchání křídly.“

„Ano, kde je Pinďa?“ zeptal se Masklin.

„Odšoural se pryč,“ odpověděl Gurder. „Myslím, že šel pro něco k jídlu.“

„Na lodi, kde patnáct tisíc let nebyl jediný nom?“ zarazil se Masklin.

Gurder pokrčil rameny. „No, možná, že něco zapomněli někde v kredenci,“ prohodil. „Chci si s tebou promluvit, Maskline.“

„Ano?“

Gurder k němu přistoupil a ohlédl se přes rameno na Angala, který byl uveleben v pilotním křesle s výrazem zasněné rozkoše na tváři.

Gurder začal šeptat.

„Neměli bychom to dělat. Já vím, je to hrozné, že to říkám po tom všem, co jsme zakusili. Ale ta Loď není jenom naše. Patří všem nomům, ať jsou kdekoli.“

Vypadal, že se mu ulevilo, když Masklin přikývl.

„Před rokem jsi ani nevěřil tomu, že někde nějací další nomové jsou ,“ připomněl mu Masklin.

Gurder se zatvářil ukřivděně. „Ano. No. To bylo tenkrát. Teď je teď. Nevím, čemu ještě věřím, až na to, že někde venku jsou určitě tisíce nomů, o kterých nevíme. I v obchodních domech by mohli žít další nomové! My jsme jenom ti šťastlivci, kteří měli Věc. Takže když odletíme s Lodí, nebudou mít už žádnou naději.“

„Já vím, já vím,“ broukl Masklin nešťastně. „Ale co můžeme dělat? My tu loď zrovna teď potřebujeme. A vůbec, jak bychom ty další nomy našli?“

„Máme Loď!“ vykřikl Gurder.

Masklin mávl rukou na obrazovku, na které se rozprostírala zamlžující se krajina.

„Trvalo by věčnost najít je všechny tam dole. To nedokážeš ani s Lodí. Musel bys přistát. Nomové se drží v úkrytu! Vy nomové z Obchoďáku jste o nás nic nevěděli, a bydleli jste pár kilometrů od nás. Pinďův kmen bychom vůbec nenašli, nebýt náhody. Kromě toho —“ nemohl se ubránit, aby Gurdera jemně nepodpíchl, „— je tady větší problém. Však víš, jací jsme my nomové. Ti ostatní by patrně v Loď ani neuvěřili. “

Okamžitě litoval, že to řekl. Gurder vypadal mnohem nešťastněji, než ho kdy viděl.

„To je pravda,“ řekl Opat. „Já bych tomu byl nevěřil. Nevím jistě, jestli už tomu věřím, a to jsem v ní. “

„Možná, najdeme-li něco k bydlení, můžeme poslat Loď zpátky a sebrat všechny další nomy, které se nám podaří najít,“ odvážil se Masklin navrhnout. „Angalovi by se to určitě líbilo.“

Gurderova ramena se začala chvět. Masklin na okamžik myslel, že se směje, a vtom uviděl, jak se Opatovi po obličeji kutálejí slzy.

„Hm,“ vzdychl si, nevěda, co jiného říct.

Gurder se odvrátil. „Promiň,“ zamumlal. „Proč nemohou věci zůstat aspoň pět minut stejné? Pokaždé, když něco začnu chápat, zničehožnic se to obrátí v něco úplně jiného a já vypadám jako blázen. Všechno, co si přeju, je mít něco skutečného, v co se dá věřit. Co je na tom špatného?“

„Já si myslím, že to chce mít pružnější mysl,“ řekl Masklin, a už když ta slova říkal, věděl, že tohle patrně moc nepomůže.

„Pružnou? Pružnou? Moje mysl dosáhla takové pružnosti, že si ji můžu protáhnout ušima a zavázat pod bradou!“ vyštěkl Gurder. „A nic moc dobrého z toho nemám, to ti teda řeknu! Líp bych byl udělal, kdybych prostě věřil všemu, čemu mě učili, když jsem byl malý! Aspoň bych se zmýlil jenom jednou! Takhle se mýlím pořád!“

Dupal pryč jednou z chodeb.

Masklin se za ním díval. Nikoli poprvé si přál, aby v něco věřil tolik jako Gurder, takže by si tomu mohl postěžovat na život. Přál si být zpátky — ano, zpátky i v té noře. Nebylo to tak špatné, až na to, že tam byla zima, mokro a pořád je někdo požíral. Ale aspoň byl s Grimmou. Mohli spolu mrznout ve vlhku a hladovět spolu. Nebyl by tak opuštěný…

Vedle něj se něco pohnulo. Ukázalo se, že je to Pinďa a drží tác s něčím, co vypadalo jako… ovoce, usnesl se Masklin. Na opuštěnost na chvíli zapomněl a uvědomil si, že hlad čeká na příležitost nechat se pocítit. Nikdy neviděl ovoce takového tvaru a barvy.

Vzal si plátek z nabízeného tácu. Chutnalo to jako oříškový citron.

„Dobře zachovalé, když to tak uvážíme,“ poznamenal chabě. „Kde jsi to vzal?“

Ukázalo se, že ovoce pochází z jednoho přístroje v blízké chodbě. Vypadal vcelku jednoduše. Byly na něm stovky obrázků různých druhů potravy. Když jste se dotkli obrázku, ozvalo se krátké zahučení a potom jídlo dopadlo na tácek v otvoru. Masklin vyzkoušel namátkou několik obrázků a dostal několik různých druhů ovoce, děsně zelenou zeleninu a kousek masa, který chutnal podobně jako uzený losos.

„To bych rád věděl, jak to dělá?“ zeptal se nahlas.

Hlas ze stěny za ním odpověděl: „ Rozuměl bys, kdybych ti vyprávěla o rozkládání molekul a jejich znovusestavování z širokého okruhu přírodních látek? “

„Ne,“ řekl Masklin po pravdě.

„ Pak to tedy všechno vyrábí Věda. “

„Aha. No, tak je tedy všechno v pořádku. To jsi ty, Věci, nebo ne?“

„ Ano. “

Masklin žvýkal rybinu a loudal se zpátky do velitelské místnosti a nabídl trochu Angalovi. Velká obrazovka neukazovala nic než mraky.

„Na tomhle žádný lom neuvidíš,“ prohodil.

Angalo maličko přitáhl jednu z pák. Nakrátko se dostavil opět ten pocit přetížení.

Zírali na obrazovku.

„Uaú,“ ozval se Angalo.

„To vypadá povědomě,“ vykřikl Masklin. Šmátral po kapsách, až našel složenou, pomačkanou mapu, kterou s sebou nosili už z Obchoďáku.

Rozložil ji a pohlédl z ní na obrazovku.

Obrazovka ukazovala kotouč, tvořený převážně různými odstíny modři a chomáčky mračen.

„Napadá tě, co to je?“ zeptal se Angalo.

„Ne, ale vím, jak se některé ty díly jmenují,“ odpověděl Masklin. „Ten nahoře tlustý a dole hubený se jmenuje Jižní Amerika. Podívej, je to stejné jako na té mapě. Jenom by na sobě měla mít napsáno ‚Jižní Amerika‘.“